Lovcovy zápisky
Ivan Sergejevič Turgeněv
Zápisky autora, které zaznamenal ještě v době nevolnictví. Kniha pojednává o (ne)smyslu otrokářského zřízení. 26-006-62
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1962 , Svět sovětůOriginální název:
Zapiski ochotnika, 1852
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četl dlouho, vždy po částech když byla nálada a čas ( hlavně ve vaně ), jako jednotlivé obrazy či básně v próze. A i tak jsem se prokousával pomalu, lenivě jak za parného odpoledne kdesi tam daleko na rusi a přitom jsem se jen málokdy nudil.
Z prvního setkání s autorem jsem si odnesl poučení, že kde ostatní ruští klasikové postavy pitvají a ždímají jako citrony, kde hledají řešení různých otázek ze všech možných stran, tam Turgeněv "jen" maluje...
Milujem túto knižku. Neviem čím ma tak oslovila, ale mám rád jej voňavú atmosféru ruského vidieka. Dej knihy pripomína napovrch pokojné vody ohromenej rieky, niekde blízko svojej delty, pričom Turgenev jemným načrtávaním nenechá čitateľa na pochybách, že pod hladinou tohto veľtoku je mnoho zradných vírov a spodných prúdov. Myslím, že kniha bola jedným zo základných kameňov mojej lásky k ruskej literatúre a je pre mňa v tomto smere akýmsi šlabikárom. Prvý krát som ju čítal ešte v neskorom detstve a napodiv sa mi páčila už vtedy, hoci oproti Petrolejovému princovi, či Duchovi Llana Estacada bol jej dej "trošíčku" pozvoľnejší.
Krásna knižka, čítajte s troškou pokory.
Čtenář závislý na strhujícím ději by si tu asi na své nepřišel. Neplatí to sice o všech, ale tyto Turgeněvovy povídky jsou spíše obrazy z ruského venkovského života: portréty krajin, lidí, osudů. Jde ovšem o portréty naprosto uhrančivé. Může za to Turgeněvova schopnost na krátké ploše s nejvyšší možnou citlivostí vykreslit plnokrevnou lidskou bytost tak, že k ní čtenář zcela přirozeně zahoří citem. Lze za tím číst věc, které si na celé této knize cením nejvíce: hloubku autorovy empatie, se kterou dokáže lidi kolem sebe vnímat, chápat, číst... a přečtené předávat dál. Proto mě také Lovcovy zápisky okouzlují a zároveň dráždí. S vědomím, že v tomto umění nejlidštějsším Turgeněvovi nesahám ani po kolena, mu za jeho mistrovství skládám hold největší.
Musím ale upřesnit ještě jednu věc. Naznačil jsem, že povídky nejsou příliš dějové. Přesto v sobě skrývají velkou dramatičnost. Spočívá právě v kontrastu bídy ruského venkovana, jehož společenské postavení se rovná blátu na botě (a který také v blátě žije, blátem se živí, blátivou se leckdy stává jeho duše...), a momentů krásy, které dokáže prožívat nebo v sobě nosit. V tomto ohledu na mě nejsilněji zapůsobily například pověstná povídka Pěvci či vyprávění o kurážných chlapcích pasoucích v divočině koně pod neustálým dohledem smrti.
U pamětníků se lze dočíst, že tato kniha (i když jinak Turgeněv za svoji kritičnost seděl i emigroval) silně prý napomohla zrušení nevolnictví v Rusku. Podobá se to Steinbeckovým Hroznův hněvu, které podnítily důležité sociální reformy v USA a pomohly tak zachránit miliony lidí od hladomoru. Vedle takových děl pak smrtelně blednou všechny kecy o tom, že pravé umění je cochcárna, ve které se umělec nezajímá o nic než o sebe. Člověku musí na něčem záležet, aby jeho život a dílo mohly nabýt skutečného smyslu.
Rozhodně jedna z nejdůležitějších knih, jaké jsem v současnosti vůbec mohl číst.
Štítky knihy
Rusko příroda ruská literatura carské Rusko rozhlasové zpracování život na vesnici
Část díla
- Běžin luh / Běžinova luka 1852
- Birjuk / Nelida 1848
- Čertopchanov a Nědopjuskin 1849
- Čertopchanovův konec 1872
- Chor a Kalinič / Tchoř a Kalinyč 1847
Autorovy další knížky
1950 | Lovcovy zápisky |
1970 | Otcové a děti |
1977 | Jarní vody |
1963 | Asja |
1969 | Milostný kruh (7 povídek) |
Krásné popisy ruského venkova, skvěle vykreslené postavy, mnoho romantiky, málo děje, skoro žádné pointy. Ve svém žánru je Turgeněv nedostižný, akorát ke konci knížky už toho na mne bylo trochu moc :)