Lidé kdoví odkud

09.06.2021

Tuhle knihu jsem našla v žebříčku nabídky do letošní ČV a vidím, že jsem první, kdo k ní napíše komentář. Asi moc povzbudivý nebude. Mám přečteno více knih z venkovského prostředí, příběhy z dřívějších časů, ale tato se mi četla nejobtížněji. Snad jen z toho důvodu, že není nijak tlustá, jsem ji dotáhla. Je to směsice chudoby, strastí, chromých, nemocných, podivínů, zamilovaných šťastně (aspoň na chvíli), ale většinou nešťastně, až jsem z té přemíry nedostatků všeho druhu byla tak unavená, že jsem ji odkládala a brala jinou knihu, u které jsem si své rozpoložení poněkud zvedla. Jen málokterá místa se mi četla dobře. Spíš jsem se do čtení musela nutit. Spisovatelův styl je mi vzdálený, ne že by byl špatný, jen mi prostě nesednul. Přesto musím uznat, že jsem si to všechno, co jsem četla, mohla velmi dobře představit. Musím však říct, že jsem opravdu moc ráda, že v takové době a v takových místech žít nemusím.
Nejvíc mě oslovila povídka Dionýzovo vykoupení, kde na konci Dionýz, který nakonec přeci jen provází Satana k jakýmsi "námluvám", pronáší: "Tady nejde o Alžbětu. I kdyby tě nechtěla, to nevadí. Jde o to, že jakmile člověk ztratí všechny své naděje, tu teprve vidí, že neztratil nic, protože jiné naděje se mu rodí v srdci. Protože je možno žít životem jiných a ještě jak! Všecko můžeš ztratit a ještě ti dost zůstane, protože ve všem je tvůj život... V každém jiném člověku..."