Pohyblivý terč

04.03.2022

Upozorňuji, že mé hodnocení pěti hvězdami není asi objektivní, autor totiž patří mezi mé oblíbence a příběhy ve stylu americké drsné školy mohu číst kdykoliv a kdekoliv, a dokonce opakovaně.

08.07.2021

Obálka přesně odpovídá rázu knížky: lidé, které nikde nepotkáte - záporáci a klaďasové v kostýmech, komunikují ve větách, které nikde neuslyšíte. Funguje to náramně! Skvělé čtení, hlavně díky jazyku (viz úryvky od mi-380) a také díky době, kdy byly v módě vinylové desky (moment, ty už zase v módě jsou) a malá špičatá prsa (tady si netroufám soudit). Zkrátka barevné, zábavné představení. Paráda.

„Víte, že máte na košili krev?“ řekla mi blondýna.
„Vím. Já to tak nosím.“

16.11.2020

Přečteno. Vítána změna dnes už historického stylu psaní amerických 50 let minulého století, ale místy jsem se ztrácela a některá chování detektiva k neuvěření.

13.11.2020

Občas sáhnu po detektivce nebo thrilleru. V těch současných mi často něco chybí. To něco nalézám v téhle staré Americe made in Hammett, Chandler, Macdonald a spol. I při druhém čtení po letech musím nechat všech pět pohromadě.
90 % (aktuálně 14 hodnocení s průměrem 74 %).
…
Ruce jsem měl svázané dozadu, nohy ohnuté a přivázané k pasu. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo trochu se kolébat a bouchat čelem o zem. Rozhodl jsem se tuto taktiku nepoužít.
…
Byl to kamenný obličej vytesaný primitivním sochařem. Obličej, do kterého byl vepsán jeden z mnoha příběhů, typických pro dvacáté století: příliš mnoho rvaček, příliš mnoho zvířecích choutek a příliš málo mozku.
...
Podíval jsem se mu na nohy, abych odhadl jeho věk. Byl obutý v sandálech s podrážkou z provazu a s poutky mezi prsty. Jeho nohy byly zkroucené a oteklé: byly to nohy staré tak šedesát let.
…
„Ale to není možné.“ Položil mi ruku na rameno. Byla měkká, hnědá a tlustá jako smažená ryba.
…
Má žena ústřice nikdy neměla ráda. Nyní jsem mohl zasednout k jídelnímu stolu, jíst ústřice od rána do večera a posilovat tak svoji mužnost.
Svlékl jsem se a šel jsem spát. Svým způsobem to byla úleva, když člověk nemusel nikomu vysvětlovat, co vlastně celý den dělal.
…
Řekl agresivním tónem: „Co se tady děje?“
„Nic zvláštního. Únos a vydírání.“

19.09.2018

Knížka zajímavá, i když jak je člověk "postizeny" současnými trendy, možnostmi, metodami je kniha taková ještě " nezkazena, nevinna." Není tam tolik krve a brutality,
hlavní hrdina LA mě bavi, takže určitě sahnu po další knize.

09.03.2015

V příběhu a postavách jsem se často ztrácel a v ději také, ale celkově i se zápletkou to bylo zajímavé čtení. Uvidíme co další díl

12.01.2014

„Objev“ Lew Archera je pro mne překvapením. Ross Macdonald podle mne píše daleko lépe než Raymond Chandler, a to je co říct. Jeho sarkasmus je jemnější, někdy dovedně skrytý, ale o to údernější. Navíc výstavba příběhu podléhá přísné logice, postavy zde nejsou do počtu, ale mají každá svůj vlastní svět a svou psychologii, což u Chandlera nebývá vždy zvykem - kde si Chandler vystačil s nějakým archetypem, zde jsou postavy více propracovány do hloubky a nejednoznačné. Viděl jsem i film Harper, natočený podle této knihy, a jde jen o slabý odvar. Tam, kde Macdonald dokáže několika slovy načrtnout prostředí třeba autobusové čekárny s dělníky, pracuje film s klišé např. opuštěné továrny. Kde se v knize vše halí do tajemné noční mlhy od moře, tam se ve filmu jezdí slunným pobřežím. Apod. Duch knihy tedy spočívá i v oné náladě a atmosféře, jakou dokáže autor do příběhu dostat, včetně kritických připomínek vůči asociálnosti bohatých lidí, čímž celou detektivku povyšuje daleko výš.