Loď bláznů
Sebastian Brant
Kniha německého autora (1458–1521), která vyšla prvně roku 1494 v Basileji a v latinském překladu se rozšířila po Evropě, je alegorickou satirou na nepravosti tehdejší společnosti. Obsahuje sbírku varujících příkladů bláznů-hříšníků, kteří se proviňují nejrůznějšími morálními přečiny, jak je kategorizovala církev. Kniha je poutavou rekonstrukcí modelu středověkého světa v předvečer renesance. Neobyčejný ohlas i trvalá působivost „Lodi bláznů“ spočívají v neposlední míře i na faktu, že vyšla v mimořádně zdařilém ilustrovaném vydání. Sto pět dřevorytů prvního vydání představuje práci několika kreslířů a rytců, lví podíl však na nich má tak zvaný „Hauptmeister“, jemuž je připisováno 73 dřevorytů, právě těch nejzdařilejších. Dnešní badatelé považují za téměř jisté, že jím nebyl nikdo menší než mladý Albrecht Dürer, který ve svých „vandrovních letech“ (mezi r. 1492 a 1494) pobýval i v Basileji.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1972 , Československý spisovatelOriginální název:
Das Narrenschiff, 1494
více info...
Přidat komentář
Stultifera Navis, tak se jmenuje první kapitola z knihy Michela Foucaulta, Historie šílenství, tak se jmenuje kapitola knihy, která přivodila revoluci ve filosofii. Chtěl jsem si tedy, chápejte, vedle prohlédnutí Boschova obrazu, přečíst i knižní referenci.
Že bych z toho byl nějak zvlášť nadšený, to asi nejsem. Člověk si při čtení asi nejvíc vzpomene na Erasma Rotterdamského a jeho Encomium Moriae. Je to satira, je to nadnesené, je to silně humanistické a racionální, opouští se kritika striktně náboženská, přichází se ke kritice rozumové toto je bláznovské, protože je to kontraproduktivní. Pozice obou autorů jsou přirozeně odlišné. Erasmovo povídání vyznívá spíše smířlivě, Brantovo nikoliv. Jistě, i on na problematiku pohlíží s nadhledem, posílá loďstvo bláznů do jejich zaslíbené země, ale přeci jenom se svým věčně rýpavým pohledem dost přiklání ke Komenskému. A to já nevidím rád.
Jak jsem již napsal, jeho pohled je racionální, nezaobírá se pouze porušováním Přikázání, ale porušováním pravidel čistého rozumu. Ale buďme k sobě upřímní, někdy to přehání. Vyčítat studentovi, že se jde občas opít, to se nejeví úplně fér. A to pozor, já se nikam opíjet nechodím, takže tohle není apologetika pro mne samotného. Brant se vlastně rozchází s Erasmem, jehož pohled se mi na tento problém zdá lepší - ten kritizuje příliš mladé mudrce, kteří o to, o kolik dříve jsou moudří, také dříve zemřou a vlastně jsou vůbec mrtví už zaživa. Čili ano, jistě platí, že je to "nadčasové" dílo, ale nekriticky bych neřesti podle Branta nepřijímal.
K tomu forma... No, veršové schéma AA BB CC úplně neohromí, co si budeme nalhávat. Jistě, čtení patřičně okoření Dürerovy dřevoryty, ale ty lze jen sotva připisovat k dobru Brantovi. Ne, verše jsou zkrátka slabé (třebaže rozhodně nikoliv nezábavné), nijak zvlášť si u toho čtenářský vkus nevypilujete. Ale to asi až tak moc nevadí, ono to ostatně v tomto případě rozhodně není o formě, ale o vzkazu. A to musím ještě jednou vypíchnout, ono se to autorovi přeci jenom podařilo napsat zábavně. Navíc do svého štychu doplňuje hojné odkazy na antickou mytologii a biblické příběhy, čímž dílo myslím také dosti otevírá čtenáři, pokud jde o přívětivost.
Nu a tak to mám za sebou. Jistě to bylo poučné čtení (píši jsa ohromen, že dílo vyšlo ještě celé roky před Erasmovou Chválou), ačkoliv vlastně úplně nechápu třeba se to dovím, až si to dílo přečtu), proč právě toto dílo shledal Foucault tak přitažlivým, Brantovi pojem "bláznovství" očividně sloužil jen jako nálepka pro nahodilou směsku neřestí, není nezbytně stigmatizující - do Brantových kategorií se totiž narve úplně každý, neexistuje mu člověk, který není bláznem. Ale co, to už se zase rozkecávám.
Vskutku nadčasové, srozumitelné, satirické i půvabné, a navrch s ilustracemi od Dürera.
Mravoučné veršíky, ktoré mi v mnohom pripomínali Valašskú školu od Gavloviča, a podobne ako františkánsky mních, aj Brant v nich dokonale zrkadlí spoločenský étos svojej doby.
Náš úděl není jednoduchý:
Nevidět, mlčet, zústat hluchý,
Vdechovat to, čo jiné dusí,
Být labutí uprostřed husí.
Místy zcela vynikající poetika plísnící lidská bláznovství druhu všelikého. Ač vydání Academie z roku 2007 obsahuje zhruba polovinu Brantova textu, je čtenáři předloženo to nejlepší. Zde malá ochutnávka:
Bez užitku projde bloud země vzdálené,
však nic si neosvojí k vlastní hanbě své.
Tak může přec i husa ven si vyletět,
domů zas jak husa navrací se zpět.
------------------------------------------
Dvě věci vždy jsou zřejmé všem
a třetí je přímo příkladem:
město, které v kopci leží
a hňup, ať stojí, sedí, leží -
těm skrýt se věru nepodaří...
------------------------------------
Čtyři věci nikdo nikde nenasytí:
ženu, peklo, svět a oheň, když se vznítí...
Bohuzel jedna se pouze o vyber a tedy kniha neni cela tak jak, kdysi vysla, nicmene i tak se jedna o pusobive dilo, ktere cloveku 21. stol. muze pomerne dobre priblizit dobu, ktere se bytostne dotyka. Navic z hlediska kritiky, kniha nezestarla a je stale velice aktualni.
Štítky knihy
satira německá literatura Albrecht Dürer, 1471–1528 renesance (literatura) renesanční uměníAutorovy další knížky
| 2007 |  Loď bláznů |
| 2016 | Antonín Brousek: Básnické dílo 2 / Překlady |
Brantův styl je dost školometský... kdyby aspoň těm svým sofistikovaným, ale přece jen káravým výkřikům dal nějaký pevný rámec, přesnou strukturu! Ale nemůžu si pomoct: pokud jsou rýmované verše dobře přeložené (a co si budeme, Mertlík umí), nechám se okouzlit čistou formou a obsah beru s rezervou. Nicméně tu a tam jsem byla překvapena, jak zasvítí velmi moderní myšlenka (nepřepínej se a nech si pomoct, třeba), doprovodné dřevoryty jsou skvělé - a potěšil Set123, jak to pregnantně shrnul: ano, bláznovské je to, co je kontraproduktivní.