Loutky
Ivan Wernisch
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11581/loutky-11581.jpg
4
20
20
Svébytná poezie ve verších i v próze, hledající nové výrazové prostředky, čerpá namnoze z pohádkové a z biblické motiviky a při ztvárnění těchto podnětů byla zřejmě inspirována starými lidovými (i loutkovými) hrami s jejich archaicky sukovitým jazykem. Básník navozuje specifickou stavbou vět a celkovou stylizací ozvláštňující atmosféru. Využívá i další posuny v ladění řeči (např. podle ruského lidového vyprávění), experimentuje s ní a nově objevuje její skrytou proměnlivost a dynamiku, zkouší nosnost jazyka.... celý text
Přidat komentář
Na cestě z Michalových hor průvodcem mi byl Iwan Wernisch. Vedli jsme spolu na provázku slůvka puškvorec, filigrán, chřest a sluka a motali se v trávě mokré za soumraku pod drnem. Boty mokré a sen uletěl někam do sklepa. Nu což.
Mé oči mhouří,
bolívá je sníh;
vídám, jak se kouří
z krčem vzdálených.
Když jsem po letech tuto knihu vytáhl z druhé řady knihovny abych si ji zadal do knihotéky, dal jsem si ji bokem že si ji znovu přečtu. Stalo se, už jsem zapomněl jak jsem se u ní bavil, tu hořce tu se zbytky dětské fantazie a u Barev si vzpomněl na Dunaj a vložil do CD do přehrávače. Nějakou dobu zůstane po ruce, občas je třeba si připomenout například :
Čeho se naděju... nepotěším se asi.
Nejsem ze smutných a k veselosti
mám jako k smrti - daleko, blízko -
nevím kde je.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1965 |  Zimohrádek |
| 1992 |  Doupě latinářů |
| 1961 | Kam letí nebe |
| 1990 | Čím drží svět pohromadě |
| 1985 | Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl |
„Vracel jsem se kamsi a na cestu poslali se mnou skřeta, aby nesl lucernu. Byla to opice, běžela po třech, světlo zvedajíc si k uchu – ano, toho jsem si povšiml, že mu naslouchala. Šel jsem za ní až k vratům. Udeřila do závory a já vykročil po dlážděném dvoře k domu, nebo podivnému kopci. Světlo zmizelo, i zvíře.“
Bez světla k pochopení se podivné útvary autorovy tvorby ocitají v téměř nepřátelském postavení vůči čtenáři. Nemají líbivost veršů ani atmosféru prožitku, která by pohladila po duši. Jakoby si autor psal jen tak sám pro sebe, co ho napadne a názory okolí mu byly lhostejné. Nebo záměrnou nesrozumitelností zamýšlel provokovat. K tomu však chybí vnitřní náboj, který by čtenáře upoutal a vtáhl do hry.