Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí
Philip Zimbardo
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/205001/mid_luciferuv-efekt-jak-se-z-dobrych-li-YQ6-205001.jpg
4
205
205
Opravdu se mohou stát z průměrných, obyčejných lidí symboly zla? Odpověď na tuto otázku hledal po třicet let americký psycholog P. Zimbardo. Název knihy odkazuje na okolnosti schopné vyvolat v člověku změnu od dobra ke zlu podobně, jako když Boží anděl Lucifer změnil svou tvář a přeměnil se v Satana. Kniha podrobně zkoumá často mlhavou hranici mezi dobrem a zlem na mnoha příkladech. Jedním z nejproslulejších je kontroverzní stanfordský vězeňský experiment. Podobně jako tento experiment, předčasně ukončený po šesti dnech, je i kniha fascinujícím pokusem vystopovat povahu dobra a zla, jež nikdy nebude černobílá.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2014 , AcademiaOriginální název:
The Lucifer Effect. Understanding How Good People Turn Evil, 2007
více info...
Přidat komentář
Jedna z opravdu mála knížek, které jsem měla problém dočíst. Experiment na se začátku jevil velmi zajímavě, ale to, co se z něj stalo... je naprosto šílené si uvědomit, že se to opravdu stalo. A když si člověk přestaví sám sebe na jedné nebo druhé straně....
perfektné a trefné vyobrazenie toho, ako je dôležité (niekedy až životu dôležité) si byť vedomí toho, v akom prostredí sa pohybujeme a ako na nás pôsobí a ovplyvňuje naše myslenie
Má každý svého vnitřního Lucifera? Nebo si jen hrajeme na svaté? Jak moc se necháváme ovlivnit okolnostmi, sociálním prostředím, společností? Kdo má morální kredit odsuzovat zlo jako něco nechutného? Pohoršovat se nad brutalitou, kterou páchá lidská bytost, je jednoduché, ovšem opravdu jste si jisti, že za určitých podmínek byste nebyli stejných brutalit schopni? Co takhle kdyby někdo zabil vaše nejbližší, co takhle kdyby Vás někdo zneužil? Stále ledově klidní? Chm, tak v tom případě smekám anebo lépe řečeno, co skrýváte? Něco tam bude, něco tam vždycky je. Strach? Hrdinství? Emocionální mrtvo?
Za mne kniha, která mi pomohla mnohé pochopit. I zdánlivě nepochopitelné. Chce to jen určitou míru soucitu, empatie, humanismu. I když to pak vede k dalšímu zlu, pochopitelně.
Tolerance zla je těžký hřích a myslím, že s tímto hříchem se potýká 99% z nás. Může za to humanismus? Hlavně si prosím, nehrejme na svaté, všichni tak trochu tomu zlu pomáháme, ať už vědomě nebo nevědomě, ze strachu, lhostejnosti nebo z jiných pohnutek....
To bylo hnusný, já vím, ale nemůžu si pomoct, to samo :D :D :D to Lucifer :) ve mně.
Knížka pro někomu jistě užitečná. Já čekal trohu něco jiného. Zhruba na polovině ze 700 stran autor popisuje nesmírně podrobně průběh svého stanfordského experimentu. Další velkou část knihy věnuje popisu své práce odborného konzultanta při řešení selhání ostrahy ve věznici Abú Ghrajb. Pro mé potřeby obsahoval tento dokumentační styl kvantum nepotřebných informací.
Asi jsem čekala od knihy víc. Samozřejmě samotný a známí experiment je zajímavosti sám o sobě a zde je do detailu vylíčen. Nicméně trochu víc obecného do života kniha neobsahuje. Některé části mě bavili více jiné méně ovšem co ocením jsou podněty a myšlenky o lidské psychice a její změně při náročném prožívání
Zajímavé vyprávění o tom, proč se lidi někdy chovají mnohem hůř než zvířata. Od pána, kterého nejspíš není u tohodle tématu představovat. Recenzi píšu po delší době a dodnes jsem si odnesl hlavně to, že bych neměl předpokládat, ze vždy poznám co je zlo a zachovám se správně. Že totiž skoro nikdo nejsme imunní, přestože si skoro všichni o sobě myslime opak.
Na knihu jsem byla hodně zvědavá a měla velká očekávání, která nebyla úplně naplněna. Popis samotného experimentu (který znají ze školy snad všichni) byl velmi zajímavý, ale druhá část knihy mě vůbec nebavila, dost jsem přeskakovala. Některé věci autor v knize zbytečně opakoval, třeba experiment s modrookými dětmi zmínil několikrát.
Velký problém byl pro mě způsob, jakým autor popisoval ženy, zvláště jeho studentky. Přišel mi nanejvýš nevhodný:
Susie Philipsová, naše atraktivní recepční, návštěvníky vřele vítá. (...) Je to další z mých studentek na jednooborové psychologii a stanfordská kráska. Její svůdný vzhled a tělo gymnastky ji předurčují ke členství ve skupině rozleskávaček.
Jak vzhled studentky souvisí s experimentem? Proč v textu je zbytečný popis, který navíc objektivizuje ženu? Je v pořádku takto vnímat svoji studentku? A ke všemu to psát do knihy? Kniha byla vydaná v roce 2014, poměrně nedávno, ale její pohled na ženy evidentně zůstal v minulém století. Od autora jsem si chtěla přečíst i knihu Odpojení muž, ale po přečtení této pasáže si to dvakrát rozmyslím.
Túto knihu som si chcela prečítať už veľmi veľmi dlho, odkedy nám ju spomenuli na nejakej prednáške na vysokej škole. Spočiatku som z nej bola nadšená, ale ku koncu nadšenie postupne opadalo. Samotný popis experimentu, deň po dni, ma veľmi bavil, prišlo mi fascinujúce sledovať, ako sa postupne študenti menili a aký dosah na nich mali rôzne vonkajšie vplyvy, ktoré viedli k tomu, že sa správali tak ako sa správali. Občas mi to síce prišlo popísané až príliš zdĺhavo, ale táto časť sa mi veľmi páčilo. Potom sa autor venuje aj zneužívaniu v irackej väznici Abú Ghrajb, ktorú spravovali americkí vojaci. Zimbardo sa snažil správanie vojakov obhájiť, poukázať na to, ako na nich vplývalo prostredie a iné faktory. Tomu sa tiež venuje až príliš podrobne, hlavne keď prechádza k nezávislým správam, ktoré to vyšetrovali a obviňuje vysoko postavených vládnych činiteľov – ako áno, mohli za to aj oni, ale tých strán o tom je v tej knihe tak strašne veľa a mňa to vôbec nebavilo čítať. Okrem tejto predlhej a pre mňa nudnej kapitoly ma kniha bavila, páčili sa mi zmienky o rôznych masakroch, ktoré vykonali ináč dobrí ľudia (napríklad snaha vyhladiť Tutsiov či Nankinský masaker), takisto zmienky o iných psychologických experimentoch (napríklad Milgramov experiment) a aj posledná kapitola, v ktorej Zimbardo nanovo definuje hrdinov sa mi veľmi páčila (tam spomína aj Havla). Som rada, že som sa ku knihe konečne dostala, bolo to veľmi zaujímavé čítanie.
diskutovaný i diskutabilní, často citovaný a bohužel až příliš často do praxe uváděný experiment, povinnost znát
Ty nejhorší zvěrstva nejsou páchány psychopaty a sadisty, ale úplně normálními lidmi vystavenými tlaku okolí za určitých podmínek. Lidmi jako jsem já nebo vy. Překročit hranici mezi dobrem a zlem je v podstatě velmi snadné. Nikdo z nás přesně neví, co je zač. Nevíme ani pořádně to, co se v hlouby naší duše ukrývá. Nikdo z nás za to nemůže dát ruku do ohně. Nikdo si tím není stoprocentně jistý. Taková jistota totiž vůbec neexistuje. Záleží na systému a podmínkách, které to nastartují a spustí jako lavinu. Zlo si vždycky najde cestu, jak se k nám dostat. My mu ji ale nesmíme ukázat a nechat se jím pohltit. Hrdinou se člověk nerodí, ale stává, opět pod tlakem okolností. Takže všechno je opět jen a jen na nás samotných a na tom čemu budeme v životě vystaveni. No, není to jednoduché čtení.
Autor napsal tuto knihu 30 let po Stanfordském vězeňském experimentu, který tehdy zorganizoval. Pochopitelně se velká část knihy (cca polovina) zabývá právě tímto tématem. S tak velkým časovým odstupem je autor schopen posoudit význam a praktické dopady zmíněného experimentu. Bohužel dává velký prostor poněkud jednostranně většinou jen vojenským/vězeňským konfliktům v Iráku, Guantanamu, Rwandě, popsaným do poslední podrobnosti. Luciferův efekt ve všedním životě je prezentován jen několika málo vědeckými studiemi a podivnou poslední kapitolou, která vypadala slibně (údajně měla obsahovat rady jak se bránit tomuto efektu), leč autor se opět nechal unést a téma sklouzlo na definici hrdinství a jeho členění na podkategorie (wtf), které spolu s kolegou "vymyslel". Z knihy je patrná Zimbardova sebestřednost :-) ale je vcelku roztomilá.
Hlavní myšlenkou asi je, že nemůžeme tušit, jak se zachováme v extrémních situacích, a taky jak chutná moc :-) Autor hlavně poukazuje na to, že vcelku zbytečně tvrdě trestáme provinilce, kteří zneužili svou moc, zatímco je potřeba změnit systém, aby se zlepšily vztahy ve věznicích. Zároveň ale cítí, že je to boj s větrnými mlýny.
Myšlenka dobrá, ale podání příliš ukecané, místy se opakují citace, celkově působí chaoticky. Názvy kapitol sice naznačí, co chce autor říct, ale v textu se to ztrácí pod nánosem zbytečných podrobností a souvislostí. Výsledkem je kniha nepřiměřeně dlouhá a vytrácí se závažnost jejího sdělení.
Tuto knihu by si měl přečíst každý, kdo se zajímá o psychologii a společenské vědy a to i přesto, že se nejedná o jednoduché čtení a některé kapitoly nejsou pro slabší povahy. Ale pokud vydržíte až do konce, odměnou vám bude zajímavá závěrečná kapitola, která v kontrastu k předchozím kapitolám, jež se zabývají důvody, proč lidé konají zlo, obsahuje originální zamyšlení o hrdinství mezi obyčejnými lidmi.
Jednou jsem se něco chtěla dozvědět o tomto experimentu a tak jsem učinila a přečetla si tuto knihu.
Kdyby byla poloviční, dostala by více hvězd. První část (tak půlka) byla opravdu o experimentu a situací s ním spojené. Dále byly kouskovitě popisovány jiné výzkumy nebo zločiny, které zdánlivě souviseli nebo se na nich vysvětlovalo, že je ten výzkum pravdivý a to mě už moc nezajímalo, resp. nebylo to už psáno, tak že by to bylo zajímavé číst. Možná v jiné podobě, v jiné knize.
Stanfordský experiment je tu v mnoha ohledech poněkud nadhodnocen. Pravdou ale je, že text je velmi čtivý a zajímavý. S některými myšlenkami příliš nesouhlasím, ale je pravda, že u většiny lidí tento fenomén funguje.
"Každý z nás je schopen za určitého společenského nátlaku se dopustit kteréhokoli skutku, který kdy spáchala lidská bytost, ať je jakkoli hrozný." Nebo jinými slovy člověk je sice individualita v každém svém jednotlivém exempláři, nicméně tyto jedinečné bytosti bez ohledu na svůj mravní, morální a jiný základ jednají dle vlivu situací, které na ně působí. A to je ústřední myšlenka celé knihy, to je věc, na kterou Zimbardo poukazuje v mnoha příkladech jak z experimentální praxe tak ze skutečného života. Zlo je všude kome nás. Ale i dobro!
"V jistém smyslu hrdinství spočívá ve schopnosti odolávat silným situačním silám, které většinu lidí tak snadno polapí." A to je druhá strana mince dobra a zla.
Dalo by se říct, že stejně jako dokáže každý z nás páchat ty nejkrutější skutky, které nás napadnou, každý z nás dokáže být také hrdinou dobra. A v tom je ta naše individualita. Ve schopnosti zachovat se nějak. Dobře nebo zle.
Je to fajn kniha, kterou napsal samotný ďábel jako svou vlastní obhajobu. A nevypadá ten Zimbardo tak? Jako opravdový Lucifer. Kniha je velice mocná, když pomocí jednoduchého argumentu, dokáže obhájit i ty největší zločiny spáchané na zemi.
Možná je divné číst tuto knihu během Vánoc. Možná. Anebo je – možná – naopak dobré ji číst právě v tomto období. V období, kdy jsou lidé na vlně vzájemné svornosti, pohody a lásky. Kdy by málokdo uvěřil, že zlo dříme v každém z nás. A že stačí jen málo, aby se probudilo…
Jak už to tak bývá, osud mi určité knihy přihrává ve chvílích, kdy je potřebuji. Zrovna tuhle knihu jsem měl rozečtenou, když mi má žena po dvaceti osmi letech manželství oznámila, že je šťastně zamilovaná. Samozřejmě že ne do mě. Přestože naše krize byla dlouhodobějšího charakteru, tak mě ta zpráva zasáhla s plnou silou. A s plnou silou bohužel vybředla z mé duše temná řeka nenávisti a hněvu. A zcela mě ovládla. Sám na vlastní kůži jsem pocítil, jak snadné je stát se zlým. Jak tenká je ta hranice v nás. Vše o čem jsem kdy četl, že bývalí partneři dělají svým bývalým partnerkám a nad čím jsem nechápavě kroutil hlavou, se vynořilo z temných hlubin podvědomí. A byl jsem pár milimetrů od toho některou z těch představ realizovat. Trvalo to 24 hodin. Noc a den. O to horší, že si vybrala skutečně speciální datum – 24. 12. Opravdu mile křesťanské gesto od praktikující katoličky. Trochu takové „nádherné“ kacířství, že… A Grinch se jistě temně chechtal ve své jeskyni…
A tak jsem si četl o genocidě Tutsiů v Rwandě, četl jsem si výpovědi obyčejných lidí – Hutuů, kteří se tak jednou odpoledne rozhodli zmasakrovat své dlouholeté sousedy mačetami. Sousedi, se kterými se znali, s jejichž dětmi si hráli jejich děti… A stačilo pár slov, aby se dlouhodobý spor změnil ve vodopád nepředstavitelného násilí…
Četl jsem tuhle knihu o tom, jak snadné je stát se zlým a na druhý den – na Boží hod – jsem dospěl k tomu, že já se zlým stát nechci. Rozejdu se se svou ženou klidně a kultivovaně. Tak, jako se to povedlo Česku a Slovensku v roce devadesát tři. A z knihovničky jsem vytáhl knihu Strašidelná vagína…
Kdybych věděla že se první polovina 600 stránkové knihy bude týkat jednoho jediného experimentu asi bych si četbu rozmyslela.. Knihu jsem nakonec dočetla a musím uznat že to něco .. ve mě zanechala :)
Zimbardo bol prvý, kto sa empiricky zamyslel nad tým, čo spôsobuje, že človek sa vo vzťahu k druhému človeku mení na iracionálnu bytosť s tendenciou ubližovať, ak je do takej príležitosti postrčený. SS, či "kápovia" v koncentračných táboroch, alžírske väznice v 50. rokoch (Henri Alleg), Abú Graib, či dokonalá simulácia v Stanfordskej pivnici ukazujú, že Luciferov efekt je reálny fenomén dekadencie morálnej stránky v človeku. Stačil prostriedok anonymity (okuliare), prostriedok autority (uniforma) a prostriedok trestu (obušok) a "dozorci" prepadli potrebe niečo na väzňoch páchať. Eskaláciu zverstiev zastavila až intervencia Christiny Maslach, pretože Zimbrado sám prepadol zvedavosti, kam to až zájde. Doporučujem taktiež Zimbardove vstupy na TED!
Autorovy další knížky
| 2014 |  Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí |
| 2017 | Odpojený muž |
| 2005 | Moc a zlo |
| 2023 | Časový paradox |
| 2021 |  Nesmělost |
Výborná psychologická kniha.
O experimentu a Guantánamu už jsem četla hodně, ale ta osobní zkušenost autora je opravdu velmi zajímavá. Nejvíce se mi však líbí pasáže ve kterých autor nabádá čtenáře aby se stali hrdiny okamžiku, kdykoliv je k tomu příležitost. Snaha autora přimět lidskou společnost být lepší mě fascinuje. Bojovat proti vynucené autoritě, zpochybňovat sílu moci, ptát se a učit se kriticky myslet. Škoda že už pan profesor není mezi živými.