Loutky
Ivan Wernisch
Pátá sbírka veršů významného českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele, která poprvé vyšla v roce 1970. Svébytný soubor reflexí představuje Ivana Wernische jako básníka, který hledá inspiraci v různých literárních žánrech: v pohádkách, v biblických motivech, i ve starých loutkových hrách, jejichž jazyk je sice hustě protkán archaickými výrazy, nicméně právě ony se stávají jedním z nástrojů autorovy osobité poetiky. Promítají se do básnické řeči a stávají se tak nositelem změn ve vyjadřování, v uvolňování nebo naopak zesílení vnitřního napětí verše. Tento tvůrčí přístup Wernischovi umožňuje, aby podal obraz světa v jakési pokřivené komické podobě, k čemuž mu zde výrazně napomáhá i přítomnost loutek, figurek, jež se stávají znamením otupělosti a netečnosti, jakéhosi bezčasí, které se nezadržitelně blíží a ohrožuje společnost. I lidé totiž mohou začít jednat jako loutky, stát se bezmocným předmětem v rukou obratného manipulátora, jenž řídí a ovlivňuje jejich pohyb a osudy.... celý text
Přidat komentář
Na cestě z Michalových hor průvodcem mi byl Iwan Wernisch. Vedli jsme spolu na provázku slůvka puškvorec, filigrán, chřest a sluka a motali se v trávě mokré za soumraku pod drnem. Boty mokré a sen uletěl někam do sklepa. Nu což.
Mé oči mhouří,
bolívá je sníh;
vídám, jak se kouří
z krčem vzdálených.
Když jsem po letech tuto knihu vytáhl z druhé řady knihovny abych si ji zadal do knihotéky, dal jsem si ji bokem že si ji znovu přečtu. Stalo se, už jsem zapomněl jak jsem se u ní bavil, tu hořce tu se zbytky dětské fantazie a u Barev si vzpomněl na Dunaj a vložil do CD do přehrávače. Nějakou dobu zůstane po ruce, občas je třeba si připomenout například :
Čeho se naděju... nepotěším se asi.
Nejsem ze smutných a k veselosti
mám jako k smrti - daleko, blízko -
nevím kde je.
Autorovy další knížky
| 1965 |  Zimohrádek |
| 1992 |  Doupě latinářů |
| 1961 | Kam letí nebe |
| 1990 | Čím drží svět pohromadě |
| 1985 | Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl |
„Vracel jsem se kamsi a na cestu poslali se mnou skřeta, aby nesl lucernu. Byla to opice, běžela po třech, světlo zvedajíc si k uchu – ano, toho jsem si povšiml, že mu naslouchala. Šel jsem za ní až k vratům. Udeřila do závory a já vykročil po dlážděném dvoře k domu, nebo podivnému kopci. Světlo zmizelo, i zvíře.“
Bez světla k pochopení se podivné útvary autorovy tvorby ocitají v téměř nepřátelském postavení vůči čtenáři. Nemají líbivost veršů ani atmosféru prožitku, která by pohladila po duši. Jakoby si autor psal jen tak sám pro sebe, co ho napadne a názory okolí mu byly lhostejné. Nebo záměrnou nesrozumitelností zamýšlel provokovat. K tomu však chybí vnitřní náboj, který by čtenáře upoutal a vtáhl do hry.