Listopad
Georges Simenon
Osamělá vila u Versailles, obklopená listopadovou přírodní scenérií, to je místo a čas a také dokreslující rámec psychologického kriminálního románu (dokončeného v r. 1969). Uprostřed čtyřčlenné měšťanské rodiny, v níž serozpadla všechna citová pouta a v níž všichni členové žijí osaměle, pohybuje se mladá a veselá služebná, původem Španělka, a ta se stane osudnou příčinou rodinného dramatu, vrcholícího zločinem.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno: 1972 , Československý spisovatelOriginální název:
Novembre, 1969
více info...
Přidat komentář
Vytrvalé sychravé počasí, které snad způsobilo i zrezavění vztahů v rodině i všude kolem. Hodně tíživá atmosféra příběhu je ale velmi, velmi podmanivá. Jediným teplejším prvkem je sličná a veselá Španělka, jejíž příběh je ale po několika stranách konvertován, a vlívá se taky do pochmurna…
Pro mě je G. Simenon nejsilnější právě tam, kde nemá opěrnou hůlku v podobě svého komisaře…
Kniha jsem četla z důvodu čtenářské výzvy. Děj byl příliš ponurý, jednání a myšlení hlavních postav pro mě až nepochopitelné. Celkově jsem měla dojem, že kniha už je zastaralá.
Listopad je velmi zajímavá a vpravdě depresivní kniha. Georgese Simenona znám pouze jako duchovního otce komisaře Maigreta, a asi proto jsem čekala něco podobného. Ovšem chyba lávky. Kniha je velmi zajímavou psychologickou sondou do vztahů jedné francouzské rodiny, žijící v odlehlé vile v blízkosti Versailles. Vypravěčkou je nám jednadvacetiletá Laura, která vypráví o svých rodičích, kteří si snad nikdy nebyli opravdu blízcí, o bratrovi, který je s rodiči na kordy a nesnáší tento společný předstíraný život, o svých pracovních aktivitách na postu nemocniční laborantky a především o jedné veselé služebné, která rodinné vztahy, stojící už tak na vratkých nohou, podetne jako uschlý strom.
Co se týče vzájemných vztahů, musím uznat, že emoční sterilita z příběhu jenom stříká. Osobně si myslím, že v takovémto prostředí by se zbláznil asi skoro každý. Čtení v člověku probouzí úzkost a nechuť k celému rodinnému divadlu, ale zároveň musíte pokračovat dál a dál. Kriminální zápletka je sice v celém kontextu lehce podružná, je ale zajímavým vyvrcholením celého děje.
Za mě tedy velmi nevšední knížka, kterou na jednu stranu oceňuji a doporučuji, na straně druhé ale nepředpokládám, že bych se k této deprimující knize ještě někdy vrátila.
Psychologická detektivka, zajímavý příběh s nečekaným zakončením. Přečteno v rámci Čtenářské výzvy jako "Kniha, jejíž žánr běžně nečtete". Ale není vyloučeno, že si ještě nějakou detektivku dám ;)
Vydavatel označuje dílo jako psychologický kriminální román, a je to pravda. Simenon svým osobitým způsobem vykresluje život jedné francouzské rodiny v ponuré a poněkud odlehle stojící vile u Versailles, zvané Gladioly. „Náš dům v Givry-les-Etangs stojí na pokraji lesa. Je to spíš vila, její cihly už dávno potemněly, zdobí ji barevné keramické obkládačky, má komplikovanou střechu a dvě věžičky. Vystavěl ji koncem minulého století otcův strýc, …“
Hlavní hrdinka (jak sama píše, nepříliš pěkná) 21 letá dívka, Laura,stejně jako její sotva 19 letý bratr Olivier, nenávidí ubíjející přetvářku v rodině, kdy ani jeden nedokáže komunikovat s druhým. Otec a Laura odchází do práce, Olivier na universitu, přichází z práce a z přednášek, schází se u večeře, avšak při společných setkáních členové rodiny jako by jeden druhému naslouchali. Zní jen banální fráze o počasí. „Každý jíme, od ostatních nás dělí neviditelná stěna. Toho večera byl nadto každý z nás zaposlouchaný sám pro sebe do vřavy bouře.“
Zatím však vyplouvá na povrch, že matka pravidelně pije, což se omlouvá jejími migrénami, otec se zase zavírá po večeři ve své pracovně, kde předstírá práci. Olivier utíká z domu za svými kamarády a slečnami, neboť nesnese dusnou atmosféru v domě, Laura zůstává bdělým pozorovatelem dění.
K neodvratné katastrofě dojde, když si s Manuelou, veselou španělskou dívkou, která slouží v rodině, něco začne Olivier – i když za ní chodí tajně a v noci, všichni v rodině o tom ví, nikdo z rodiny to však neschvaluje, zvláště ne matka. Olivier má však soka ve svém vlastním otci, kterého Manule také fascinovala a nabídne jí odejít od rodiny s ním…
Atmosféra, tu Simenon dokáže vytvořit opravdu působivou, jenže ponurou, hutnou a deprimující, která přebije vše ostatní. Takže můj čtenářský zážitek se smrsknul v neblahý pocit úzkosti a deprese, o což opravdu nestojím. Až zase někde objevím autorovo jméno na obálce, nechuť bude tím pocitem, jež mé zraky zavede o polici níže.
Vyprávění jednadvacetileté dívky, která líčí vztahy ve své rodině, na mě velmi zapůsobilo. Je to totiž nesmírně lidské a realistické zobrazení mezilidských vztahů v celkem běžné rodině. Nejedná se vlastně vůbec o detektivku, i když v závěru trochu kriminální zápletky nechybí. 15.12.12 za 90% a 5*.
Autorovy další knížky
| 1977 |  Maigret chystá léčku / Maigret zuří |
| 2007 | Maigret na dovolené |
| 1970 | Maigretův revolver a stará dáma |
| 1983 |  Kdo jinému jámu kopá |
| 1979 | Maigret má strach / Maigretova dýmka |
A vzpomínka na G. Simenona - tentokrát ovšem bez mého oblíbence Maigreta ....
Psychologický román s kriminální zápletkou o jedné staré vile .... o rodině, kde vázne vzájemná komunikace .... a kterou naruší postava temperamentní Manuely ....
Po jejím záhadném zmizení dochází ke změnám .... a nejasné tušení se promění v realitu ....
Tak nevím - jakpak by tento případ řešil komisař Maigret ?
Autor se umí ponořit do psychiky jednotlivých postav - a čte se stále dobře ....