Lovec draků
Khaled Hosseini
Afghánistán, 1975: dvanáctiletý Amír zoufale touží po vítězství v místním turnaji papírových draků a jeho věrný přítel Hasan mu slíbí pomoc. Ani jeden z nich však netuší, že toho odpoledne potká Hasana neštěstí, které jim oběma změní život navždy. Amírova rodina po ruské invazi do Afghánistánu uteče do Ameriky, jednoho dne si však Amír uvědomí, že se do rodné země ovládané Tálibánem musí vrátit, aby našel to jediné, co ve světě nezíská: vykoupení.... celý text
Přidat komentář
Obdivuhodný příběh, při čtení se u mě střídaly pláč, úzkost a smutek. U mě patří mezi ty knihy které ve mě zanechají doživotní stopu.
no je to román, nikoliv literatura faktu. Autor podává časem s vou bublinou zkreslené vzpomínky, byť čtivé, afgánská monarchie je hodnocena i takto: Afghánské království bylo geograficky i etnicky rozmanité. Jeho státnost postrádala historické kořeny. Žilo tam deset národů, které spolu neudržovaly kontakt a vzájemně se přehlížely. takže k míru celkem daleko, spory byly stále. Sověti přijeli na žádost tehdejší vlády ... i když to nebylo šťatsné rozhodnutí, asi nepochopili, že ti lidé tam na vsích jsou plně pod vlivem imámů nemají vlastní názory- nesměli a nedoveli si je vybudovat .
ti lidé tam uvažovali a uvažuijí jinak než my, pěkně o tom mluví pan Pelikán... je zajímá jen jejich ves, a možná i rodina, ženy jsou ničím,, smlouvy je nezavazují a přátelství nenavazují. a je to podle nich správné.
sociální vrstvy tam navíc i v městě jako je Kábul žily jedna vedle druhé a neměly spolu žádný osobní kontakt, podobné to bylo i v Íránu, kde tamní smetánka pila balenou vodu a ti dole žili i z toho, co kde našli, nakonec i o tom, i kdž ne tak čtivě, podala jedna z nich śvědectví. a pak se divmě, že tam jsou ob čansklé války tradicí. Mimochodem Tálibové jsou Afgánci a jsou doma, vyrostli na tamní půdě a z tamního myšlení, to USA a jeji kamarádi tam byli cizí a nic dobrého nikomu nepřinesli
První a určitě ne poslední kniha tohoto autora. Vede k hlubokému zamyšlení a při čtení mi běhal mráz po zádech. Měla jsem možnost více se dozvědět hlavně o společenské kultuře, ale i politice Afganistánu. Krásná přátelství, soudržnost rodin a přátel, bezmezná pomoc, bez závazků vrácení, lásky, ale i velká bolest, ponížení, krutost a smrt.
Četla jsem ji v době, kdy se to opět v Afganistánu otřásá, protože se tam po asi 20 letech vrátil Talibán. Po přečtení dobře chronologicky sepsaných historických událostí v knize jsem si je na internetu doplnila až k dnešní době. Boj je tam neustále.
Všichni by si měli uvědomit, že každý islámský stát má své zásady. Ale na dohody s Talibánem spoléhat nelze. Všichni by se měli vyvarovat toho, říkat někomu, jak má žít.
Tak já jdu proti proudu. Nebavilo mě to. Absolutně. Nemohla jsem se vůbec začíst, do čtení jsem se musela vyloženě nutit. No nic. Odložila jsem. Knihy, které mě nezaujmou, odkládám. Tolik knih a tak málo času!, tak proč ho ztrácet s takovou, která nebaví. Ještě zkusím Tisíce planoucích sluncí, třeba to bude lepší.
Musela jsem pár ní počkat s komentářem, tak se mně tahle knížka dostala pod kůži. Je to o Afghánistánu, ale zdaleka nejen o něm. Je to hlavně o člověku, oddanosti, vině, výčitkách a odpuštění,. A nemusí jít o tak dramatické okolnosti. Vždyť asi každý z nás udělal něco, čím se zrovna nechlubí. A nebo něco neudělal a udělat měl. Jenže jen zlí, špatní a bezcitní lidé neznají pocit viny a výčitky svědomí. A pro ty ostatní je nejtěžší odpustit sám sobě.
A taky mě napadla jedna věc. To, že Afghánce vlastně nikdo nedokázal porazit je sice obdivuhodné, ale tím horší je, jak Afghánci poráží sami sebe. Kolik utrpení místní lidé prožili a prožívají boji mezi sebou. A nevypadá to, že tam v dohledné době bude líp.
Když jsem začala číst příběh o lovci draků, měla jsem pocit, že Tisíce planoucích srdcí byla lepší kniha. Nemohla jsem se srovnat s tím ryze mužským příběhem, který mě neustále utvrzoval o mocném patriarchátu v Afghánistánu. Nečekala jsem, že Amír v sobě najde tu obrovskou sílu vzepřít se zlu. Bylo to všechno takové beznadějné. Ale jak už tu někdo napsal přede mnou, nebyl to sice happy end, ale naděje svitla.
Kniha se mi dostala do ruky čirou náhodou a já jsem za to neskonale vděčná . Příběh nepříliš veselý , ale neskutečně lidský . Příběh o zbabělosti , vině, ale taky o obdivuhodné odvaze , lásce a vykoupení . Ano , nejtěžší je přijmout vinu a odpustit sám sobě . Nádherná kniha . Další autorovy knihy si určitě nenechám ujít .
Opravdu strhující román, který má patrně částečně autobiografické rysy.
Skvěle vystihuje na příběhu hlavního hrdiny nejen složitost Afghánistánu od monarchie, přes sovětskou okupaci až k emigraci do USA a nakonec návratem pro vlastní očistu i vládu Talibanu, ale i pocity a vlastnosti nejen hlavního hrdiny ale i ostatních postav.
Malinko jsem se bál příliš sladkého konce, ale ten se nekonal.
Naopak to bylo zakončeno skvěle.
Nádherná a velmi smutná kniha o lásce, rodině, zodpovědnosti, zbabělosti a oddanosti. Kniha plná nepřeberných emocí, která je napsaná velmi čtivě, hluboce a opravdově. Hlavní hrdina není vyloženě kladnou postavou, ale má spoustu chyb, které si sice uvědomuje, ale i přesto je pro něj velmi těžké zachovat se správně, protože bojuje sám se sebou. A vy jako čtenáři ho chápete a rozumíte mu, protože v něm vidíte sami sebe.
Lovce draků, příběh ze života afghánských dětí, ve kterém navíc poznáte i spoustu arabských reálií, doporučuji všem k přečtení!
Úžasná kniha, nevím, na co jsem tak dlouho čekal. Těžko pochopitelná společnost, v osudech vypravěče-imigranta skvěle popsaná. Na jedné straně záviděníhodná soudržnost rodin, citovost a nezištná pohostinnost, na druhé netolerance a krutost hledající oporu v Alláhovi. Opravdovost a naléhavost autorovy výpovědi mě přiměla připomenout si všechny ty zdánlivě krásné revoluční myšlenky fanatické víry a agresivních -ismů a porovnat je s krutou praxí při jejich uplatňování: Francie, Německo, Rusko, Čína, Kambodža, Írán, Afghánistán, Sýrie atd., atd., atd..
Talibán letos asi znovu ovládne Afghánistán, západ se může chystat na další milióny uprchlíků. Po přečtení této knihy se jim, hledačům klidu a bezpečí, ani moc nedivím. Jenže se nedivím ani těm, co je tu nechtějí, nekompatibilita muslimské populace s evropskou je evidentní, jako by paradoxně to, před čím utíkají - neklid a nebezpečí, přinášeli s sebou.
100 % (aktuálně 1973 hodnocení s průměrem 92 %).
...
A teď tahle žena, její matka, se na mne usmívá s dojemnou dychtivostí a chabě zastíranou nadějí v očích. Nebylo moc příjemné, že se mi najednou přiznává taková moc, a to jen proto, že jsem měl štěstí v genetické loterii, určující pohlaví dítěte.
Hosseini má zvláštní chopnost stvořit postavit tak lidské, že i lidé samotní působí jak jejich znásobené odrazy. Momenty největších vzepjetí se pojí s chvílemi největších pádů jak morálních, tak psychických.
A přestože se hlavní postavy dopouštějí "chyb", o kterých se i my odvážíme přemýšlet jen málokdy, a ještě navíc většinou jen teoreticky, nejsme shopní je odsoudit nebo je nenávidět. Neboť narozdíl od reálného světa, kdy se toho jen málokdy odvážíme, v nich dokážeme rozpoznat sami sebe. Ne nutně zlé a kruté, ale spíše slabé a zmatené.
Žít vedle dokonalosti je těžké, ale co je podle mě ještě těžší je žít vedle oddanosti. Nárok na druhého je velký, a když ještě k tomu z první ruky získáte důkaz vlastní nedostatečnosti, není divu, že se hlavní postava pokusí svého přítele-soka zničit. Ale ani ničení nepřinese kýženou úlevu, naopak vytvoří jen další dluh, který je potřeba vyrovnat.
Vrstvy viny, snaha zapomenout, vyrovnat se s tím, kdo jsme, láska a oddanost, pochybení, která odcizují to všechno je v Hosseiniho knihách spolu s otázkou, kým bychom byli, kdybychom se dopustili té největší zrady?
A odpověd', kterou autor ve svých knihách opakovaně nabízí je: lidmi.
Keďže sa ma veľmi dotkla kniha Tisíc žiarivých sĺnk, siahla som po ďalšej knihe autora. A nesklamala, prežívame život Amira od jeho detstva, radosti, smútky, zmeny v Afganistane, tajomstva v rodine. Na konci knihy mi vyhrkli slzy.
Děti nejsou omalovánky. Nemůžeš je vybarvit, jak se ti zlíbí...
Příběh o lásce, o vině, o bolesti. Drsný a krutý - stejně jako život v Afghánistánu. Zároveň však i příběh o odvaze a věrnosti, o přátelství, o snech, které se nesplnily - i o těch, které se plní...
Příběh neochvějné lásky, nepochopitelné zrady a nenávisti. O tom, že stejně neutečeme dost daleko, abychom dokázali zapomenout... O jizvách, které se nikdy nezahojí. O bolesti, která nikdy nepřebolí...
O chybách, které nejdou napravit, o vině, které se nedokážeme podívat do očí, o klamání sebe sama, o osamění, nepochopení, touze a lásce. O lásce především.
O nevyřčených citech, o nevyřčených slovech. Neobyčejný příběh, který ve vás zanechá spoustu bolesti, slz, ale i naděje. Dokud budou žít chlapci jako Hasan - pak ještě máme naději...
Pro mě trýznivé a hodně bolavé. A přesto, svým způsobem, neopakovatelné a dojemné...
...pro tebe třeba tisíckrát...
Je zajímavé vidět stát jako Afgánistán z pohledu místního, který se tam narodil, prožil tam svoje dětství ještě před vstupem komunismu a dokázal ukázat i jeho postupný politický vývoj, ač z Ameriky. Kniha ve mě vyvolala zájem o tuhle zemi a jeho historii a dozvědět se vic, než jen kuse informace z masmédií.
Vidět tak Afgánistán jako normální zemi se svými zvyky, svoji kulturou je nanejvic zajimave. A vidět to v podobě této novely je ještě příjemnější. Tudíž nejen fakta samotná, ale způsob, jak je kniha podána...fakt, že hlavní hrdina byl v podstatě zbabělec a přiznává to, posunuje knihu v mých očích o žebříček výš.
"Je moudřejší trápit se pravdou, než se utěšovat lží."
Po knize jsem sáhla omylem - místo Jak vycvičit draka :). Tak jsem se zpočátku docela divila, že to není očekávaná pohádka.
Od začátku mě příběh chytil za srdce.
Poslední čtvrtina byla ale už hodně americká a předvídatelná. Jako by se najednou přepla televize na jiný program a z tklivého příběhu, který zaútočil na mou zásobu kapesníků, se stala najednou jakási americká slaďárna nebo co...
Přesto knihu doporučuji. Určitě si od autora přečtu i nějakou další.
Krásný příběh, dá-li se to napsat o životě v Afghánistánu. Žít tam a přežít musí být již několik desetiletí velká odvaha. Afghánci jsou hrdý národ a myslím, že zrovna tam jim republika coby státní zřízení moc neprospěla. Každý si zákony vykládá po svém a nikdo je nesoudí. Když už tak opět po svém. A vměšování cizích států, ať už Ruska nebo Američanů nikdy nikomu nepomohlo. Každopádně příběh moc dobře napsaný, všechno do sebe zapadlo, ovšem člověka úplně obchází hrůza, co všechno si tam zkusí malé děti. Díky všem těm dojemným stránkám odpouštím i drobné chybky v českém vydání a jednu drobnost v závěrečném souhrnu historických událostí, kde je uvedeno, že v roce 1963 se narodil v paštunské rodině budoucí spisovatel Khaled Hosseini. Ale všude má spisovatel uveden rok narození 1965 :- )
" Nakonec Sohráb mou nabídku nikdy nepřijal. Ale ani jí neodmítl. Jistě si uvědomoval, že až sundá obvazy a vrátí nemocniční oblečení, bude z něho jen další bezprizorný hazársky sirotek. Co mu zbývalo? Kam se mohl vydat? Takže to, čemu jsem rozuměl jako souhlasu, bylo ve skutečnosti tiché odevzdání, ani ne tak vědomé přitakání jako spíš rezignace někoho přespříliš ubitého, aby mohl ještě rozhodovat, příliš unaveného, aby uvěřil. Toužil se navrátit do minulosti. Namísto toho dostal mě a Ameriku. Ne že by to byl špatný úděl, ale to jsem mu nemohl vykládat. Budoucnost je luxus, když vám hlavou víří horda démonů. A tak se stalo, že jsme po týdnu přešli pás černé vozovky před nemocnicí, já odvezl Hasanova syna z Afghánistánu do Ameriky, a namísto jistoty domácích zmatků mu zajistil zmatky cizích nejistot. "
Poutavá kniha ze zajímavého, islámského prostředí. Hosseini umí příběh podat opravdu dobře. Jsem ráda, že jsem se mohla díky tomuto románu trochu seznámit s afghánskou literaturou.
Štítky knihy
přátelství Afghánistán zfilmováno islám tajemství psychologické romány emigrace rozhlasové zpracování afghánská literaturaAutorovy další knížky
2007 | Lovec draků |
2013 | A hory odpověděly |
2008 | Tisíce planoucích sluncí |
2018 | Mořská modlitba |
Velice silný příběh. Musím říct, že mi dlouho trvalo, než jsem se začetla, první polovina mne moc nebavila, poté jsem ale hltala každou stránku.