Lettipark
Judith Hermann
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/396377/bmid_lettipark-xMC-396377.jpg
4
24
24
Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Starý muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou výpravu s přáteli a do domu, který je zatím jen nahrubo postavený, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom neštěstí a možná i o jedné velké lásce. Dítě poprvé v životě spálí věc, která pro něj byla dlouho důležitá. Postavy Judith Hermannové jsou někdy úplně bezbranné. O to intenzivnější jsou jejich setkání s jinými, milovanými nebo cizími lidmi. Tyto momenty nastávají bezděčně, bez vzruchu a pod povrchem vyvolávají existenciální tíhu. Judith Hermannová používá málo slov, ale mezi nimi se odehrávají neuchopitelné věci.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno:
2018
,
Větrné mlýny
Originální název:
Lettipark, 2016
více info...
Přidat komentář
Hodně se toho napsalo o jedinečném, někdy až kontroverzním stylu autorky a po přečtení této sbírky musím uznat, že se dá souhlasit s jakýmkoli pohledem na věc. S Lettiparkem jsem to měl někdy docela těžké. Než jsem se stihl do většiny povídek začíst a zvyknout si na způsob vyprávění, najednou byl konec. Proto se mi nakonec líbily ty nejdelší, tam si totiž sedlo úplně všechno - atmosféra, poutavý příběh, myšlenka a pod povrchem bující emoce. Škoda, že jim autorka nedala větší průchod. Nejvíce mě bavily povídky Východ, Matka a Pár vzpomínek. Konkrétně ta poslední jmenovaná mi toho předala asi úplně nejvíc.
Kniha mi vůbec nesedla. Všechny příběhy jsou jakoby pocitové, o vnitřním prožívání situací, bez nějaké pointy nebo vyústění, nevěděl jsem tomu hlavu ani patu, nechápal jsem. Zkrátka ne pro mě.
Lettipark je mimořádně dobře napsaná povídková sbírka. Je psána prostým a jasným jazykem, přesto však plná osobitých nuancí a poetických obrazců. Překladatel Petr Štědroň projevil očividně velkou citlivost při práci s texty Judith Hermann.
Její povídky mi připomněli práce Raymonda Carvera, ačkoliv jsou mnohem "ženštější", sdílí s ním totiž tajemnou a melancholickou atmosféru. Mimo autorčin mistrný styl psaní se však povídky pohybují v oblasti podobně laděných knih spíše v průměru, příběhy které se v nich odehrávají jsou často neuchopitelné a jaksi nicneříkající a často jsem si přál, aby je autorka byla rozvedla. Avšak jako v každé povídkové sbírce, i zde jsem objevil několik skutečně krásných příběhů, které mi v hlavě utkvějí. A věřím, že i další čtenáři si najdou ty své.
Moje první setkání s J.H., byl jsem zvědavý, co je důvodem jejího věhlasu a řady ocenění.
Uznávám, že J.H. má vytříbený pozorovací talent, povídky jsou vypreparované, zbavené veškerého balastu a zbytečných slov, kombinuje v nich jak detailní tak "širokoúhlé" líčení, což vytváří "hloubkovou ostrost", napětí a vzbuzuje očekávání.
Jako vyznění a "podstatu" za řádky, které se chce J.H. dotknout, nacházím ale hlavně bezradnost, uvěznění v životní slepé uličce, zklamání, smutek a až trýznivý pocit nenaplnění.
Prostě povídky pro mě mají mistrně krásný styl, ale jejich sdělení je zoufalé, bez naděje na změnu či zvrat k aktivitě a bez špetky humoru.
J.H. kdesi o této knize říká: "Moc jsem si přála, aby v sobě příběhy měly i něco útěšného, aby dodávaly sílu. Aby říkaly, že při všech těžkostech, které život přináší, je možné se na chvilku zastavit a objevit něco malého, krásného a výjimečného."
Mně se to v nich (snad s výjimkou Papírové vlaštovky) objevit nepodařilo.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Nic než přízraky |
| 2000 |  Letní dům, později |
| 2013 | Alice |
| 2016 | Počátek veškeré lásky |
| 2018 | Lettipark |
Velmi dobré povídky, které upomenou na styl Raymonda Carvera. Úsporný styl, zdánlivě banální situace se náhle, nasvícením okamžiku, změní v nečekané drama. Nečekejte ale povídky s jednoznačnou pointou. Tohle jsou spíš takové ty pocitovky.