Průkopníci přehled

04.11.2019

Čtvrtý díl pentalogie, který ovšem autor napsal hned jako první. Opět se zde setkáváme s dvojicí našich hrdinů, ale zatímco v díle prvním byl Jelenobijce v rozkvětu mládí, ve druhém, coby Sokolí oko, zkušeným zálesákem, ve třetím, kdy se mu říkalo Stopař, vystupoval už jako čtyřicátník, tento díl má od předchozích třech nejvýraznější časový posun, neboť jak Nataniel, tak Čingačgúk překročili sedmdesátku.

Nečekejte tak už boje s Indiány ani příběh jdoucí po válečné stezce - ostatně zmíněný příběh se začíná rozvíjet až v poslední třetině knihy. Pointa je však jasná: jak Kožená punčocha (jak se Natanielovi tentokrát přezdívá), tak náš poslední Mohykán s útrpností sledují, jak po krajině, jejíž divočinou kdysi volně procházeli, se usídlují bílí přistěhovalci, plundrující panenskou přírodu, jak zvěř, tak lesy, s názorem "vždyť všeho je tady požehnaně". Kniha tak vyznívá docela smutně a nostalgicky, kdy někdejší divoký kraj, rychle se měnící na zemědělskou půdu, opouštějí někdejší zálesáci, po čtyřicet let zde dříve v klidu žijící, a z dané oblasti mizí i poslední Indián, příslušník národa, jemuž dříve tato krajina patřila.

Hodnotím nadprůměrně, i přes absenci napětí nebo složitějšího příběhu je poselství jasné, okořeněné navíc krásným slohem, který kulturně čtenáře osvěží. Už se těším na poslední díl, abych uzavřel nádhernou sérii.