Lovy v Karpatech
Julius Komárek
Lovy v Karpatech jsou v podstatě vzpomínky a postřehy výborného znalce přírody, napsané neobyčejně svěže a zábavnou formou vyprávění loveckých příběhů a dobrodružství.
Přidat komentář
Vynikající kniha! Perla nade všemi. Nedám na ní dopustit. Dnešní rádobylovci jsou úplní břídilové nesahajícími panu Komárkovi ani po kotníky. Klenot mé knihovny.
Již jako kluk jsem si přečetl v místní knihovně III. vydání Komárkových Lovů v Karpatech a když jsem si později koupil již IV. vydání / 1971 / - znovu jsem s ním prožíval autorova popisovaná dobrodružství a zážitky v místech, která asi málokdo z nás do té doby navštívil. A není to jen o lovech, je to také studnice zajímavostí o kraji, tak vzdáleném našeho spěchu a stresu!
Vážený pane profesore Komárku - s neskonalou "zelenou" úctou před Vámi smekám!!!
Autorovy další knížky
| 1942 |  Lovy v Karpatech |
| 1955 | Zvířata zblízka |
| 1941 | Neznámá Makedonie |
| 1947 |  Milování v přírodě |
| 1947 | Kavkazská cesta |
(SPOILER) na knížku jsem přišla na DK...a delší dobu měla rozečtenou. i proto, že ze začátku jsme si s panem Komárkem úplně nepadli do noty. Nějak jsem se nemohla začíst...pak jsem se po několika měsíční pauze a po atestaci vrhla opět do Karpat. Večer, před spaním, ráno ke snídani. Kousek po kouskách. A přesně po malých kouskách si mě pan Komárek získal. I můj respekt ke svým znalostem. A místy i k loveckým výkonům. Ze začátku (ač mi myslivost nevadí, nemám výhrady a nejsem nějaký patologický ochránce zvěře, na zvěřině si i ráda pochutnám) mi přišlo toho lovu nějak moc. A tak nějak jsem postrádala to kouzlo etologie. Nejvíc mě to dostalo na pasáži o svištích, maso za každou cenu, hlavně ne brambor...ou.
A pak se najednou něco zlomilo, a knížka dostala jiný směr. Jeleni a poloniny. To byla balada. Lovy ano, ale kromě lovů jsem se dozvěděla také neskutečně mnoho právě o samotné zvěři. Životě, návycích. Fascinovalo mě jeho pozorovací umění. Drobné známky, podle kterých dokázal jeleny sledovat i několik let. A ta nedotčená příroda. Ano, byla potřeba se také oprostit od pronásledované a utlačované zvěři dnes - dobrodružství pana Komárka se odehrávala před 100lety. Kdy těch lesů a pralesů bylo mnohem víc. Kdy ještě zvěř měla dostatek klidu. Nebyla pronásledována cvilizací i turisty. Možná i to nebe bylo modřejší a tráva zelenější...A on ty zvířata nejen lovil, ale i sledoval, pozoroval, žil s nimi. Brouky počínaje, stavovci konče. Miloval a respektoval přírodu a její přirozenost.
Nejvíc prostoru pan Komárek věnoval zvěři vysoké. Velký prostor pak dostal i rybolov. Pak zvěř černá, medvědi, ba i vlci. Závěr knihy patří obeznámení se s avifaunou Karpat obecně s dovětkem Ladislava Bohačika z roku 2015 o aktuálním stavu karpatské zvířeny dnes. A také s větičkou o památníčku profesora Komárka u lovecké chaty v Čergovských vrchoch v oblasti Livova, kde trávil spoustu badatelských i loveckých chvil.
takže přátelé, pokud by jste ze začátku narazili jako já, vyplatí se dát knize šanci. Vysoké hodnocení má právem. A já smekám...tohle už dnes moc lidí nezažije.
"Naopak, výběr, který vlci v Karpatech mezi vysokou zvěří odpradávna prováděli, byl vždy mnohem lepší, než náš takzvaný výběrový odstřel. Vlci měli v chovu jelenů rozhodně lepší výsledky než myslivci, když se toho ujali sami. Nejsem žádný přepjatý ochranář, ale mám rád pravdu. A musíme si poctivě říci, že jsme našli, když přišli evropští myslivci do Karpat, všude mohutnou jelení zvěř. Nebyla jí sice taková početná stáda jako dnes, kdy chce každý začátečník střelit jelena ve všem pohodlí za 3 dny, ale nebyl jí zrovna málo. Byla to zvěř zdravá, silná a dokonalá, ačkoli vlků bylo jistě nejméně zrovna tolik jako dnes. dnes máme vlků málo a vysoké zvěře plné revíry, ale jejich kvalita, co se západních Karpat týče, rychle poklesává. Jenom v Sedmihradsku, kam přišli myslivci nejpozději, se dosud s hojnými vlky udržují mohutní jeleni. Proto myslím, že vlci do Karpat patří i nyní, jako tam byli vždycky, než jsme tam začali hospodařit my s puškou."
"Já jsem to nebral tak tragicky, protože jsem byl unesen krásou Kalimanských hor, do kterých jsem pořádně vnikl teprve letos. Okolí mé chatky bylo samo o sobě ideálním místem božího míru v idylickém zákoutí, jaké si v duchu přejí navštívit znervíznělí lidé velkoměsta nebo zamilované lidské bytosti. Chaloupka skoro perníková, obrostlá až po okna fazolemi a kvetoucími jiřinami, za humny zelená louka, na níž se ráno scházeli brávníci, kolem louky prudce tekoucí říčka, nad níž každou chvíli poletovali skorci, a za tím vším se zvedal jako tmavá kulisa prales, neproniknutelný jako zeď a pokrývající strmou stráň od potoka vzhůru. K tomu ještě přimyslete starou babičku Trucovou, tichou a mírnou ženu ze starého světa, jaké se dnes již nerodí, a dovede si představit, že jsem daleko tíže nesl rozloučení s tímto světem míru a spokojenosti než s troubícími jeleny."