Listy Anielce: dopisy patnáctiletého Karla Čapka

24.03.2018

Další slova se mi zdají zbytečná. Co říkají ty věty uvnitř, stačí.

------------------------------
,,(…) dopisujme si. Navrhuji, abych neznán, směl Vám psát a směl doufat v odpověď, abych neznám směl Vám vypovědít ty mladé meditace a sny a směl očekávat od Vás podobnou upřímnost – (…)“ – str. 3

,,(…) a napadá mi, že jste snad to nešťastné psaní, - pokládajíc to třeba za klukovskou úmyslnost - , ani nepřijala. Já pokládám ten návrh, jejž jsem v onom dopise učinil, za dosti důležitý, a tož dovoluji si jej opakovat. Korespondujme spolu!“ – str. 4

,,(…) dle názoru světa se to ovšem ani “nehodí“ na mladé děvče pěstovat podobné styky s mladými pány, ale věřte mi, že já jsem v tomto krájen z jiného masa.“ – str. 7

,,(…) Slečno Ando, já nejsem obyčejný člověk. Chcete-li Vy, mohu vykonat mnoho. Chcete-li Vy být mi oporou. Já nechci mnoho. Já chci jen, aby si naše duše rozuměly, abych nebyl s tou velikou a ubohou duší sám.“ – str. 8

,,(…) Jsem vším hrozně vysílený a ubitý. Moje síla vyvrcholila v tom, že jsem se odvážil Vám říci, že Vás mám tak nesmírně rád. Teď jsem tím vysílen a jen tolik síly mi zbývá, abych ještě nezemřel.“ – str. 10

,,(…) chtěl jsem Vám vlastně jen napsat, že bych byl tak rád, kdybychom si psali a že bychom snad o těch věcech mohli mluvit víc v dopisování vzájemném a intimním. Karel Čapek“ – str. 13

,,(…) život a všecko se mi zdá příliš banálním a nízkým a ubohým a hnusným. Ničím nemohu být spokojen; všecko má touha převyšuje. Žádným činem svým z minulosti až do téhle chvíle nejsem spokojen, žádnou přítomností. A tím trpím.“ - str. 16

,,(…) Já vím, já už od Vás nedosáhnu ničeho; ani sebemenší přízeň. Já vím, že jsem vám strašně směšný; to proto, že jsem tak ve všem vybočil z mezí. Ba, jsem směšný, jsem nehezký a nezajímavý. A já, škaredý hoch a potrhlý poeta, dekadent, mrzák, šašek a blázen – já, já hledám lásku – je to paradoxní a komické, ale svrchovaně tragické a hrozné.“ – str. 19

,,(…) V každém dni byl nějaký moment, který mne ranil příliš, než aby ten den nějakou vzpomínku zanechal. Tož odejdu, jako vypískaný herec, - - a budu docela zbytečně nešťastný a roztrpčený. Ale vždyť nechám tu za sebou jedno jaro, které pro mne v mém životě nejvíc znamenalo.“ – str. 20

,,(…) Anielko, mně je líto, mně je hrozně líto té krásné, nedosněné pohádky, která se mi nemohla uskutečnit - - pohádka o tom, že Vy mne taky budete mít ráda a že mi “řeknete jen: “Můj vítězi“, a moji hlavu že vezmete znenadání a budete tisknout bílou, útlou dlaní, a budete líbat dlouze, bez mezí“, víte, jak jsem Vám psal za mlhavého počátku jara, když jsem Vám začínal věnovat tu svou ubohou, krásnou lásku - - “ - str. 23