Lidé a zvířata

15.05.2020

Tenhle půvabný sborník byl k rozebrání na Ústavu orientalistiky, kam jsem zrovna ten den zavítala kvůli zkoušce z buddhismu. Zkrátka jeden z případů, kdy se člověku namane výjimečně dobrá kniha naprostou náhodou a jemu nezbude, než té náhodě blahořečit. (Nebo věřit v karmickou kauzalitu? :D)

Knih o antrozoologii, tedy kulturním vztahu člověk-zvíře, není nikdy dost; přinejmenším pro mě ne. Tato konkrétní jakožto sborník samozřejmě obsahuje příspěvky různorodých pojetí i kvality – třeba nad úvahovým textem o motivu kance na mezopotámských pečetítkách jsem dumala, co jím proboha chtěl autor říci a proč zmiňuje svoje zážitky ze školních lavic. Většina příspěvků je ale vynikající a velice informativní.

Některé o svém tématu pojednávají především z kulturologického hlediska, třeba studie o zvířatech (zejména psech) v moderní indické literatuře, o „tygrodlacích“ v čínském folklóru, starozákonním náhledu na němé tváře nebo o hmyzu ve starších cestopisech po Blízkém východě. U dalších kulturologický prvek převažuje – sem patří třeba studie o egyptských ibisech nebo koních (Egypt je tu brán kulturně jako součást Orientu). A ještě jiné vynikají mimořádnou přírodovědnou erudicí, jako třeba studie o pandě velké.

Obzvlášť mě zaujaly dvě informace:
(1) že posvátná zvířata chovaná v chrámech Egypťané tu a tam usmrtili předčasně, aby uspíšili jejich průmyslovou mumifikaci a prodej zákazníkům, a
(2) že v Číně bylo za dynastie Čchingů (účinně!) zakázáno nejen jíst psy, ale i voly. Je to vlastně náběh ke státnímu vegetariánství; pokud vím, má dnes vegetariánství uzákoněn jen jeden indický stát a výhledově se o to chtěla pokusit Třetí říše. Fakt, že to v Číně opravdu fungovalo, mě naplňuje nadějí do budoucna, že se zase najde někdo tak osvícený a humánní, kdo zastaví jatky jako čínští císaři mandžuské dynastie.