Loď mrtvých
Bruno Traven
Příběh amerického námořníka, kterého touha po zaměstnání donutí, že se nechá najmout na loď neznáné národnosti a pochybné pověsti, na loď mrtvých.Klasický román světové sociální a společensko-kritické literatury uvedl do povědomí čtenářské veřejnosti autora, jehož pravé jméno bylo celá léta tajemstvím. Německy píšící autor s uměleckým mistrovstvím vypráví dramatický příběh posádky lodi, určené majiteli ke ztroskotání, aby mohla rejdařská společnost vyinkasovat pojistnou prémii. Na této lodi hrůzy se ocitl jako svědek i námořník, který po první světové válce uvízl bez dokladů na molu amsterodamského přístavu a byl pak jako nežádoucí cizinec deportován z jedné země do druhé.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1931 , Helios (Praha)Originální název:
Das Totenschiff, 1926
více info...
Přidat komentář
Ze začátku jsem se musel smát, že jsem přes slzy nemohl číst. Útrapy námořníka bez dokladů, kdy si ho jedna země přehazovala do druhé, stejné řeči a způsoby policie k vyhoštění ze země...
Jediné co mě vadilo byl styl psaní na což u Travena nejsem zvyklý. Traven píše romány o dobrovolné i nedobrovolné nejtvrdší práci, jakou si dovedete představit za minimální mzdu. Druhá část knihy , kdy námořník nastoupí na loď mrtvých už k smíchu není a nejde mi na rozum, jak se někdo může stát dobrovolně otrokem. I zvíře raději volí smrt jak sám Traven píše než aby tohle podstoupilo. Tenkrát byla ale jiná doba i jiné myšlení lidí, dnes v rozmazlené době by tohle asi nikdo nedal. A třetí závěrečná kniha je bezohledný pojišťovací podvod. První román co jsem od něj četl byl Poklad na Sierra Madre, který já řadím mezi nejlepší a pak velmi zdařilou i zfilmovanou Vzpouru oběšenců.
Když se námořník Gale nechá najmout na kocábku Yorikke, netuší, jakému peklu se právě upsal. Yorikke je totiž loď mrtvých, loď, na niž se dá snadno dostat, ale opustit ji je téměř nemožné. Alespoň pro ty, kdo nemají v pořádku doklady, a to jsou na Yorikke - s výjimkou kapitána a hlavních důstojníků - snad úplně všichni. Traven tady rozehrál námořní dobrodružství, které ve švejkovském oparu tepe sociální nešvary a odhaluje bezmocnost jedince, uvízlého v obludné úřednické mašinérii. Na hlavu státních institucí se snáší nemilosrdná kritika a nenechává na nich nit suchou. Protože je příběh vyprávěn z pozice obyčejného námořníka, dělníka-palubáře, nehonosí se román květnatým stylem ani uhlazenou formou, ale přesně naopak: hrubozrnný, drsný jazyk a námořnická hantýrka tu hrají první housle. Nanejvýš kuriózní je, že dokud se pohybujeme po souši, děj odsýpá a je i nad očekávání zábavný. Jakmile se ale ocitneme na palubě Yorikke, jako by skončila všechna sranda a postup vpřed se téměř zastaví a zauzluje. Nehýbeme se z místa a je tu jen dřina, únava a spánek. Východiskem z tohoto začarovaného kruhu je pak obrazně i doslovně rána do palice. Travenova Loď mrtvých minimálně od poloviny prohrává na body a před technickým knokautem ho zachrání právě až finále.
(SPOILER) Bál jsem se do toho jít. Ale totálně předčila mé očekávání. S postavou jsem se rychle sžil. A ten konec....smutné a veselé zároveň.....jak asi skončil?!
Když jsem Travenovu knihu dočetl, poprvé v životě jsem zatoužil stát se režisérem a tuhle látku převést na plátno. Kdo se nechá odradit poněkud zdlouhavým úvodem včetně španělské anabáze, měl by litovat. Kniha totiž kromě dramatického "muže odnikud" popisuje i fenomén pojišťovacích podvodů (odtud termín "Mrtvola" neboli "Loď mrtvých"). Taková praxe není nic podivného, ostatně do této souvislosti se dávalo i potopení Titanicu, v našich končinách přesně tato tématika startovala dobrodružný komiks dvojice Ludvík Souček - Milan Ressel nazvaný Kraken (vyšel v závěru 21. ročníku časopisu Ohníček).
Jakože fakt dobrá kniha. První část o putování hlavního hrdiny po Evropě je nudnější, ale i tak jeho snahy získat na různých konzulátech občanství, pobaví. A jak se dostane na Yorikke, to je mazec. Jakože velký mazec. Autor snad osobně přeházel všechno uhlí, co tam bylo a vytahal všechny rošty z ohně. Škoda toho konce, je takový jakože rozplizlý.
Parádní námořnická záležitost - nic lepšího jsem od B. Travena nečetl, ba po tomhle mistrovském úvodu jsem jeho dalšími knihami i trochu zklamán. Drsný a hořký příběh lidí, jimž ve světě neomezených možností povedlo se vyžrat zrovna ty nejhorší. Přitom nejde o žádný transparent z komančérského průvodu. Kniha působí věcně a věrohodně, jako svědectví někoho, kdo to na vlastní kůži zažil.
Když jsem před lety po boku kapitána Achaba brázdil širé oceány a sváděl nerovný souboj s bájným vorvaněm, to kouzlo plavby na lodi zmítané nespoutaným živlem mi učarovalo. Do rukou mi teď vpadla Loď mrtvých a já se těšil. Jenže ono trvalo, než jsem vůbec mohl vyplout, protože nejdřív bylo třeba přežít martyrium s Američanem, jenž se octnul bez dokladů v meziválečné Evropě a nikde ho nechtěli. Snad z každé západní země ho s úlevou vykopli, až nakonec zjistil, že je pro něj výhodnější vydávat se za Němčoura, posléze dokonce za Egypťana. Neptej se mě, jak je vůbec možný, že jej nikdo neprokouknul po prvním kváknutí, to vážně nevím a je mi to vlastně fuk, velectěný pane. Protože já byl dík tomu konečně na lodi, čelil jsem bídě, nesnesitelnému žáru kotle, slané vodě, popel mi lezl z uší a smrti jsem hleděl hrdě do očí. Co víc dodat? Jo, byla to pěkně špinavá plavba, ale tuze hezká.
"Stanislav měl pravdu. Ale ono s tou pravdou už je to tak, že se mění podle okolností. Ono neexistuje nic, co by jednou nebyla pravda. Jenom si tu pravdu nesmíte chtít naložit do zavařovaček a čekat, že to za sto let ještě pořád bude pravda, a ještě k tomu dokonce táž pravda."
Tak to teda nedávám, došla jsem s hlavním hrdinou do Španělska a při jeho chvále tamních poměru jsem skončila. To je jistě super natrefit na zemi, kde vám dají zadarmo oblečení a jídlo, je tam teplo, tak na co hledat práci, hotovej ráj. Jen teda škoda, že tam pak byla tak trochu občanská válka a fašouni tam strašili ještě v sedmdesátých. Ale to se tak nějak ztratí... Ale vážně, ten styl sociálně kritické jakože vtipné anabáze mi šel prostě na nervy.
Skvělá záležitost. Zdá se vám vaše zaměstnání strašné? Tak běžte dělat za anglické peníze na loď mrtvých.
Občas se mi při četbě jedné knížky nechtíc vybavuje nějaká jiná. Tady konkrétně to byl Mořský vlk.
Každopádně je to čtení pro chlapy.
Zajímavé čtení, odlehčená forma a přitom těžký obsah a závěr mě docela překvapil
Mám z té knihy dost rozporuplné pocity. Některé pasáže úchvatné, jiné úplně hluché. Ta stránka knihy, která by se dala nazvat dobrodružným románem o životní pouti jednoho ztroskotance, ta byla dobrá a navíc zábavná. Dechberoucí popis života uhláka na lodi také stojí za zmínku.
Jenže bohužel kniha je namíchaná také ze sociálně kritické esence, která jako by vypadla z povinné četby gymnázia za Husákových časů. Já tedy dost špatně snáším, když je hlavním hrdinou utiskovaný proletář, který si to vyřizuje se zlými kapitalisty. Bléé.
Roku 1926 vyšla v nakladatelství Buechergilde Guttenberg kniha Loď mrtvých od neznámého autora, který si písemně vyhradil u nakladatele, že se ho nebude ptát po jeho totožnosti. Představil se jako Bruno Traven a jako adresu oznámil číslo poštovní schránky v mexickém přístavu Tampico. Příhody námořníka, který ztratil své doklady, stal se vyhnancem a podnikl pekelnou jízdu na lodi vezoucí bezcenný, ale vysoko pojištěný náklad, připomínal Jacka Londona. Kniha měla senzační úspěch, sedm miliónů výtisků v několika jazycích, sláva, úžas, závist. Čtenáři, kritici a literární detektivové se ptali: Kdo je Traven? Odpověděl stručně: Moje minulost se týká jen mne, chci si ji nechat pro sebe. Tím je vydráždil víc, než kdyby se přiznal k vraždě. Vyrazili po jeho stopách. Noviny vypisovaly cenu za zjištění jeho skutečného jména a pobytu tajemného Travena, byl angažován detektiv, který objevil vraha Trockého, a jak se Travenovi knihy množily, množily se i zaručené zprávy: Traven je ruský kníže, černoch, mexický prezident, desetiletý chlapec, Dán, Maďar, sám Jack London, sám překladatel Travena Basil Creighton. Žije ve Švýcarsku, v Mexiku, v Hamburku, nežije, spáchal sebevraždu, žije a pluje po světovým mořích, nikdy neopustil svou jachtu, druhý kapitán Nemo. Nesmysl – je nemanželským synem posledního německého císaře Viléma Druhého.
Honička na Travena se stala módou která vzrušovala světovou šeptající galerii, a Traven mlčel a psal a psal – Česači bavlny, Poklad ze Sierra Madre, Most v džungli, V říši mahagonu, Bílá růže, Vzpoura pověšenců, Generál přichází z džungle ...
kousíček z knížky:
Můžu, ne že bych tady nemoh pracovat. Proč ne? Jiní tu přece také dělají. Jakože to vidím na vlastní oči. Co může někdo jiný, můžu já také. Tenhle lidský pud opičit se dělá hrdiny a dělá otroky. Když tamten neumírá na rány karabáčem, to pak i já je můžu přežít. „Heleď ho, tamhle toho, střemhlav proti kulometné palbě, hergotnamol, to je mi kanón, krajcnáglfagot, před tím už třeba smeknout, tomu říkám chlap, ten má pro strach uděláno.“ Přirozeně, že také můžu. Takhle se provozuje válka a takhle se provozují lodi mrtvých, všecko podle téhož receptu. Lidé mají jen jedinou šablonu, podle které dělají všecko. Ono to jde tak hladce. Netřeba si vůbec namáhat mozek s vymýšlením jiného receptu. Nic milejšího než chodit vyšlapanými pěšinami. Máte takový milý pocit jistoty.
Yorikke. Jak kafkovsky to jméno zní. A vlastně celý ten román. Zpočátku až lehce neuvěřitelný (opravdu každý Amíkovi věřil, že je Němec? A opravdu se všude domluvil?) leč silně kritický, po přesunu na Yorikke naprosto šílený. Mám B. Travena hrozně rád, tohle je vlastěn jeho typický román, přesto nemůžu říci, že bych byl zcela spokojen.
+ kombinace absurdních situací s vážnou tématikou
+ výborně vykreslené prostředí práce na tkzv. lodi mrtvých
+ kritika nesmyslných byrokraticko bezpečnostních opatření, které pouze šikanují slušné obyvatele (kdyby žil dnes tak by psal o Patriot a Freedom Act v USA apod. nesmyslech v zemích EU)
Někdy čtu knihu, kdy pocity z ní jsou jak na houpačce. V jedné části poutavé/zajímavé/dojemné - v druhé mám co dělat, abych udržela pozornost a vůbec knihu dočetla - pak přichází část, kdy se absolutně nemůžu odtrhnou.....Takové pocity jsem měla během čtení této knihy. Teď po přečtení celého příběhu a možnosti podívat se na knihu jako na celek můžu říct, že méně zajímavých pasáží tam bylo poskrovnu. Kvalitní příběh, který chytne za srdce.
Námořník bez dokladů, nehynoucí byrokracie a ještě se do toho přifaří loď zralá do šrotu. A na komický příběh je zaděláno :-)
Vice než polovinu knihy jsem se bavil jako už dlouho ne. Hrdina se hned na prvních stranách dostane do nesnází, ale popisuje je s humorem a nadhledem. Nevím jestli proto, aby se z toho nezbláznil, nebo patřil k těm šťastným lidem, kteří berou věci tak jak přijdou a s nějakými problémy si hlavu nelámou. V závěru kniha trochu zvážní a jak píše Gnomo ve svém příspěvku jde spíše o kritiku stavu společnosti. Travenův styl se mi zalíbil a určitě zkusím i jinou knihu.
Z dnešního pohledu se mi zdá jestli neřešíme opačný problém. Ten člověk v knize "nádherně" neexistoval, kdežto dnešní člověk je od narození evidován, registrován ve všemožných databázích, sledován kamerovým systémem...
Četl jsem tuhle knihu ve slovenském překladu na vojně a přišla mi tehdy úžasná. Od autora jsem poté vyhledal a přečetl ještě "Kmen" a "Vzpoura pověšenců". Autor má velmi zvláštní styl vyprávění (možná to bylo i dílem překladatele, ale občas jsem z toho "kvetl") a příběhy se mi tehdy zdály ještě poutavější vlivem marxistické výchovy v soc. armádě.. Asi to s odstupem skoro čtvrt století zkusím znovu..
Autorovy další knížky
| 1980 |  Loď mrtvých |
| 1957 | Most v džungli |
| 1982 |  Pochod do říše mahagonu |
| 1981 | Poklad na Sierre Madre |
| 1981 | Diktatura |
No, prožíval jsem tento příběh skrze smysly, neboť se dalo snadno představit si ony obtíže, smrad, pot a mour na palubě lodi. Byrokracie byla dalším fenoménem, který se rozkládá napříč příběhem a zdá se, že patří téměř do každé doby lidských dějin. Úplně to rezonovalo se současnou dobou.