Manžel z Marsu
Eduard Martin (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/20886/bmid_manzel-z-marsu-S3a-20886.jpg
4
47
47
Přidat komentář
Povídková sbírka Eduarda Martina Manžel z Marsu obsahuje tři tucty úsměvných, vlídných, přátelských a povětšinou také silně nostalgických sci-fi povídek o těch nejobyčejnějších věcech v životě lidském, nazíraných tím nejneobyčejnějším způsobem jakého je jejich autor vůbec schopen, aniž by sám sebe pasoval do role proroka či mesiáše. Všechny povídky jsou psány s mimořádným nadhledem a notnou dávkou decentní komiky, přestože tím nejčastějším tématem, které se jako červená nit táhne celou sbírkou, je osamělost člověka, obklopeného lidmi, stroji i mimozemšťany těch nejroztodivnějších forem a úrovní myšlení. Už samotné rozdělení knihy na tři oddíly: Katalog hvězdných povolání, Hvězdné osudy a Hvězdné lásky, mnohé napovídá o obsahu samotných povídek. Některé jsou čiré taškařice (Škleb, Strach, Muž, který se stal sluncem), jiné se snaží s humorem Martinovi vlastním vypořádat se závažnými tématy (Příbuzní, Manžel z Marsu, Poslední zbraň poslední války) a další zase staví na jednoduchém tragikomickém nápadu (Gejša, Lékař, 1+1=3, Tenistka). Ať už si ale přečtete kteroukoli z uvedených povídek, bezpochyby se u vás dostaví pocit absolutního uvolnění, relaxace a klidu.
V poslední době jsem přelouskal několik dalších ČS sci-fi povídkových sbírek (jako třeba Železo přichází z hvězd nebo Tajná společnost SF) a tahle je z nich všech s obrovským náskokem nejhorší.
Nevím, co mi vadí víc. Jestli je to ta opravdu až hloupá naivita většiny povídek nebo styl psaní (sazby). Náměty jsou povětšinou triviální až trapné a spíš než nějakou sci-fi práci připomínají nepovedenou sociologickou etudu založenou na rozvinutí centrálního plánování a s nevelkým rozhledem mimo tuto bariéru. A sazba je naprosto tragická, protože v knize snad neexistuje strana, kde by nebylo alespoň 500 pomlček. Vůbec nejlépe ve více kusech za sebou sloužících k ukončení odstavce/řádku. Tohle je fakt hnus.
Nejspíš ve mě ten odpor a nízké hodnocení vzbuzuje kombinace obojího výše zmíněného. A korunu tomu dodává neustále se opakující zaměňování pojmů hvězda a planeta, což působí jako pěst na oko. Tím spíš, že se kniha hrdě prezentuje jako sci-fi.
Byl jednou jeden muž, klavírista, obyčejný kluk a uvnitř dobrák. Opustila ho žena a on odcestoval na vzdálenou studenou planetu, aby zapomněl. Tam mu nabídli práci jakéhosi "testera" umělého slunce. Měl za úkol fyzicky reagovat na sluneční svit - a umělé slunce reagovalo na jeho vjemy a přitápělo či ubíralo nad planetou teplotu podle toho, jak se cítil. Byl Mužem, který se stal sluncem.
Po čase si ale všiml zajímavé věci: když je mu skvěle, na planetě je příjemné letní počasí, ale když je smutný, lidé mrznou... Snažil se účelně si udržovat dobrou náladu, ale samota ho ničila a zpětná vazba v podobě mrazivé zimy začala kosit obyvatelstvo světa... "Přepadaly mě stále větší antipatie, odpor, absolutní zhnusení... a teplota klesala. Jsem slunce - a třesu se zimou."
O vědeckofantastické až pohádkové Petiškově sbírce povídek jsem se tu už zmiňovala v souvislosti s příběhem o modrých chlupech a o normálnosti, ale povídka, na kterou jsem narazila včera v noci, mě svým významem zaujala a skoro až zaskočila... Je to přece tak logické. Muž, který byl sluncem, v depresi nejen umíral vnitřním chladem, ale zabíjel tím i své široké okolí. Zažili jste někdy ten pocit bolestného odosobněného chladu? On ho znal - i autor ho znal - a s nadnesenou lehkostí bajky, eseje či pohádky vykreslil nad tou emocí příběh s dobrým koncem. Ale kdo z nás, chladných bastardů, někdy v takový "dobrý konec" uvěřil?
Chlad uvnitř je zima, která vás žere; je černá a nepomáhá ani panák, ani horká vana. Jsou lidé, kteří mají sklony k žhavé výbušnosti, blízkosti, vášnivým emocím - a pak jsou ti, kdo se snaží distancovat, zůstat neovlivnitelní, chladní, nespoutaní... Ti první v krizi rozsévají žhavou lávu, ti druzí mrznou ve své černé díře.
Umění žít s lidmi je nesmírně složitá dovednost. Vyžaduje schopnost odosobnit si situace, které by nám mohly ublížit tím, že si je vezmeme příliš k srdci, ale přitom musíme zůstat schopní se k někomu přiblížit natolik, aby nás cítil a nezůstal sám. Ten, kdo se zapomene příliš daleko od toho druhého, nakonec skutečně sám zůstane. Máte svou smutnou chladnou díru, nebo ve smutku vzplanete a zabíjíte? Možná existuje i více nuancí; tyhle znám já. Muž, který byl sluncem, nakonec našel svou lásku a jeho led roztál. Už jste byli někomu sluncem? Už jste někdy roztáli? A co šťastný konec - byl?
[ riončina recenze z roku 2010 ]
K téhle knize mám jistý osobní vztah. Je jedinou věcí (kromě vzpomínek), která mi zůstala po otci. Nějak na sci-fi neulítávám, ale Manžel z Marsu je představitelem sci-fi, jaké mám rád. Sociálně-kritické, humorně laděné, s nějakým poselstvím. Povídek je, pravda, v knize, na můj vkus hodně, což se nakonec projevuje jakýmsi souběhem/opakováním námětů, point a postupů, ale zajímavá díla převažují nad těmi nezajímavými a nudnými. Líbí se mi komplexní pojetí universa, jako by se všechny povídky udehrávaly v tom samém světě, v tom samém vesmíru, navzájem na sebe dokonce občas i odkazují. Překvapila mě ona sociální-kritičnost a vyjadřování se k určitým sociálním jevům, které jsou platné neustále. Ukazuje to, že některé věci se zase nemění až tak rychle a byly problémy i před třiceti lety. Rasismus je téma odvěké, ale jisté prvky feminismu jsou mile překvapivé. nejvíce se mi líbily asi povídky RUKA (skvěle vystihuje můj postřeh k dané problematice či k současné problematice plastických operací) a poslední titulní Manžel z Marsu, ostrý políček rasistickému a xenofobnímu myšlení a ztrácení sebe samotného, taky je ta povídka hrozně dojemná. 3.5*
Těšila jsem se a měla velké očekávání. Přišlo velké zklamání, nudná blbost
Povídkové knihy tohoto autora jsem četla už dávno, ještě skoro jako dítě. A teď je předčítám po večerech mým dětem. Líbí se jim stejně jako se kdysi líbily mě. Málem jsem už pozapomněla jak jsou krásné, nedávno pro mě znovu objevené. Ač situované do daleké budoucnosti, plné robotů a vzdálených galaxií mají v sobě spoustu lidskosti a odhalují nám naše vlastnosti, povahy a slabiny.
Tématy stále aktuálními jako jsou: touha po dokonalosti, osamělost, žárlivost a všechny podoby lásky.
Knihu jsem četla hodně dávno, takže mi konkrétní obrazy příběhů už vymizely z hlavy, ale pocit, že je to dobrá kniha, zůstal a měla jsem chuť dostat se k ní znova, což se ukázalo jako dobré rozhodnutí. :D Nevím, jestli "lidské sci-fi" je to správné pojmenování, ale právě toto mi vyvstane v mysli, když si vzpomenu na příběhy Manžela z Marsu. Eduard Martin ma úžasnou fantasii, kterou mu strašně závidím, a navíc dokáže do svých lehce pohádkových příběhů vložit hodně hluboký podtext, takže se při čtení dá pobavit nad kroucením fantasie všemi směry, ale ke konci i zamyslet. (A díky za to, že si občas kolemjdoucí představuji oblečené ve velkých modrých chlupatých koulích. :} )
Autorovy další knížky
| 2002 |  Česká kniha mrtvých |
| 1988 | Roboti a androidi |
| 1986 |  Manžel z Marsu |
| 1990 | Manželka z Venuše |
| 1989 | Milenci našich žen |
České sci-fi moc nemusím. Nikdy mě nelákalo a když už jsem něco rozečetl, tak nikdy nedočetl. Jedna z mála knížek kterou ale mám rád je série zcela obyčejných, přesto velice poutavých a zábavných povídek z pera Eduarda Martina. Jednou za 5-6 let si ji přečtu, usměji se nad až bláznivě pozitivním tónem téhle knihy, abych ji znovu za 5-6 let vytáhl a přečetl si, jaké je to být Škleb nebo galaktická Gejša.
Rozhodně to není pro každého a rozhodně to není nějaké těžké sci-fi. Je to jednoduchá sbírka sci-fi povídek, která se bude líbit i dětem. A dobře se čte:)