Loutkář
Jostein Gaarder
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/334283/bmid_loutkar-sii-334283.jpg
3
181
181
Akademik a lingvista Jakop je natolik osamělý, že navštěvuje pohřby cizích lidí. Na smutečních hostinách se dává do řeči s pozůstalými. Díky své sečtělosti a jazykové pohotovosti si pokaždé vymyslí příběh, který jej k nebožtíkovi váže a baví jím ostatní hosty. Přestože je znalcem vztahů a jazyků, sám je z pletiva skutečných lidských vztahů vytržen a má jen jednoho přítele, jejž s oblibou cituje. Ovšem ani Pelle není člověk z masa a kostí…... celý text
Přidat komentář
Toto dielo mi pripomína situáciu keď sa človek nečakane ocitne v tme. A postupne ako ide stále dopredu, sa okolo neho rozsvecujú lampy. Najskôr som sa totiž cítila ako niekto "náhle hodený" do absurdných okolností a existencie extrémneho introverta. Miestami sa mi to javilo až melodramatické a cítila som, že je to na mňa veľa. Potom som spomenula na fakt, že v podstate sme všetci nejako zvláštni - podivní nejakým nám špecifickým spôsobom, pričom my to vôbec tak vnímať nemusíme. Iba okoliu sa to môže miestami javiť zvláštne, lebo tomu nerozumie. A tak to bolo pre mňa aj s touto knihou. Je to náročné a kvalitné dielo s enormným množstvom informácií. Zostal mi po ňom závan smútku a nádeje v zmysle"..potrvá to, ale bude lepšie..". Oscilujem medzi 3 a 4 * bližšie k 4. (Pozn. som si istá, že ten, kto koho zaujíma pôvod slov, bude žiariť nadšením (bez ohľadu na dej).
Bábkar je stredoškolský profesor a etymológ, ktorý je naozaj bizarnou postavou. Mám rada Josteina Gaardera, ale priznám sa, táto kniha nebude patriť medzi moje obľúbené. Hlavný hrdina sa najviac a najradšej zhovára s jediným priateľom, ktorého má, ktorý jediný povie všetko bez obalu a hneď, no ale ani preto mi neprirástol ku srdcu. No ako rozpráva svoj príbeh, o detstve, o šikane, o smútku a osamelosti... je mi ho ľúto. Svoje priznanie v listoch adresuje Agnes, dievčine, ktorej rodinu spoznal na jednom z pohreboch pred mnohými rokmi.
Jeho hľadanie pohrebov, na ktorých sa môže zúčastniť v dave ako jeden z mnohých smútiacich, toto sa mu stáva potrebou, nutkaním a zmyslom života. Pátra hlavne po inzerátoch, kde sú hostia pozvaní na spoločné posedenie po pohrebe. Ide mu o spoločenstvo, o rodinu, ktorú nemá, a ktorej na oplátku vytvára plno príbehov o priateľstve so zosnulými. Je to jeho cesta ako nájsť rodinnú spolunáležitosť. Rodinu a priateľstvá, hlboké a dlhoročné si dotvára a vymýšľa si príbehy, ktoré mu nemá kto vyvrátiť. A rovnako, ako je to pri hľadaní pôvodu slova, aj tu ide od známeho k nezmámemu, stavia príbeh na detailoch, maličkostiach a obraz, ktorý o zosnulom predostiera, je plnohodnotný a tak živý. Takisto keď vysvetľuje pôvod a vznik slov, cez mytológiu, kresťanstvo, či lingvistiku, je to zaujímavé, kam až dôjde vo svojich úvahách. Prepojenie nórčiny a indoeurópskych jazykov, hľadanie príbuznosti tam, kde na prvý pohľad možno ani nie je, aj toto je paralela s jeho životom.
Ale práve tieto filozofické a lingvistické zamyslenia o ľudskosti a chápaní robia román tak zaujímavým. Osamelosť a ľudskosť. Otázka, či je dôležité hovoriť pravdu (vždy za každých okolností) a ako sa stať vnímavým voči odlišným. A že niekedy stačí jedna okolnosť a už bude naveky vnímaný jednostranne.
Už v průběhu čtení jsem uvažovala, jak knihu zhodnotím a oscilovala jsem mezi dvěma až pěti hvězdičkami. Jedná se opravdu o dost nezvyklou knihu, se zvláštním námětem. Čekala jsem trochu grotesku obdobně jako ve filmu Nesvatbovi. Ve skutečnosti se však jedná o docela smutný příběh o osamělém podivínovi, který chce být součástí alespoň nějakého společenství a který chce alespoň náznakem prožít rodinný život. Alespoň na chvilku.
Asi je to o potížích v životě s poněkud směšnou úchylkou. Váhala jsem, zda se tomu smát, nebo litovat. No, je to smutné. Osamělost je tíživá.
Další Gaarderův zajímavý nápad, ale je fakt že to tentokrát bylo tak zamotané, že jsem leccos nepochopila a ani neměla chuť se v tom zorientovat. Každopádně chodit na cizí pohřby, aby se člověk necítil osamělý, je dobře bizarní, a to jediné mě na knize pobavilo.
Od autora jsem četla Dívka s pomeranči a Tak akorát, které se mi opravdu líbily, ale tohle mě příliš nezaujalo. Některé pasáže o původu a příbuznosti slov byly zajímavé, některé jsem přeskakovala. Jinak příběh je velmi zvláštní a moc nevím, co si o něm myslet. Nechci jej nijak zatracovat, protože se v něm jedná o důležité věci, jako je lidská osamělost, život a smrt. Samotného hrdinu jsem ale nepochopila. Nosí na ruce maňáska, kterému říká Pelle a ten se prezentuje jako samostatná myslící bytost. Ač jsem se hodně snažila, přišlo mi to nevěrohodné a přehnané. Že se Jakob cítí osamělý, a proto se zúčastní cizích pohřbů a z toho důvodu se i cítí vytržený z okolní reality, to lze pochopit, i ty vymyšlené příběhy. Ale ty dialogy s loutkou mě nějakým způsobem prostě vadily a stavěly v mých očích Jakoba do pozice nějakého postiženého jedince.
Gaardera miluju, ale tahle kniha není pro mě. Ani po 78 stranách jsem nebyla schopna se pořádně začíst. Děj byl velmi pomalý a asi zrovna nejsem v rozpoložení na pomalou hutnou a přemýšlivou knihu. Škoda.
Jazykovědec Jacop je starší, osamělý pán, který je osamělý tak moc, že chodí na pohřby cizím lidem. Na těchto pohřbech má aspoň zdánlivý pocit, že někam patří a hrozně moc touží být součástí nějaké komunity nebo rozvětvené rodiny. Pokaždé vypráví příběh, který ho k zemřelému poutá (poutal) a čtenář vlastně neví, co je pravda a co je vykonstruované, vysněné Jakopem.
V osobním životě ho doprovází maňásek Pelle, který je jeho alter egem a se kterým si o všem povídá. Na jednom pohřbu se seznámí s Agnes, se kterou se začne přátelit a které píše dopis o sobě, o svém životě a o všem, co ho na pohřbech potkalo.
Rozhodně to není jednoduchá kniha a její čtení vyžaduje spoustu soustředění, ale myslím, že kdybych ji četla na vysoké, kdy jsem byla podobně osamělá, tak taky začnu chodit na pohřby cizím lidem, jen abych mohla pozorovat pozůstalé a představovat si, jaký asi měli se zemřelým vztah....
"Ale pro mě byla představa, že stojím na silnici se zdviženým palcem, nervově náročná. Vadilo mi, ž nevím, kdo mi zastaví. Co je k tomu vede."
"(Sven-Åke Gardell) vytvořil si vlastní pojetí Ježíše coby Božího syna, podle něj byl adoptován silou svých skutků, nikoli svým původem."
Loutkář je hodně zajímavá a originální kniha, která ale nejspíš nesedne každému. Mně osobně si naštěstí získala, přestože i po dni od dočtení nemám ve svém názoru tak úplně jasno.
Knihou nás provází hlavní hrdina Jakop, který je velmi zajímavou postavou se skvěle popsanou osobností. Nejoriginálnější je ovšem to, že celá kniha je ve skutečnosti dopis pro další postavu Agnes.
Věřte mi, že pokud se do čtení knihy pustíte, hlavní hrdina vám dozajista utkví v paměti. Nejde jen o to, jakou má osobnost, ale i o to, čemu se věnuje a jaké zvyky má. Díky tomu, s jakou trpělivostí píše dopis, máme ho možnost dobře poznat.
Každá z vedlejších postav pak skvěle zapadla tam, kam ji autor umístil, každá byla něčím zajímavá.
Musím se přiznat, že se kniha nečetla úplně nejlépe. Tento typ knih je pro mě trošku náročnější a musím mít u jejich čtení klid. Přesto to stálo za to, kniha potřebuje svůj čas, který je potřeba jí věnovat.
Nejvíce mě na knize zaujaly filologické odbočky, kterých bylo skutečně požehnaně. Z toho vlastně vyplývá, že je zde možnost se něco nového dozvědět. A pokud vás tato oblast zajímá, věřím, že budete nadšení.
Z mého názoru tedy plyne doporučení na ne zrovna všední knihu, která utkví v paměti. A to za pozornost určitě stojí.
Po knize Sofiin svět,druhá od autora.Úžasný zážitek.Příběh o osamělosti jedince a touze nebýt sám a mít někoho po svém boku.Po první kapitole jsem chtěl knihu odložit,nicméně jsem to neudělal a jsem za to rád.S každou další stranou nabýval příběh na síle.
Můj šálek kávy.
..Vidíš jen růži,nikoli to,z čeho vyrůstá.Vidíš maňáska na ruce,která ho vede,ale nevidíš loutkáře.
Moc se mi nelíbilo, i když autora mám ráda (líbily se mi skoro všechy jeho knihy pro mládež). Tady mi to připadalo zbytečně složitě napsané a čekala jsem nějaké rozuzelení/překvapení. Ale nic.
To mi dalo zabrat. První půlku jsem nechápal, druhou jsem si připadal divně, konec vše propojil i nepropojil. Tak určitě to není knížka pro děti a dospívající. Určitě na ni potřebujete čas. A chuť.
A teď - je to román s autobiografickými prvky? Mnohé tomu naznačuje - lingvistika, teologie, šedesátá léta. Dokonce i odkaz na jméno autora. A autor jde na dřeň lidského bytí. Co na začátku vypadá jako prapodivný příběh (ale na to jsme u autora zvyklí) se proměňuje na ještě prapodivnější. Pohřby, loutka, pábení nehrabalovského typu.
Co si z toho odnést? Upřímnost, samotu lidského bytí a touhu po kolektivu a pochopení?
Za mne je to citlivý a intimní příběh osamělého člověka toužícího po společenství.Lingvistické a etymologické vsuvky byly pro mne velmi zajímavé i když o těchto oborech nevím nic.
Nebo snad právě proto.
Gaarderove knihy čítam veľmi rada, pre čisté, jasné, zrozumiteľné a zmysluplné príbehy. bohužiaľ v tomto prípade som asi pointu nepochopila...etymologické vsuvky potešili, a veľmi ma lákal námet. po pár stranách som sa ale stratila v postavách, a nedostavilo sa ani nejaké prekvapivé a všetko vysvetľujúce rozuzlenie. škoda.
Zvláštna kniha. Chvíľami sa mi páčila veľmi a chvíľami som dokola čítala tie isté riadky. Myšlienka knihy ma nadchla, preto som si knihu kúpila. Bojovala som s menami, ale to je môj problém, nie autorov. Pre mňa sú proste severské mená nezapamätateľné. :-) Prečítala som knihu a premýšľam o nej celý večer. Zle o knihe hovoriť nebudem. Mám ju v kolónke zvláštna.
Čím to je, že zrovna Seveřani píšou tolik krváků a tolik "feel good" knih... Loutkář je z druhého ranku, ale proti třeba Ovemu nehraje tolik na city a je trošičku čtenářsky náročnější (nebýt etymologických vsuvek, celkové hodnocení by bylo o 10 % výš, o tom nepochybuju), pro mě tudíž výrazně lepší zážitek a ráda bych dala o hvězdičku víc, opravdu ano.
Jakop není takový dobroděj jako Ove, ale taky je v hloubi duše citlivý a přátelský - jenže jaksi jen přes sklo. Umí si vysnít přátelské vztahy na jedno odpoledne i na celý život, ale nemá odvahu je uskutečnit, navíc se vždycky najde dost lidí, se kterými je to kamarádění snazší než s ostýchavým podivínem. Je v tom ohledu asi leckomu blízký a je snadné si ho vzít za vlastního. Navíc má štěstí, podle toho, na jaké lidi pořád naráží, by se jeden z fleku odstěhoval do Norska, kde jsou samí zdvořilí, milí, citliví lidé. On totiž pořád naráží na ty samé. Množství náhod zcela nepravděpodobných vlastně tvoří osu jeho zápisků, které samy, pojaté jako dopis Agnes (další dokonalé, chápavé, maximálně empatické osobě), nejsou věrohodné už v základu. Přepisovat Agnes vzájemné rozhovory by dokonce ani nebylo třeba, ovšem bylo by to méně vstřícné ke čtenáři, a tak se ke konci objeví vsuvka, že "to třeba bude číst i někdo jiný".
Pořád je to ale moc milý příběh o samotáři, který to, co v něm bylo živoucího a upřímného, od sebe oddělil, jako když z humusu vyrůstá růžový keř. Tahle jen ke konci načrtnutá úvaha, která Jakopa zdánlivě degraduje na základě vlastního rozhodnutí (nebo vlastní bázlivosti) se mi líbila skoro nejvíc.
Mimochodem, je moje vydání jediné, které ignoruje existenci roku 2012 a prostě ho nepočítá?
Provázanost minulosti a přítomnosti napříč osudy postav, projekce neprojevené části hrdinovy osobnosti do loutky, pasáže o původu slov a o příbuznosti indoevropských jazyků i kořeny chování našeho "Loutkáře" - to všechno hezky zkomponováno do čtivého románu. Kniha se mi líbila moc.
Jedna hvězdička z úcty k autorovi a druhá pro krásný obal.
Ale jinak mi ta kniha vůbec nesedla. Čtivá byla, to ano. To je ostatně jedna z autorových předností. Ale vlastně vůbec nechápu její smysl. Zpracování knihy slabé.
Z psychologického hlediska jsou zajímavé důvody, proč se hlavní hrdina vydává na pohřby cizích lidí. Líbilo by se hlubší zpracování a kniha by byla skvělá. Místo toho jsem se dočkala jen spousty lingvistických výkladů.
Ale co mě iritovalo ze všeho nejvíce, byl Pelle jako samostatně myslící bytost. Přes to jsem se nedokázala přenést.
Knížku jsem dostala od manžela omylem (měl za úkol koupit Loutkáře od Daniela Colea:-D ). Bohužel musím říct, že tohle není zrovna můj styl. Etymologie mě fakt nebavila a působilo to na mě tak, že autor měl tuto zálibu a prostě se rozhodl to do knížky nacpat bez ohledu na to, jestli to tam pásne nebo ne..přeskakovala jsem. Po dočtení člověk musí přemýšlet, o čemže to vlastně bylo?
Štítky knihy
norská literatura jazykověda, lingvistika pohřby
Autorovy další knížky
| 2002 |  Sofiin svět |
| 2004 | Dívka s pomeranči |
| 2002 | Kouzelný kalendář |
| 1999 | Jako v zrcadle, jen v hádance |
| 2017 |  Loutkář |
Loutkař je pro mne asi nejslabší kniha, kterou jsem od Josteina Gaardera četl. Téma mi přišlo celkem zajímavé, ale tak nějak jsem pořád čekal, co z toho bude a ono se nic nedostavilo. Nevím zda je to tím, že jsem příběh nepochopil nebo něčím jiným. Zkrátka vůbec jsem se nedovedl naladit na vnitřními pochody hlavního hrdiny. Z tohoto důvodu dávám tři hvězdy. Podle mého názoru napsal Jostein Gaader mnohem lepší knihy. Za sebe bych doporučil spíše Sofiin svět nebo Tajemství karet.