Lovec jelenů
James Fenimore Cooper
Příběhy Kožené Punčochy série
1. díl >
První část pentalogie Příběhy Kožené punčochy - Lovec jelenů (1841, The Deerslayer). Stvořením postavy zálesáka Nattyho Bumppa, zvaného podle jelenicových kamaší Kožená punčocha se jako jeden z prvních amerických spisovatelů pokusil Cooper o vytvoření národního hrdinského mýtu, jehož existence sehrála důležitou roli při konstituování národa.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Pro děti a mládež
Vydáno: 1960 , SNDK - Státní nakladatelství dětské knihyOriginální název:
The Deerslayer, 1841
více info...
Přidat komentář
Z knihy mám zvláštní pocit. Podrobné popisy postav a jejich okolí je celkem fajn, ale samotný příběh se až moc láme přes koleno. Některé části jsou asi až nereálné. Ale hlavně je kniha strašně moc "ukecaná". Mám pocit, že většina textu jsou jen dlouhé dialogy, či spíše monology.
Ale každopádně dobré, ale ne až tak úplně oddychové čtení.
Ďalší čitateľský rest zmazaný. V mladosti som príbeh Natta Bumppa nedokázal prečítať a, úprimne sa priznávam, porovnával som ho s románmi Karla Maya - tie sa mi páčili podstatne viac. Možno to bolo aj tým, že Cooper mal pri písaní tejto knihy takmer päťdesiat rokov a bol mi na hony vzdialený od mojich desiatich-jedenástich - taká takmer priepasť vekov. :-) Lenže aj ja som sa nebezpečne priblížil k polstoročnici a, hoci zhovievavo a s nostalgiou, som si dokázal nájsť čitateľské puto so spisovateľom a príbeh som si užil. Nie je to obsahovo žiadna sláva, príbeh je úplne jednoduchý, točí sa na jednom mieste, no je to zároveň náhľad do autentického sveta polovice devätnásteho storočia aj so všetkými neduhmi ako aj kladmi Jamesovho svetonázoru, pretože bol priamym svedkom doby. Preto ma dosť pobavil komentár užívateľa Garika, stojí za prečítanie. Ilustrácie Teodora Schnitzera, majstra svojho remesla, sú absolútne úžasné a skvele dokresľujú charakter knihy, ktorými bola edícia STOPY povestná.
Jedna z knih, které jsem shromažďoval pro své potomky.Pro mé děti to představovalo oblíbenou četbu, u vnuků jsem ale dost narazil, tedy ne že by nečetli, ale jejich výběr knih je prostě jiný. Oba sice knihu na mé doporučení přečetli, ale jejich komentář ve stylu: "No, dědo tohle...?", prostě hovoří za vše. Pro mne to ale svůj půvab neztrácí a určitě se na ni zase někdy mrknu.
První díl série života a dobrodružství Natty Bumpa, Kožené punčochy, Sokolího Oka, lovce a zálesáka, přítele náčelníka Mohykánů. Skvělé, dobrodružné, čtivé. Howgh.
Už delší dobu jsem se na tuto knihu chystal a nedávno konečně přišel její čas. Měl jsem chuť na nějakou dobrodružnou oddechovku. No teda naběhl jsem si... a to hodně. Kniha rozhodně není špatná, ale mě to prostě vůbec nesedlo. Vzletná řeč jen natahovala veškeré situace, kterých jsem byl svědkem. Celkově se mi čtení strašně táhlo a děj mnohdy vůbec nechtěl hnout z místa. Detailní popisy úplně všeho co se v knize byť jen mihlo byly super, ale i tak další díl číst nehodlám.
(SPOILER)
Jestli jsem to dobře pochopil, tak kniha Lovec jelenů, nijak nesouvisí se stejnojmenným Oskarovým filmem. Z knihou naopak souvisí film Poslední mohykán, což je filmové zpracování pokračování Lovce jelenů.
Lovec jelenů je tedy první díl pentalogie. Je zajímavé, že autor tento díl psal jako poslední. Uff :-)
Celý příběh se vlastně odehrává na severoamerickém jezeře, na kterém se nachází hraničářská pevnost. Pevnost navštíví známý lovec Nathaniel Bumppo, kterému se také říká Kožená punčocha, a jmenuje se podle něj vlastně celá pentalogie. Přijde i se svým přítelem, náčelníkem Mohykánů, Čingačgúkem. Na pevnost na jezeře zaútočí kmen divokých Huronů.
Dochází tak k mnoha střetům, vyjednávání apod. Děj na mě působil hodně komorně, skoro jako divadelní hra. Zároveň dost nerealisticky, všichni spolu bojují na život a na smrt, ale tak nějak "po anglicku" neustále dodržují spoustu zásad a dohod. V tom mi přišel styl autora podobný Karlu Mayovi, takový spíš učitelský, idealistický. Jinak je vyprávění, jak je zvykem u autorů z opravdu starých dob hodně rozvláčné. Mnoho stránek je jenom popis scény apod. A zase tak moc se toho neděje. Další díl už asi vynechám.
Vytáhnu ze své knihovny jednu z KODovek, potěžkám v ruce jejich poctivých 500 stran a zaplaví mne vlna sentimentu… Najednou jsem o pár desítek let zpátky, stojíme s bráchou na ulici před oprýskanou budovou naproti fojtství, trochu pod střechou, protože jemně mží, a čekáme, až nastane vytoužená čtvrtá hodina odpolední a ze zatáčky se vynoří orezlé a rozviklané kolo starého pana Bedřicha, knihovníka. Ten před námi zastaví, ztěžka sesedne, kývne na pozdrav, postaví kolo do stojanu, shodí z ramen černý pršiplášť, ze kterého setřepe pár dešťových kapek, zašátrá v kapse po klíčích, odemkne a otevře vrzající dveře, rozsvítí zšeřelou místnost a vstoupí. Plášť pověsí na oloupaný věšák za stolem, posadí se na rozvrzanou židli, zašátrá v šuplíku a pomalu vytáhne datumové razítko a podušku s barvou, které si pečlivě rozloží na stůl, zapálí si svou první podvečerní cigaretu, a teprve potom nám nonšalantně pokyne a pozve nás ke stolu. S několika knihami na vrácení předložíme ošmaťhanou průkazku téměř zaplněnou razítky, a pak již stojíme u dlouhého regálu s KODovkami, s rozšířenýma očima přebíráme nedočkavě ty spousty úžasných dobrodružství, které na nás čekají, a mezi nimi na předních místech Lovec jelenů, Stopař, Poslední Mohykán s úžasnými ilustracemi pana Vraštila. Ano, ano, není mi ani deset a nadšením se mi třesou ruce… Ach, ta blažená nostalgie…
Oblíbená četba mého dětství, ale přiznávám, že i v současnosti do ní občas rád a s chutí mrknu a nejsem určitě sám.
Ačkoliv jsem film Náčelník Velký had viděl mnohokrát, knížku podle které byl natočený, jsem četl poprvé. A jsem příjemně překvapený. Děj je vrstevnatější jako film a to mu přidává na zajímavosti. Dlouhé popisy krajiny mě vůbec nevadily, naopak, připadalo mi jako by autor to Zrcadlové jezero opravdu znal. A ono tomu tak skutečně bylo. Postavy byly jasně dané, kladné i záporné, jen ti Huroni mi přišli takoví váhaví, nemyslím že by se ve skutečnosti se zajatci tak párali jak popisuje autor. A nakonec jedna z nejemotivnějších scén umírání jakou jsem za posledních mnoho let četl, opravdu mě dojala. Celkově jsem s knihou spokojen a těším se na další díly s Jelenobijcem. To oslovení mi teda zpočátku trochu tahalo uši ale zvykl jsem si. A velkým bonusem jsou samozřejmě obrázky Zdeňka Buriana !
Spíše než dobrodružný román vyprávění o tom, " jak to tenkrát bylo ". Napínavé, uvěřitelné, bez patosu a happy-endu. Věcně a historicky přesné. I přes dobově obvyklý, spíše pozvolný běh děje jde o velmi dobrý příběh.
Tahle kniha mě mile překvapila. Tenhle žánr vůbec nečtu a jsem ráda, že jsem si tuhle knihu přečetla a dostala se mi do ruky. Moc se mi líbí hlavní hrdina, hlavně že se snaží dodržet slovo a pomoc všem. Je trochu smutné, že nepatří nikam (není indián ani běloch)...
Určitě už uplynulo třicet let, kdy jsem si tento román přečetl podruhé. Už jenom tento fakt svědčí o tom, že ve mně zanechal hluboké stopy. Děj se někomu zdá zbytečně roztahaný, ale tak se v té době psalo - J.F. Coopera nenapadlo, že za 150 let budou frčet příběhy pokud možno akční...
Vybavuji si nosnou tezi z doslovu - nikoliv tedy doslova - o tom, že jde o kritický pohled na současnost romantizujícíma očima minulosti a že Cooper byl průkopníkem dobrodružného žánru.
Je kapku ostuda, že uprostřed dospělosti jsem od něj přečetl právě jen zatím tuto knížku (záměrně první z řady, takže hodlám navázat), a nelituji. Samozřejmě, jde o dobrodružství naivně čestné až jakoby mravokárné, ale dějově nesmírně semknuté, nepropustné, jazykově vyzrálé, vyrovnané a myšlenkově podnětné. A jak se Jelenobijce elegantně vyvlékne z toho, když se ho krasotinka dychtí vehnat pod čepec, to taky stojí za inspiraci! Ovšem pro někoho dosud svobodného... 3/17
Kdysi v dávných dobách mého mládí, tuším někdy těsně po prvním vydání :-), mi kamarádi vřele a vytrvale doporučovali dílo J. F. Coopera. Tenkrát jsem začal Posledním Mohykánem (nic jiného v knihovně od autora neměli). Vzpomínám si, že jsem měl co dělat abych román přelouskal. Dnes, po více jak padesáti letech, jsem se k autorovi vrátil, abych zjistil, že se pro mě nic nezměnilo. Autor je nepochybně silně ovlivněn romantismem (bezbřehé popisy prostředí), leč proč stále dokola popisuje totéž, téměř stejnými slovy, je nad mé chápání. K tíži lze přičíst i sáhodlouhé dialogy, či spíše monology protagonistů a neustálé, monotónní vnucování charakteristik hrdinů. Neskutečně ukecané. Sotva dvě hvězdy. Možná si za dalších padesát let přečtu druhý díl, pardon, třetí.
Rozjezd byl celkem pomalý(to jsem si myslel, než teda přišel celý zbytek knihy), pak přišla zápletka, nastavení ansámblu a místa děje a už to frčelo jedna bitka za druhou. Nemyslete si, že to je nějaká mayovka, kde vítězí dobro, je to prostě místy dospělé a místy pro děti, jako by James neznal cílovou skupinu. Každopádně je zde představen Sagamor (Čingačgúk) zamlada a jeho kámoš Sokolí oko plus nějaký bezcharakterní přicmrdnávači. Klobouk dolů, rozehrát na omezeném území takový děj není jen tak (místy to ovšem pokulhává).
Hodnocení: 70%
P.S. U zeleného vydání z Levných knih se to tam hemží jeden překlep za druhou (to už se snad ani nedá nazvat chyba tisku), někdo ten překlad (asi spíš korekturu) pěkně odflákl.
Ne, ne, ne a ne. Tahle kniha pro mě není. Myslela jsem si, že mě to bude bavit, že mě to vtáhne do děje a budu si užívat indiánskou atmosféru a ono nic. Četla jsem to a nic jsem z toho neměla.
Štítky knihy
zfilmováno 18. století americká literatura Indiáni divočina Severní Amerika boj o život lovci bojovníci dobrodružné rományAutorovy další knížky
| 1963 |  Stopař |
| 1991 | Lovec jelenů |
| 1967 | Prérie |
| 1964 | Průkopníci |
| 1973 | Lodivod |
Kožená Pančucha – 1. diel!
„Každý bude súdený podľa svojich skutkov, a nie podľa farby kože.“
Letné obdobie ma primälo zaspomínať a siahnuť po dávnych tituloch, keď som hltal dobrodružné príbehy a zvlášť tie o Indiánoch. Cooper alebo May? U mňa jednoznačne May. Priznám sa, ťažko sa mi čítali príbehy amerického autora a pamätám si dodnes, že som sa pri nich poriadne zapotil. Možno som mnohým veciam v tom čas nerozumel. Teraz som si to však užil naplno. Nádherné vydanie v edícii STOPY, ilustrácie Theodora Schnitzera sú pomyselnou čerešničkou na torte.
„Nepatrím medzi tých, čo sa pokladajú za hrdinov, keď vraždia v horách ľudí.“
P. S.: Do poslednej bodky sa stotožňujem s komentárom pána Ivana F!