Lomová pole

Nevím, jak se má sbírka číst. Já ji četla jako deník ponořeného a zjitřeného chodce. Představovala jsem si chvíle a jejich místa, půjčovala jsem si oči. Není to těžké, básněmi prošlehávají výrazné a zároveň jemné a důvěrné obrazy krajin a okamžiků. Obrazy, které čtenáři zpřítomní dojem v křehkém, ale silném nárazu. Obraty jsou sugestivní a někdy přízračné a hypnotické (však se často i mluví o mdlobách a závratích), stejně jako tušený smutek vědomí, které za vjemy stojí. Imprese vůči němu působí jako vstupní brána.


Duše holá a pastvám
očí úzor listopadu širý
v polích bezpočtukrát
zračí se mladá srna ve hře vody
a zelenkavě měděného
povětří mdlob

…

Komnaty ptáků chladem podvečera
vzduté… sklizeno ze skal lodí

…

Stále zoufaleji ptáš se
v mdlobách noci tys ta tma…


„Za branou“ je pro čtenáře nepřehlédnutelné např. navracení a převracení motivů pádu („ztrácející prostor výšky v závrať pádu“), smrti a zvlášť v posledním oddílu s názvem Do tmy také zpěvu (zdá se mi, že se symbolicky mluví o zpěvu – tvorbě – ve spirituálním významu jako o transcendenci či spíše její, s pokorou přijímané, možnosti… „nechť je ti shledati, že jsem již písní sám“). A je pravda, že naslouchání vycizelované, zharmonizované, sevřené lince básní mi nahrazovalo hudbu – ve dnech, kdy jsem se věnovala Lomovým polím, měla má přehrávací zařízení volno.


… Visící
vzduch, po němž vystupuje
do výšek pádů. Pádů na zavřené
dveře.

…

Mít někde druhý domov jako vy
vlaštovky, na nezemi; kde
dálka splývá s táhnoucími mraky
v malátné nic, – a smrt je pavučině bytí předivem.