Lom
Soňa Kociánová
Druhá posmrtná sbírka předčasně zemřelé talentované básnířky je utříděna do tří oddílů: I. Chvíle, II. Bazar života, III. Pastorální. První část zahrnuje verše vyjadřující smutek, životní nezakotvenost, úzkost z osamění, předtuchu blízkého konce. Ve druhé jsou básně, jež připomínají japonskou formu haiku a obsahují improvizace, nápady, skici a bystré životní postřehy. Třetí část přináší široký verš s asociativním proudem, spojující nejčastěji přírodní dojmy s lidskou situací.... celý text
Přidat komentář
Kdybych chtěl být poctivý, napíšu, že Soňa Kociánová je česká Emily (Dickinson). A to nejen proto, že podobně jako E.D. byly básně Kociánové uveřejněny posmrtně. A nejen proto, že jako Emily se Kociánová dotýkala smutku a smrti.
Černý inkoust
se rozlil -
na odstavec života
a zastřel smích.
Básně Kociánové jsou stejně hluboké:
Rozumu karafiáte šlechtěný,
nač tě mám,
když vůně tvá
jen ke kotníkům
citu sahá...
Ztráty, které bolí, nakonec vedly autorku k smrti vlastní rukou.
Smrčky povyrostly
a my se změnili.
Jen zvony stejně zvonily,
když jsme si život -
trochu jinak -
vysnili.
Její básně jsou také přímé a prosté:
Až se ti natrvalo
znelíbím -
kterak svou duši ošatím?
Je trochu venkovanka
lstím nepřivykla
nudu budí
jako lidé chudí.
Jsou plné otázek, na které nenalezla odpovědi:
Na bazaru života
všechno se už
dávno nosilo!
Co tedy hledáš
tu nového?
Místečko,
které by mne
rádo přijalo!
Je tu však odlišnost největší, Emily psala o nesmrtelnosti, kdežto Kociánová ukončila svůj život sama... To se nemá, není-liž pravda? Čtěte a sami rozhodněte, jak to se Soňou a Emily je...
Intimní poezie Kociánové vyžaduje především náladu/rozpoložení k tomu vhodné ale taky jakési porozumění pro zlomené, kteří dokážou vyjadřovat svoji zlomenost, protože je autentická (koneckonců Soňa nebyla za života publikovaná), bez schylování se k takovému tomu trapnému patosu, protože je očividné, že jako ti nejlepší autoři, psala hlavně pro sebe, ne aby oslnila ostatní vyšperkovanou umělostí na soutěžích a v publikacích. Jak jsem četl a usínal, jak je po ranní zvykem, vždycky mě z dřímoty vytrhl nějaký její zajímavý verš, který jsem si musel hned založit. To je to Kociánové kousání, jak jsem ho zmínil u sbírky 'Já papír vím o stromech...", kde jsem předčasně zesnulou a prakticky neznámou autorku koncem loňského roku objevil. I zde je jasně cítit bolestivý existenciální rozměr její roztržené (a skromné) duše, která se chce rozdat a které život nevychází podle jejích představ.
"Šťastná s tebou jsem
jen někdy
trošku míň
a to ještě
si ten smutek vymýšlím.
Aby moc nepřekvapil
ten opravdický -
však ho známe
proto raději už předem
dveře přivíráme."
"Podzim chrastí mrazíky
výšivka se párá
a z kabátu lhaní
prášit se nepřestává."
"...Plameny uší, - skoby tlouci, stokrát se oběsit,
z perníků očí ulamují do páchnoucích popelnic..."
"Matný den.
Sláma duší nepřístupná zrnům
bolí.
Sestra jde vedle mne,
jsme více než hluchoněmé,
plameny hoří dovnitř.
Kabelky řeči, kabelky v šatnách zapomenutí!
Stébélko, drápku zachytnutí!
Mlha je zdráhavá, snad by vyprávěla,
proč na kraj lehá -
kdyby..."
"Až mne přijme dým
a obřad bezduchý,
řekneš, verši, jim,
že to chvilkové jméno
v duši neslo
těžký sad,
bloudilo,
až nakonec...-
nechme to raději
tak -"