Lidská důstojnost – právně teoretická a filozofická perspektiva Giovanni Pico della Mirandola & Immanuel Kant
Olga Rosenkranzová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/518934/mid_lidska-dustojnost-pravne-teoreticka-kJ6-518934.jpg
2
1
1
Publikace představuje pojetí pojmu lidská důstojnost z právně teoretické a filozofické perspektivy. Práce představuje koncept důstojnosti člověka vytvořený renesančním filosofem Giovannim Picem della Mirandola, a dále pojetí důstojnosti rozumné bytosti od Immanuela Kanta. Judikatura českých vrcholných soudů se v problematice ochrany lidské důstojnosti stále inspiruje německou ústavněprávní doktrínou. Komentáře k německému Základnímu zákonu vysvětlují širší rámec pojmu důstojnosti pomocí filozofických konceptů důstojnosti u Giovanniho Pica della Mirandola a především u Immanuela Kanta. U obou je důstojnost charakterizována svobodou. Publikace usiluje o návrat k původní historické filozofické interpretaci pojmu důstojnosti u Pica a Kanta. Tím osvětluje četné pozdější interpretace nejen ve filozofii, ale i v právu a odhaluje mnohá mylná vysvětlení. Z recenzních posudků: „Kniha představuje jednak vědecký přínos v oboru filosofie a teorie práva, a jednak má všechny předpoklady stát se rovněž zajímavým titulem pro studenty právnických fakult i pro kolegy z právní praxe, zajímajících se o teoretické otázky oboru.“ prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc. „Pojem lidské důstojnosti je centrální ideou etického, právního, ale i politického myšlení evropské tradice. Kniha Olgy Rosenkranzové je přínosná zejména proto, že poskytuje osobitý vhled do historických kořenů filozofického myšlení o lidské důstojnosti jako ideji nepodmíněné hodnoty lidství.“ doc. JUDr. Tomáš Sobek, Ph.D. Na obálce je použito vyobrazení z knihy: Bibliotheca Philosophica Hermetica: Göttliche Weisheit, Göttliche Natur. Die Botschaft der Rosenkreuzer-Manifeste in der Bildsprache des 17. Jahrhunderts. Amsterdam, 2014.... celý text
Přidat komentář
Zarážející je, že autorka pejorativně hovoří o "dnešním lidumilství" a vlastně se ztotožňuje s ideou, že kdo se rozhodně žít špatně (což samozřejmě posoudí ona, či Pico della Mirandola) přichází o důstojnost a stává se zvířetem. (Což následně zjemňuje zásadně vnitřně rozporným (nebo naprosto stupidním) prohlášením.) Skvělý argument pro posílání vězňů do dolů, jejich pronajímání jako sexuálních otroků, nebo vůbec obchodování s nimi jako živoucími komoditami. V něčem mi daná pasáž připomněla epizodu Červeného trpaslíka s inkvizitorem. Inkvizitor se rozhodl vymazat Krytona a Listra, jelikož, na rozdíl od Kocoura a Rimmera, nenaplnili svůj potenciál, nedělali "správné volby". Kocour a Rimmer mohou být pro většinu z nás "horšími lidmi", ale udělali v rámci svého celkového potenciálu "lepší volby", proto byli ušetřeni, kdežto Kryton s Listrem měli být vymazáni. Picova filosofie in praxi, řekl bych.
"V postmoderní společnosti tzv. západní evropské kultury se člověk nachází v krizi a úpadku. Je spoután konzumem věcí, vztahů a jevů a navzdory vysokému intelektuálnímu úsilí stále čelí existenciální otázce svého bytí a poznání jeho podstaty." Nevím, jestli má smysl vůbec vysvětlovat, jak velký blábol toto je. Je to naprostá kravina a zvrhlost, která A) je zavádějící, B) je nepodložená, C) je neprokazatelná. Jedná se o tvrzení, které nejenže je na první pohled absurdní, autorka se dokonce ani neobtěžuje jej obhájit. Chápe autorka vůbec slovo postmoderna? Jak prokazuje apriorní, tedy nikoliv toliko korelační, ale esenciální spojení, mezi postmodernou a západní kulturou? A když už se pohybujeme ve vědeckém textu, co je to ta západní evropská kultura? Proč je podle ní konzum spojen s postmodernou, když jeho počátky jednoznačně sahají do industriální revoluce a moderny? Co je problém na "konzumaci vztahů"? Vždyť "konzumace vztahů" jednoznačně eliminuje negativa oné "konzumace věcí". A jako mimo postmoderní situaci lidstvo existenciálním otázkám nečelilo? Proč tedy Pico o bohu přemýšlel? A konečně si říkám, proč je jaksi pejorativním způsobem použito ono vysoké intelektuální úsilí? Je-li použito jako negativum, co je podle autorky správné? Akceptovat imbecilní ideologii a nepřemýšlet? A proč své tvrzení bez dalšího podkládá jen odkazem na jakési víceméně obskurní výtvory (neznám je, nechci je urážet, ale jeví se mi to tak) svých kolegů z Palackého univerzity?
Snad za zdařilou lze označit pasáže textu, které se věnují Kantovi. Nejsou uspěchané, Kantovo pojetí je probráno celkem hluboce. I zde však platí, že je text zbytečně složitý, nepřehledný a autorčiny formulace a práce se zdroji jsou spíše nedobré. Možná proto je na obálce citován Holländer s chválou autorky - jeho texty jsou podobně nesrozumitelné, asi se v tom viděl. Problém je, že za Holländerovou nesrozumitelností se většinou ukrývá myšlenka, která se jemu dá dost zjevná, aby ji nemusel zdůrazňovat. Tím si u autorky rozhodně nejsem jist, u ní je to jenom stylistická nezkušenost.
Musel jsem své poznámky silně zkracovat a omezit se na to nejdůležitější. Je-li něco nesrozumitelné, omlouvám se za to laskavému čtenáři, simplifikuji-li někde autorčiny pozice, omlouvám se za to jí. V důsledku doufám, že jsem autorku přes její nepříliš čtenář-friendly sloh nedezinterpretoval, to by mi bylo líto. Práci každopádně shledávám snad zajímavou (kuriózní) pokud jde o obsah, ale rozhodně ne vědecky kvalitní, obsahově přesvědčivou a ideologicky únosnou. (Za délku se tentokrát neomlouvám, bylo to nezbytné.)
Autorovy další knížky
| 2017 |  Praktikum z právní metodologie |
| 2020 |  Lidská důstojnost – právně teoretická a filozofická perspektiva Giovanni Pico della Mirandola & Immanuel Kant |
Na straně sedmdesáté jsem měl zhusta popsané dvě A4 poznámkami. V tomto smyslu mi promiňte, bude-li text komentáře poněkud kusý a neprovázaný, tolik materiálu se na málu prostoru propojuje dosti nedobře. (Komentář jsem nadto musel, bohužel, rozdělit na dvě poloviny s tím, že obsah druhé shledávám důležitějším.)
Kniha se mi nelíbila. Dost nelíbila. Vyvstal mi u ní zpočátku týž problém jako u Petra Osiny a jeho Nové teorie přirozeného práva. Nebyl jsem si dlouho jist, zda autorka jen umně popisuje práci dvou filosofů, nebo tím i prezentuje své názory. Postupem času jsem však zjistil, snad jasněji, než u Osiny, že se autorka s Picovým pojetím plně ztotožňuje (i se všemi rozpory, které teorie má a které ona ještě hojně zmnožuje). Mohu si tedy dovolit být plně kritický k této knize bez strachu, že bych snad autorce přisuzoval něco, k čemu je ona indiferentní, nebo vyloženě kritická.
Hned úvodem byl jsem zděšen. Víte co je jedna z největších blbin, jaké jsem kdy v životě viděl? Je to Tabula Smaragdina a je to legenda o Hermovi Trismegistovi. Tabula je plná blábolů, které nedávají žádný smysl a které jsou kvalitou obsahu na úrovni horoskopů a Hermes je zcela nepopíranou slátaninou, která snad ani nikdy neměla dávat smysl. Nu a autorka knihy hned v úvodu přiznává, že na hermetické filosofii, ze které si Umberto Eco tak otevřeně dělal prdel už před čtyřiceti let, shledává cosi moudrým a "kontemplativním". Shledáte-li bláboly bezesmyslu a obsahu kontemplativními, diskreditujete tím svou práci jako celek, nebo se mýlím? (Mimochodem, platí stále přísloví "De gustibus non est disputandum", pokud autorka shledává přitažlivou hermetickou filosofii, je to její svobodná volba, s chutí do toho. Ale začne-li to tahat do odborné práce, mohu jí vyčítat, že do odborné práce tahá kraviny.)
"Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci." - Tabula Smaragdina. Ach... Teď už jenom pár pro mne nejdůležitějších poznámek k textu:
Táže-li se autorka, je-li Picova koncepce vhodná pro právo, odpověď je prostá není per essentiam. Není vhodná pro tuto dobu, proto není vhodná pro nic v ní. Mirandolova koncepce je apriori spojená s Bohem a Bůh jako metanarativ pozbyl v současnosti byť poslední špetku obecné akceptovatelnosti. Bůh již nemůže být spojnicí a proto nemůže být koncepčním středobodem důstojnosti. Práce pro jeho teisticko ideologický obsah navíc nejenže nemůže, ale ani nesmí mít v sekulárním právním státě vůbec žádnou relevanci.
Za velký nedostatek považuji jistou lenost v citační práci. Autorka raději odcituje sekundární literaturu, "podle níž", místo toho, aby citovala původního autora (platí pro Platóna, Aristotela, Pica,...), což nevadí, jde-li o interpretaci. Je-li však ono "Aristoteles píše" zdrojováno nikoliv Aristotelem samým, ale třetí stranou, považuji za významnou chybu nenapsat "tendle pan si myslí, že Aristoteles píše". Autorčin přístup je dle mého velice chybný. Za úplně nevyhovující je nutné označit citace, které jsou neozdrojované a jejichž původ je vlastně záhadný. Třeba na str. 61 cituje autorka Patočku, který je ozdrojován, ale následně cituje v uvozovkách jakýsi text, podle kterého "Rozdíl s Platónem je podle Patočky", aniž by byl uveden zdroj citace. To činí text neověřitelným a udělat to já na univerzitě v seminárce, paní doktorka by mi ji jistě vyhodila, udělat to v diplomce, hrozilo by mi obvinění z plagiátorství.