Ztracené Iluse
Honoré de Balzac
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/205504/bmid_ztracene-iluse-hle-205504.jpg
4
169
169
Druhý díl volného cyklu v rámci Lidské komedie, kterému předchází Otec Goriot a který je následován románem „Lesk a bída kurtisán“. Jedno ze základních Balzacových děl. Ztráta ilusí Luciena Chardona připomíná poněkud Rastignacovo „zmoudření“ v „Otci Goriotovi“. Třídílné „Ztracené iluse“ jsou však založeny šíře: román zachycuje prostředí angoulemské i pařížské, šlechtické salony, divadlo azejména prostředí novinářské. První zlom v Lucienově životě nastane tehdy, „když se dostane do jednoho z těch hampejsů myšlenky, jimž se říká noviny“. Ctižádostivý a lehkomyslný Lucien je v jádře dobrý a citlivý mladík a prototaké v zápasu s pařížskou společností a pařížským tiskem, který proti němu rozvine tažení, zůstane osamocen a podlehne. Jeho vývoj cestou „ztrát ilusí“ je dovršen setkáním s Carlosem Herrerou, španělským knězem – diplomatem, který Luciena odvrátí od sebevraždy a odhalí mu tajemství úspěchu ve společnosti, který spočívá v pokrytectví, bezohlednosti a penězích. Peněžní morálka buržoasní společnosti vystupuje do popředí i při líčení nezdarů vynálezce Davida Sécharda, jehož životní osudy se prolínají s Lucienovými.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1958 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Illusions perdues, 1839
více info...
Přidat komentář
Klasika od kofeinového ďábla v rouše zemitého francouzského vesničana. Místy se to tak vleče, že během čtení přečtěte ještě čtyři další knihy. Pardon mistře! Hodnota (nebo kouzlo, chcete-li) Balzaca pro mě nespočívá v jednotlivých knihách, ale ve spojeném světě jeho Lidské komedie a neuvěřitelně detailním a komplexním panorámatu společnosti, kterou zobrazuje. Balzac po vás nechce, abyste brali jeho postavy jako postavy, ale jako osoby v reálném světě, o nichž referuje, aby ilustroval celou šíři typologie společnosti. Svým způsobem je hlavním hrdinou právě společnost, která je sama o sobě živoucím organismem.
A Lucien se mi v téhle knize vážně hnusí.
Tento díl mi z trilogie přišel nejlepší. Navíc je určitě zajímavější, když už čtenář má některé knihy z Lidské komedie přečtené, protože si více vychutná, jak se celý příběh a postavy vzájemně proplétají. Není už tolik zavalen postavami, jako při čtení první knihy z cyklu, kdy je množství postav a dějových linek matoucí. Takto působí kniha jako návrat do známého světa.
Balzac se i přes svoji obšírnost čte dobře. Jeho knihy mají hloubku a ukazují, co vše je špatně na fungování společnosti ve Francii své doby....
Papír v době vydání románu musel již nalézt levné suroviny ve výrobě, neboť se pisatel vskutku nebál jej použít. Nakonec i příběh o středobodu lidského vesmíru (vnímal se tak hlavní hrdina), prošel skrz brutální kritiku žurnalistických zmrdů, kteří se rozhodli nestrhat dílo a nechali jej projít s ovacemi. Nebo možná bylo všechno jinak a nejdřív dílo zničili, aby jej posléze vynesli do nebes, když se to hodilo. Čert ví, ale je krása sledovat úpadek zjištného uplakánka, který se nechá naivně drtit hladkými a promazanými koly falešné naděje v dobrotu a jeho iluse se tím rozplývají, aby jej další narafičená past opět zaslepila ilusí novou. Lakomec zemřel se strachem o svůj majetek a slepý snílek zaprodal duši. Takže vše dopadlo jak mělo.
Je tvrdým oříškem zformulovat, co se mi vlastně na této knize nelíbilo. Je jasné, že Balzac zamířil proklatě vysoko a hluboko, snad mi jen nevyhovovala šíře záběru – další a další postavy plus jejich hlavní a vedlejší motivy. A příliš zjevné osobní vyřizování účtů s aristokracií, novináři, kritiky, obchodníky. Závěr pro mě nebyl vyvrcholením, nýbrž tak nějak spíchnutým zakončením s odkazem na další díl Lidské komedie.
Ale v mnoha dílčích ohledech mě kniha velmi oslovila a zasáhla – hlavně ta šalba a mam pozlátkového světa na výsluní, ta nevyhnutelnost pádu do propasti opojení sebou samým... V tom je Balzac zcela mimořádný.
Neznám ostatní části Lidské komedie, třeba mé výhrady jsou liché a vše dává jako celek dokonalý smysl, kdo ví.
Mám moc ráda Balzacovy knihy, ve kterých čtenáři přibližuje život na francouzském venkově a život zkažené, pokrytecké a neřestné pařížské smetánky, kde mají největší váhu peníze a moc. Hlavní postavou románu je Lucien krásný, mladý, rozmařilý, povrchní a vypočítavý mladík, jemuž opakem je jeho sestra a její manžel, kteří tvoří skromný, upřímný, oddaný a obětavý mladý pár. Tato Lidská tragikomedie, kterou tvoří knihy Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída Kurtizán, mě vskutku nadchl a četla jsem ho jedním dechem.
Klasické dílo své doby od mistra.
Je v této době - dnes jaksi osvícením prožít si s hrdiny příběhu jejich nelehkou životní pouť; porovnat si naše a jejich jistoty by měly dát dnešním nespokojencům tak akorát právo na strach z budoucnosti.
Strach z bídy, v němž se mění a kazí charaktery, nadutost šlechty a podrazy ve společnosti v honbě za bezpracným ziskem jsou v přesile k čestnému jednání, které je v autorových románech vždy jen to, co nevítězí.
Audiokniha - skvělá.
Lucien má sen a jde si za ním stůj co stůj. Je však jasné, že reálná Paříž, kterou tak toužil dobýt, má k jeho vysněné verzi daleko. A sotva si užije svých pár minut slávy, nechává se strhnout dolů. A spolu stáhne i všechny, kteří mu pomáhali dostat se na vrchol. Přátele, rodinu. Další kousek skládačky z Balzacovy Lidské komedie funguje i po tolika letech.
Naprosto skvostný román, který je pro mě klasikou všech klasik, téměř bych řekl že to jest Balzacovým nejpovedenějším dílem.
Vy byste to řekli jednou větou, Balzac o tom napíše román :) Ano, bylo to mučivě nekonečné, ty jeho popisy, ale nebýt jich - nebyl by to Balzac.
Líbilo se mi to. Vážně jo. Nevím, jestli bych na to měla stejný názor i teď, po všech těch letech, ale tomu příběhu se nedá nic vytknout.
Syrové, hrubě obnažené až na kost, bez naděje, víry i lásky, prodejné a přesto tak hluboce lidské. Tápeme, chybujeme, ubližujeme, milujeme. A nepoučíme se.
Nebo jo?
Realistický román v nejlepší formě. Balzakův literární svět je živý, a proto spletitý, intrikářský, ctižádostivý, milovaný i nenáviděný, zcela prost ohledu na mravy politické korektnosti odkrývají Balzakovi postavy tajemství přetvářky či naopak napomáhají, ať přímo či skrytě k moci tajemství, manipulování jinými lidmi. Balzaka budete nenávidět pokud nemáte rádi román s detaily, protože těch u Balzaca naleznete nespočet, ať již popisuje technologii soudobého tisku, peněžní transakce či oděvy svých postav. Chcete-li se však ponořit do Francie první poloviny 19. století, stěží naleznete lepší literaturu. Balzac je sociolog dané doby. Jeho příběhy jsou provrtány sociálními vazbami a vlivy, kde i nejnepatrnější a okrajová postava může mít ve výsledku nemalou roli, což mi připomíná šachovnici, kde i pěšák může sebrat královnu. Tedy jinými slovy, Balzac patří mezi nejlepší autory 19. století, pokud prózu oné doby nemáte rádi, těžko vám Balzac přiroste k srdci, naopak toužíte-li si přečíst nějakou klasiku 19. století, není příliš lepších románů než Balzakovi Ztracené iluze.
Zajímavé, pravdivé ale poněkud zdlouhavé. Příběh je obrazem tehdejší (a řekl bych že i dnešní) pokrytecké a dravé společnosti a jako takový je velmi poutavý... ale to obšírné popisování naprosto zbytečných detailů je otravné.
Bohužel jedna z těch knih, která tak nějak odpovídala mé představě " kritického realismu". Spousta puntičkářských popisů, které šustí papírem. Vše působí tak nějak groteskně ale přitom jalově. Ironii a humor aby jeden hledal lupou mezi řádky. Balzac psát umí, o tom žádná, ale toho času kolik jen četbou trávíme v různých salónech ve společnosti od počátku nesympatických a nudných postav; a těch těžkopádných úvah... Není to vyloženě špatný román, jen je to román, který mi přišel příliš popisný a těžkopádný.
Drtiva sonda do fungovani francouke spolecnosti druheho cisarstvi. Zejmena pasaze o fungovani tehdejsich medii povazuji za velmi povedene a desive autenticke.
U této knihy jsem se tolik navztekala, že jsem jsem si teď na konci opravdu oddechla. Lidská blbost, vypočítavost, marnivost, narcismus, touha po moci a penězích... ale také důvěřivost a naivita - to zde opravdu nemělo mezí. A proto, že jde o realismus a čtenář veškeré tyto pohnutky vidí i kolem sebe, nebo dokonce v sobě samém, nabývá vliv tohoto příběhu ještě mnohem větších rozměrů. Po tom šíleném ději jsem potřebovala dobrý konec, to u mě nebývá zvykem, ale nebyl to závěr ani jako z pohádky, ani jako z hororu, prostě ze života. Což jen ještě více podporuje marnost jakéhokoli našeho snažení. Bez štěstí to nejde, ať už záludní jsme, nebo ne. Ovšem bez iluzí by byl život také skličující. Realismus není úplně můj šálek kávy, ale v rámci literárního přehledu nemůžu Balzaca nedoporučit. Ale tedy popravdě... jsem docela vyřízená :)
Tempo vyprávění je samozřejmě poplatné době, některé kapitoly vypadají, jako kdyby to Balzac psal jako román na pokračování, a některý týden neměl co napsat, tak vložil popis bankovního systému, výroby papíru apod.
Ale celkově je člověku smutno, když si uvědomí, jak málo se v některých ohledech za těch skoro 200 let změnilo.
Uff. Pro mě velmi, velmi náročná kniha. Po Evženii a Goriotovi jsem se na Iluze těšila. Nakonec se ale jejich četba poměrně protáhla. Musela jsem ji louskat po několika stránkách denně. Zejména popisné části byly sice výstižné, ale náročné na soustředění. Dialogové části naopak ubíhaly krásně. Lucien by zasloužil pár výchovných, spratek jeden. Starý otec mi trochu připomínal starého Grandeta. Kniha celkově měla takovou ponurou atmosféru, radostí pomálu, spíše samá úskalí pro hlavní hrdiny, jedno neštěstí stíhající druhé. Jsem ale ráda, že jsem jí ten čas věnovala a ještě radši jsem, že se mi do ruky dostala až později, ne jako povinná četba na střední škole. Tenkrát bych to totiž asi nedala...
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura časopisy, noviny
Autorovy další knížky
| 2006 |  Otec Goriot |
| 1985 |  Lesk a bída kurtizán |
| 1953 | Evženie Grandetová |
| 1955 | Ztracené iluse |
| 1974 | Sestřenice Běta |
Perfektní román. Vynikající překlad.