Lišky na vinici
Lion Feuchtwanger
Román, pojednávající o situaci v předrevoluční Paříži, ale především o boji za svobodu, je plný humanistických myšlenek a ideálů, odsuzujících ve svém druhém plánu fašismus, nacismus a veškerou totalitu jako takovou. Lišky na vinici napsal Lion Feuchtwanger v letech 1947–1948. Téma z doby před Velkou francouzskou revolucí je u něj stejně jako i v jiných románech aktualizované. Název románu, inspirovaný biblickým motivem lišek pustošících vinici Páně, reflektuje právě nesvobodu, která ubíjí člověka a jeho možnosti. Proto proti sobě stojí Francie Ludvíka XVI. reprezentovaná svým panovníkem a nesvobodným zřízením a nová mladá svobodná Amerika reprezentovaná Benjaminem Franklinem. ... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1980 , OdeonOriginální název:
Die Füchse im Weinberg, 1946
více info...
Přidat komentář
Četla jsem už kdysi dávno, tenkrát mi politické zákulisní intriky tolik neříkaly, ale královský dvůr jsem milovala ,) Každopádně skvělé čtení.
Uvědomil jsem si, že musím číst autora bez předsudků. Dlouho jsem k němu měl velice odtažitý vztah. (Ad. Jadran).
Jedna chřipka to napravila a já se začetl do této knihy. Žádný Coldrex ! To byla léčba a ještě k tomu se zaměřením na Jejich veličenstva Ludvíka XVI. a M. Antoinettu, ale hlavně na Benjamina Franklina, o kterém jsem něco věděl, leč nebylo toho mnoho. Autor vede čtenáře historií, o které jsme si mysleli, že ji známe a pak zjistím, že to není tak docela pravda.
Ano, můžeme L.F. vytýkat mnoho, mnoho věcí, ale tato kniha je jeden ze "střípků", které mu slouží ke cti.
Skvělá kniha. Má druhá od Feuchtwangera(první byla Židovka z Toleda), ale rozhodně ne poslední. Už mám v knihovně skoro všechny jeho knihy, tak mě nadchly tyto 2.
Po náhledu do jejich nitra dokážete pochopit jejich kroky, tak skvěle to Feuchtwanger zdůvodňuje. Pierre mě zaujal natolik, že přemýšlím o koupi Lazebníka a Figara. Lístky na Figara do opery již mám koupené. Všem, koho zajímá historie, knihu velice doporučuji.
Čirá politická hra, ale natolik návyková, že se prostě nemůžete odtrhnout. Žádná postava není vykreslena černobíle, chvíli vás štve, chvíli ji nedokážete neobdivovat, chvíli s ní soucítíte... úchvatně lidské a životné. Ačkoliv nesdílím autorovu bezmeznou víru ve směřování dějin k pokroku, přesto román považuji za velmi zajímavou sondu do soukolí dějin, které mnohými nepozorovaně směřovali k likvidaci celého dosavadního způsobu existence.
I já Feuchtwangera rád, leč... Jak jsem si pošušňával nad romány Židovská válka, Goya, Židovka z Toleda, etc., i pro solidní překlad, pak zde mi čtení překladatelé absolutně znechutili. Snad se teprve učili, snad jen propůjčili svá jména nějakému elévovi, snad postavení Merkuru v šestém domu zapříčinilo, že je totálně zpackaný. Jinak si nedovedu vysvětlit, že titíž přeložili i výše zmíněné. Již kdysi dávno jsem měl tu čest, ovšem nedočetl jsem. Nyní se zadařilo, ale bylo to utrpení.
Mám rád Feuchtwangera, ale Lišky na vinici mi totálně nesedly. Rozvleklé, žádný děj, žádný spád, pořád tam jenom někdo s někým jedná a nic se neděje. Čekal jsem především atmosféru předrevoluční Paříže, ale toho jsem tam moc nenašel. Ludvík mi byl nakonec mnohem sympatičtější než celý Franklin.
Z politických postojů Liona Feuchtwangera se mi občas dělá zle dodnes (obhajoba moskevských procesů...) nicméně dokonalost tohoto románu mi to u něj vždycky spolehlivě "vyžehlí".
Chce-li někdo pochopit, proč došlo k oné tzv. velké francouzské revoluci, tento román mu to vysvětlí. Degenerující vládnoucí vrstva se střetává s mocichtivým třetím stavem, který se schizofrenně snaží zlomit privilegia aristokracie na straně jedné a na druhé mezi ní proniknout a ona privilegia užívat. To, co dneska moderní historiografie ukazuje - totiž, že Marie Antoinetta nebyla žádná zrůda, jenom prostě v schönbrunnském zámku vychované telátko, které nemělo představu o reálných problémech a životě těch dolních (tehdy ve Francii) pětadvaceti milionech předvedl Feuchtwanger stejně dokonale, jako v zásadě nešťastného mladého krále, který byl nejspokojenější, když se mohl věnovat kovářství a mechanice. Vládnoucí vrstva tehdejší Francie a její počínání připomíná až nepříjemně dnešní politické elity, žijící ve svých představách a hrající své "hry", doufejme jenom, že nás nečeká nějaká ta "velká" revoluce - ve skutečnosti brutálně krvavá a zvrácená epocha, která kromě milionu mrtvých znamenala stagnaci vývoje Evropy na desítky let.
I v tomto vypravěčsky dokonale zvládnutém románu se Feuchtwanger dokonale drží historických faktů ať už si přečtete historickou monografii kterékoliv z osobností z knihy, nenajdete tam nic, co by bylo vyfabulováno. A tak poznáte onoho Pierra de Beumarchaise, dramatika (autor Figarovy svatby) a také onoho kšeftaře a vlastně dokonalého představitele oné mnou zmiňované schizofrenie třetího stavu a zároveň i francouzské mentality (snaha po bohatství, slávě a moci), která brzy vydá svoje nejhorší plody po roce 1789 i jeho protihráče, Benjamina Franklina. Člověka moudrého z hlediska rozsáhlých znalostí a schopností s nimi pracovat a především inteligentního člověka, který kromě onoho praktického myšlení všechny převyšuje svojí schopností poznat, kdy je vhodné mlčet, kdy se má mluvit, kdy přitlačit na pilu a kdy naopak prokázat vysokou míru trpělivosti a zdrženlivosti. V jejich osobách se také jedná o střet anglosaského pragmatismu s francouzským abstraktním způsobem uvažovaní a jeho odtřžeností od praxe. Přitom oběma jde o to samé, ale právě jejich motivace je naprosto odlišná. Pro Franklina je cílem vítěztví s jeho praktickými dopady na obyvatele třinácti kolonií, pro Beumarchaise se jedná o jenom o zástupnou aktivitu a jeho vlastním cílem je sláva moc a peníze pro sebe sama.
A kromě těchto dvou se setkáme i s celou plejádu tehdejších osobností ať už třeba za zenitem (Voltaire), na vrcholu moci (hrabě Falkenstein - Josef II.) nebo se vším před sebou (mladý budoucí revolucionář Lafayette).
A připomněl bych jednu malinkou epizodku, která je velmi poučná. Když se Beumarchais stal oficiálním prodejcem zbraní pro kongres (původní název románu je Zbraně pro Ameriku), stal se vyhledávanou celebritou. Na ranním veřejném slyšení ho také navštěvuje neblaze proslulý a obávaný novinář Metra. Beumarchias se ho blazeovaně ptá:
"Za kolik jste dnes k mání, milý příteli?" Aby obdržel dodnes aktuální odpověď:
"Kolegovi jako vy udělám vždycky dobrou cenu."
Dnes jako před víc jak třemi sty lety. Prodejnost médií (zde pouze tisk) je jedna z věcí, kterou lze doplnit k Franklinově bonmotu, že jsou jediná jistota v životě člověka jsou daně a smrt. A některé osobnosti ukazují, že k nim je možné přidat i hloupost.
Lišky na vinici se mi četly příjemně. Neubránil jsem se však jistému údivu, že román má 700 stran a přesto se v něm stane relativně málo. Při zpětném pohledu mi připadá, že je v ději značné (přílišné?) množství duplicit a postavy často setrvávají v určité pozici neúměrně dlouhou dobu.
Historické osobnosti působí věrohodně a živě. Zajímavé pro mne osobně je, že postava Franklina na mě působila asi nejméně sympatickým dojmem z celého ansámblu, což bych před přečtením asi nečekal.
Velice oceňuji autorovu střízlivost v popisu dějin, který není podáván skrze růžové brýle vítězů; ale je vidět, že dějinný vývoj nebyl ani zdaleka tak ideální jak zidealizované představy dneška.
Z čeho jsem poněkud rozčarován je práce vydavatelství MF (vydání sedmé, v MF první), ve kterém je na můj vkus veliké množství chyb a to nikoliv překlepů, ale chyb ve slovosledu, větné stavbě a místy až zcela nesmyslný překlad. Zvláštní také je, že kniha byla vydána v roce 2007, ale vypadá jako z roku 1960.
"Ještě citelněji si uvědomil rozpor mezi triumfem a ironicky rezignovaným poznáním malichernosti úspěchu několik dní poté, když odjel do Louvru, aby převzal funkci prezidenta Akademie." Tenhle pocit mám poměrně často a to jsem byl v Louvru jenom očumovat obrazy a nikdo mě nenutil, abych se v 84 letech líbal na věřejnosti s 72 letým Američanem proto, abych dostál požadavkům společnosti :-)
Jako někdo, kdo miluje historii a chtěl se víc dozvědět o Americké revoluci, jsem si knihu vybrala v referátech na hodiny češtiny a vůbec toho nelituji. Překrásná kniha, která plyne jako voda i přes ohromné množství historických faktů, které jsem si náležitě užila. Všechny postavy do příběhu seděly jako ulité. Nejvíce jsem si zamilovala ne tak Pierra (Do té doby jsem o něm příliš mnoho neslyšela a velice toho lituji.), ale spíše doktora h. c. Benjamina Franklina, který je zde opravdu skvěle vykreslen a já se o něm dozvěděla mnoho nového. Naivní Toanety mi bylo celou knihu vlastně velice líto, musela jsem poupravit svůj názor na Voltaira a kapitolu Josefa II. považuji za výbornou. (Ona celá kniha je výborná, že? Neměla žádná hluchá místa.)
Příběh je také protkán spoustou detailů z historie, opravdu jsem se zasmála u narážky na Goetha.
Nejvíce si v knize autor vyhrál s vykreslením francouzské společnosti a jejího pnutí před Velkou francouzskou revolucí. Rozdíly mezi nešťastným Ludvíkem XVI. a Benjaminem Franklinem jsou až propastně veliké, oba jsou personifikacemi umírající absolutní monarchie a vzkvétající republiky ve světě osvícenství. Celá kniha byla protkaná tím tichem před bouří, čtenář tuší, k čemu to všechno spěje a Feuchtwanger mu to dává náležitě pocítit. Samotným vyvrcholením je samozřejmě představení Figara před obecenstvem, když si Charlot uvědomuje, k čemu to všechno povede, opona padá a revoluce vítězí ještě dříve, než vypukne.
Opravdu skvělá kniha, doporučuji všem. A myslím, že spojení "Ça ira" už ze svého slovníku nevyženu.
Díky této knížce jsem si propojila dvě významné události světové historie - nezávislost USA a popravu Marie Antoinetty. Je škoda, že nás ve škole neučí vnímat různé události propojeně, abychom si uvědomili, že se děly ve stejné době.
Khiha se strašně vlekla, musela jsem se přemáhat, abych jí vůbec dočetla. Téma sice zajímavé, ale zpracování nic moc.
Trochu mě děsil počet stran, ale nakonec jsem zkusil a neprohloupil. Diplomacie v podání Benjamina Franklina by se takto měla vyučovat.
Historické romány mám rád, Francouzská revoluce je pro mne nesmírně zajímavá a Lišky na Vinici jsou podařeným dílem, člověk se něco dozví a dvorní intriky jen tak neomrzí
Kniha mě nebavila. Vyprávění, popis, vyprávění, tok děje, historie.. Prostě jakoby bylo bez myšlenky, jakoby bylo bez citů. Příliš suché až skoro na hranici literatury faktu - akorát to máte v příběhu. Doporučil bych jen milovníkům historie. Já zůstanu u krásných knih jako Řeka bohů, Egypťan Sinuhet či Farao.
Četl jsem knihu vydanou v roce 1980, v tiráži bylo uvedeno, že se jedná o šesté vydání, což znamená, že se jedná o knihu poměrně často vydávanou, a také je tam uveden počet výtisků 75 000. To je číslo ohromující vzhledem k tomu, že se jedná o velmi tlustou knihu s nikoliv jednoduchým námětem. Žádné lidové čtení. Ale když je kniha tak často vydávána a v tak vysokém nákladu, znamená to zřejmě, že je o ni zájem. Jsem tomu velmi rád, protože pokud čteme takové knihy, nemusíme se o vysokou kulturní úroveň našich čtenářů nikterak obávat. Lišky na vinici jsou čtení poměrně náročné, kniha je našlapaná detaily, takže i když má jen 700 stran, čte se jako by měla dvakrát tolik. Ale to je u Feuchtwangera vždy. Přesto nakonec čtenář nelituje, že u knihy strávil tolik času. Místo této jedné knihy mohl možná přečíst tři jiné, ale je velká pravděpodobnost, že by byly horší.
Díky všem, kteří napsali svůj komentář! Knihu jsem vzala do ruky před pár dny a právě se nacházím ve fázi, že se nemohu prokousat začátkem a zvažuji, zda knihu neodložit. Díky vám dám knize ještě šanci :-)
Nejdříve mi trvalo než jsem se do knihy začetla, pak už jsem jen letěla. Čtenář se seznámí se spoustou historických osobností. Kniha mi vylepšila pohled na Ludvíka XVI. Doporučuji k přečtení.
Štítky knihy
18. století rokoko Francie Marie Antoinetta Ludvík XVI., francouzský král, 1754-1793 historické rományAutorovy další knížky
2008 | Židovka z Toleda |
2007 | Lišky na vinici |
1967 | Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá |
1992 | Židovská válka |
1967 | Žid Süss |
Kniha se mi líbila. Skýtá mnoho zajímavých historických informací z počátků osamostatnění spojených států ve spojení s Francií. Určitě z historického hlediska doporučuji k přečtení, nicméně posledních 150 stránek už jsem se těšila až knihu dočtu. Přeci jen 850 stran je dost. Ale jsem ráda, že jsem vydržela.