Lovci mamutů
Eduard Štorch
Tento příběh vypráví o kmeni pravěkých lidí ,,Lovců mamutů“. Udál se asi před dvaceti až třiceti tisíci lety. Tehdy žila na Bílé skále tlupa pravěkých lidí. Ovládali jednoduchou řeč a doplňovali ji posunky a mimikou v obličeji. Věděli, že je oheň nejen zahřeje, ale dokáže upéct maso a chránit před divokou zvěří. Oheň hořel před vchodem do jeskyně, aby dovnitř nemohly šelmy. Tehdy ho ještě neuměli rozdělat, tak spoléhali na přírodu a oheň donášeli. Příběh nám bude vyprávět o tom, jak lovili zvěř a jak z ní vše dokázali zužitkovat. Vnitřnosti zvěře jedli syrové, protože byly ještě teplé. Stažené kůže hned zpracovávaly ženy a děti. Lovili například zubry, lišky, ryby, ale také vlky a mamuty. Věřte, chytit takového mamuta je věc těžká, na kterou se museli dlouho připravovat. Museli nejdřív vykopat obrovskou jámu, do které toho mamuta museli vehnat. Učili se také vyrábět si nástroje, jako je například kámen opracovaný do tvaru slzy (pazourek). Díky pazourku, který poté použili na rozbíjení kamenů, dokázali vykřesat oheň. Ale to chtělo zručnost a trpělivost. Později se jim podařilo dokonce rozdělat oheň za pomoci kousku dřeva. Oheň byl totiž v pravěku největší vynález pravěkých lidí a měl pro ně opravdu obrovský význam. Dovídáme se tu také o cizích tlupách, například jak mezi sebou bojovali o území, o kořist atd. Při lovu nebo boji o území zahynula velká spousta pravěkých lidí. Byl to pro ně boj na život a na smrt. 15. vydání u Albatrosu.... celý text
Přidat komentář
Ze začátku se mi to četlo špatně, ale později jsem se do toho dostal a nelituji toho. Ať žije oheň!
Četla jsem mnoho, mnohokrát - tedy určitě víc než třikrát až pětkrát ;-), a pořád se mi na poslední stránce, kdy "největší vynález v dějinách lidstva byl učiněn!", valí slzy do očí. Slzy dojetí a radosti nad tím, že Mamutíkova a Kopčemova tlupa už nebude mrznout a hladovět. Tak moc jsem jim to přála!!
Kdo náhodou ještě nečetl, vřele doporučuju, ať tak učiní. Sám pozná, proč.
Hrozně mě mrzí, že jsem Lovce mamutů nečetl tak 15 let zpátky. Ale i tak jsem si je dokázal užít a poprvé po dlouhé době mě mrzelo, že jsem nějakou knihu dočetl. Obsah sice postrádá nějaký extra příběh a jde "pouze" o popis putování tlupy, ale s tím jsem se nakonec smířil. Přenesl jsem se do jejich doby a představil jsem si zemi, kdy ještě krajinu nehyzdily věžáky a paneláky. Skrze knihu jsem seděl s tlupou u ohně a vnímal zvuky nočních šelem. Uvědomil jsem si tu důležitost ohně, masa a kožešin. Ze začátku jsem měl problém se stylem psaní. Spousta podivných přechodníků a styl mluvy, s kterou se dnes již nesetkáme. Ale pak jsem v tom našel kouzlo a zjistil jsem, jak je Eduard Štorch výborný spisovatel a dokáže větu postavit tak, že si jí s radostí přečtu třeba dvakrát :-). A k tomu nádherné ilustrace pana Buriana....co dodat.
Keď hodnotím knihu ako dospelý tak tam bolo veľa vecí, ktoré pri súčasnej miere informovanosti nesedia. Ale ako dieťa, ktoré vo mne asi stále niekde som knihu nedokázal dať z ruky a zhltol som ju za dva dni. Ako kedysi Tarzana. Kniha je ale aj skvelým uvedomením si ako sme čoby druh pokročili. Otázne či správnym smerom. Ak by sa dnešnému človeku stalo to čo sa denne stávalo hrdinom knihy asi by sme to po pár dňoch psychicky nevydržali. A to nehovorím o fyzickom, rebríčku hodnôt a podobne.
Kniha mého dětství. Stokrát čtená. Pan Eduard Štorch (spolu se Zdenkem Burianem) ovlivnili celé generace. Je úžasné, že si všichni představujeme Kopčema, Veverčáka i Mamamutíka, jejich jeskyně, zbraně, život... tak nějak stejně.
Knihu jsem s odstupem času četl mnohokrát a vždy mě uchvátila. Autor na základě skutečných vykopávek stvořil příběh tlupy lovců mamutů, který i s odstupem času stále má co říci jeho čtenářům. Kniha vhodná pro všechny děti s bohatou fantaziií, které nejsou otupělé ze sledování svých mobilů a počítačů. Za mě jasných 5 hvězdiček.
Jedna z nejmilejších z doby dětství, mnou vlastněná a čtená několikrát (ostatní vypůjčené štorchovky mě tak nechytly). Cítila jsem se být Kopčemem :) A mladší sestru jsem, na její žádost, opakovaně zhurta houpala na kolenou a zpívala jí Aiá-á-a - Uá-á-a ... to byly časy :)
Kniha je pro mě absolutní srdcovka. Jako malému mi ji četl táta a když jsem začal projevovat nějaký zájem o čtení, byla to hned první kniha, po které jsem sáhl.
Popravdě mě dost překvapilo, že tu kniha nemá příliš vysoké hodnocení.
Kniha je hodně čtivá. Najdete napětí, dojemné scény, ale i prvky komedie (počítaní žab atd.). Postavy jsou sympatické, jejich jména si určitě budu pamatovat do konce života.
Rozhodně můžu doporučit. A to všem!
Jako povinná četba dobré, ale není to můj šálek kávy. Asi bych si ji normálně nepřečetla, nebýt hodin literatury na základní škole.
Lovci mamutů... četl jsem jako malý kluk, snad v rámci povinné školní četby, snad i mimo ni, to už si nepamatuju, a byl jsem docela zvědavý, jak to bude pro mě stravitelné dneska. A musím konstatovat, že pro mě zůstávají velice zajímavou knihou i po téměř 30 letech. Dokonce bych řekl, že pro ty menší školáky (četli jsme to snad ještě na I. stupni ZŠ) to asi nemusí být úplně záživné.
Co na tom, že úroveň poznání o naší minulosti za dobu, která uplynula od napsání knihy, poněkud pokročila, Eduard Štorch svým umem a schopností zapracovat do děje vědecky doložené poznatky stvořil na pozadí skutečných archeologických objevů na území jižní Moravy (Dolní Věstonice, Brno, světově proslulé odkryté hroby, Věstonická venuše), ale nejen tam, vlastně na území celé republiky, velice zajímavý příběh tlupy pravěkých lovců, která postupně putuje za obživou napříč územím dnešní ČR, od Pavlovských vrchů k Brnu, územím Moravského krasu do Polabí a Posázaví, aby v knize skončila na území dnešní Prahy. Myslím si, že příběh je na menší školní děti místy skoro až docela drsný. A především si mnohé historické a zeměpisné souvislosti asi tak úplně neuvědomí. Život v tehdejší době byl především jeden velký každodenní boj o přežití, jednalo se ale také o období, kdy člověk, ač neměl zrovna vybrané způsoby (pojídání syrových jater čerstvě zabitého zvířete bych snad ještě pobral, ovšem vymačkávání a pojídání obsahu střev právě získané kořisti se trochu eklovalo i mně...) se dostal ve vývoji někam mezi zvíře a dnešního člověka a začaly se v něm utvářet jisté sociální city nad úrovní "zvířecího" boje o přežití. Toto vše je v knize podáno velmi čtivou formou. Autentičnosti přidávají velmi stručné věty nejen v přímé řeči, ale někdy i v ostatním textu.
Celé knize dávají osobité kouzlo a nádech jisté "pravěké drsnosti" nezapomenutelné ilustrace Zdeňka Buriana, jak ty barevné, tak i černobílé, které mi trochu připomínaly taktéž nezapomenutelné rytiny Bennetovy či Riuovy v knihách J. Verna.
Stejně tak mě zaujalo, že jsem při čtení narazil v knize na nejednu větu, kterou jsem si i po těch letech naprosto jasně vybavil, jako bych tu knihu četl ne před asi 30 lety, ale tak před měsícem.
Lovci mamutů jsou pro mě po letech znovuobjevený poklad naší literatury.
Milovala jsem ji od první chvíle, četla jsem ji asi o dva roky dříve než na ni došla řada ve škole (četli jsme ji ve čtvrté třídě). Ze všech štorchovek je dle mne nejlepší. Vždycky mi vadilo, že nevím jak o s těma klukama jeskyníma dopadlo dále.
Štítky knihy
pravěk boj o přežití Zdeněk Burian, 1905-1981 zfilmováno pro mládež pravěké osídlení pravěké umění lovci mamutů
Autorovy další knížky
1976 | Volání rodu |
1962 | Lovci mamutů |
1965 | Osada Havranů |
1962 | U Veliké řeky |
1997 | Čarodějův učedník |
Kniha mého dětství, stejně tak, jako většina Štorchových knih...