Ľudskosť: Optimistická história človeka
Rutger Bregman
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/458464/bmid_ludskost-optimisticka-historia-clov-yFq-458464.jpg
4
102
102
Viacerých mysliteľov a spisovateľov spájal tichý predpoklad, že ľudia sú zlí. Je to presvedčenie, ktoré inšpiruje novinové titulky a usmerňuje zákony, ktoré utvárajú naše životy. Toto presvedčenie je hlboko zakorenené v západnom myslení od Machiavelliho po Hobbesa, od Freuda po Pinkera. Ľudia sú vraj vo svojej prirodzenosti sebeckí a poháňa ich v prvom rade vlastný záujem. Medzinárodný bestseller Rutgera Bregmana Ľudskosť: Optimistická história človeka ponúka nový pohľad na uplynulých 200 000 rokov ľudských dejín a snaží sa dokázať, že sme od prírody prívetiví, že sme zameraní viac na spoluprácu ako na konkurenciu a že sme náchylní si navzájom skôr dôverovať než neveriť. Keď si o ľuďoch myslíme to najhoršie, to najhoršie sa v našej politike a ekonomike napokon aj prejaví. Ak však uveríme, že v ľuďoch sú prívetivosť a altruizmus hlboko zakorenené, položíme tým základy pre ozajstné zmeny v spoločnosti. Autor si kladie otázky: V čom sa mýlia apokalyptické filmy, keď zobrazujú prírodné pohromy alebo vojnu? Ako sa v skutočnosti správajú ľudia pri bombardovaní? Čo naozaj zažili deti, ktoré stroskotali na pustom ostrove, a prečo to bolo také odlišné od knižného príbehu Pán múch? Ako došlo k zásadným pozitívnym prerodom spoločností, napríklad k ukončeniu apartheidu?... celý text
Literatura světová Historie Sociologie, společnost
Vydáno: 2020 , N PressOriginální název:
De meeste mensen deugen: een nieuwe geschiedenis van de mens, 2019
více info...
Přidat komentář
Těžko se mi hodnotí. Autor bohatě cituje a je vidět, že si dal práci s dohledáváním informací. Nicméně se nemůžu zbavit dojmu, že je to hlavně o vybrání těch správných argumentů a správných zdrojů. Když přímo napíše "Vím, že existují četné studie, z nichž vyplývá, že... Přesto se domnívám, že těmto poznatkům nesmíme přikládat příliš velký význam.", tak to opravdu působí jako cherry picking.
Nicméně i přesto je to zajímavá kniha, která podle mě stojí za přečtení, už jen kvůli tomu druhému, méně obvyklému, pohledu.
"Zpravodajství je v současné době jedním z hlavních zdrojů odstupu mezi lidmi. Člověk, který se dívá na zprávy, získává pocit, že se přibližuje realitě, ale ve skutečnosti dostává její pokroucený obraz."
Z materiálu v tomto ideologickém spisu by se dala postavit docela slušná kniha, která by čtenáři mohla pomoci doplnit jeho obraz světa. Bohužel autor se namísto toho snaží jen podsouvat své ideologické přesvědčení.
Ti, kteří s ním nejsou v souladu jsou nějak očerňováni a "usvědčováni" z podvádění. Zato například o hnusu života svého oblíbeného filozofa taktně pomlčí.
Neúspěch experimentu na dětském táboře, v němž se organizátor snažil potvrdit svoji hypotézu o temné stránce dětí, má autor za bernou minci (a pozdější úspěšné dosažení zamýšleného efektu za pouhou manipulaci). Zato neúspěch (jemu sympatického) komunismu přechází tím, že byl implementován v podmínkách autoritářských zemí.
Oslavuje spolupráci u konce apartheidu v JAR, ale současný neradostný stav země nezmiňuje.
A další... Zkrátka na ničem, co nesouhlasí s jeho ideologii nenechá nit suchou a naopak poněkud nekriticky zdůrazňuje to, co se hodí k jeho představě. Představě, jejímž logickým důsledkem jsou pak změny ve společnosti, ne nepodobné těm, s nimiž se již neblaze experimentovalo. Kupředu levá k zářné budoucnosti.
Velice zajímavá kniha, která mi přinesla spoustu zajímavých faktů, které jsem vnímala úplně jinak. Pokud patříte ke skupině lidí, která chce věřit, že lidstvo není tak špatné, jak si myslíme, určitě je to čtení pro vás
Perfektní, a to i když možná nebudou všichni čtenáři se vším souhlasit.
Naštěstí se lidská společnost mění. To, co bylo ok za mého mládí, už dnešní teenageři neakceptují (a vysloužili si za to přezdívku "sněhové vločky). Snad to s lidstvem přece jen není tak zlé.
Podobně jako Proč spíme nebo Faktomluva, je tohle kniha, kterou nepřečtete za večer, protože je neskutečně hutná, plná studií, příběhů a úvah. A ač se stále točí kolem jednoho ústředního motivu, je to něco, na co si stojí vyhradit nějaký čas a přečíst si to, protože trocha toho pozitivna není nikdy dost a donutí vás to přemýšlet (a po přečtení i třeba trochu jinak).
Od edice Arga s názvem CROSSOVER jsem čekala texty více odborné, provokující či diskutabilní. // Rutger Bregman zpočátku nabízel zajímavý pohled na problematiku krizových situací, lidskosti, dobra a zla, ale záhy se to zvrhlo v až neúnosné populistické naříkání na to, co všechno nám zatajili, co se nemáme dozvědět, co nás nenaučili... Navíc nerozlišuje mezi vědcem, sociologem, historikem, politologem atp. Pro něj jsou všichni vědci, protože to je nicméně jediný argument, který používá (vědci dávno ví, jen vy jste to nevěděli, protože o tom nepsali v novinách, příp. neříkali v televizi, oujé). // V závěru už vyloženě vnucuje své názory a svůj pohled na svět a my bychom měli být vděční, že nám otevřel oči a řekl pravdu. // Chystala jsem se číst Utopii pro realisty, ale Rutger v této knize říká, kolikrát se tam spletl (rozuměj: ještě neprozřel), tak to už asi nemá cenu, že. // Jen mě udivuje, že ve všem tom černobílém výkladu o tom, jak bychom měli hledat dobro všude (nejvíc zabíjející pasáž, když v části o Mendelovi a apartheidu cituje rasistu Marka Twaina) a ve všech, opomenul zmínit, že Hitler byl vegetarián, ochránce zvířat, abstinent a buddhista. A vůbec, zabrousil i do Afriky, ale opomeul zmínit i Jugoslávii (která sice byla evropská, ale pro Západ je Afrika stejně blíže), ale to je vlastně válka a genocida, která nikoho nezajímá. // Jsem ironická, ale LIDSTVO je velkým zklamáním. Ne pro svou myšlenku, ale pro svou formu.
Že je většina lidí dobrá, jsem si myslel vždycky. Přišlo mě to intuitivní. Spíš mě překvapuje, že si někdo může myslet opak. Nechápu proč. Tady ode mě nezaujatost fakt nečekejte. Údajně patřím mezi 3% lidí, kteří to vidí stejně.
Čtení mě potvrdilo, co si už dlouho myslím. I tak mě to bavilo a bylo to super čtení. Obsahuje to spoustu zajímavých informací. Třeba proč slavná kniha Pán much o chlapcích na opuštěném ostrově neodpovídá realitě. Autorovi se dokonce povedlo vypátrat podobný skutečný příběh.
Nebo třeba pravdu o Velikonočním ostrově. To bylo nečekané. A nebo se rozebírá slavný Stanfordský vězeňský experiment. O jeho pochybnosti jsem už věděl, ale zde jsou vypsané hlavní kritické argumenty.
Autor zde kritizuje i další slavný experiment s elektrošoky od Milgrama. Vyvrací některé omyly a předsudky, ale je to nevyvážené. Třeba problematika vymývání mozku chybí. Přitom právě tohle je dnes zásadní.
Do jaké míry mohou defektní ideologie zničit dobro v nás? Co propaganda? Je zřejmé, že to vyvolává nedůvěru kvůli černobílému pojetí. Kritizují se zprávy, ale kritika aktivistických novinářů chybí.
Závěr je přehnaný. Lidé jsou sice dobří, ale špatní lidé zkrátka existují. Někde musí vést hranice, kde stačí důvěra a kde je nutná opatrnost. Když neexistuje shoda, kde jsou ty hranice, tak to může dopadnout jako ve Švédsku.
Rozdíly mezi různými kulturami očividně existují. Tohle autor úplně opomíjí. Jeho zmínky o nenávisti a uprchlících jsou směšné. Když je lék na předsudky kontakt, tak proč to u dotyčných nefunguje? Hlavně, že zdravil sousedy...
Pokud narazíte na zapřisáhlého odpůrce toho, že jsou lidé dobří, nedá vám kniha moc argumentů. Nezbývá než ji tomu člověku doporučit. Vaše vysvětlení nebude přesvědčivé. Ve výsledku se neobejdete bez komplexního vysvětlení.
A vůbec. Proč by lidé nemohli být neutrální? Je to spíš výpověď autora. Bregman některé události interpretuje jak se mu hodí. Nedá se říct, že by to bylo objektivní a nezaujaté. Řeší se spíš jedinec než společnost.
Nejvíc zásadní je začátek. Vidět lidi jako špatné funguje jako nocebo a proto je nutné se tomu vyvarovat. Ale zároveň stát nohama pevně na zemi a uvědomovat si jaká je realita. I přes vážné nedostatky maximálně doporučuju. 90%
(SPOILER)
Nazval bych ji knihou roku. Přinejmenším pro sebe. Rutger Bregman (RB) se pokouší v této poměrně objemné knize dokázat, že lidé jsou dobří. Dokazuje to řadou příběhů z historie, ale pomáhá si i nejrůznějšími psychologickými a sociologickými výzkumy. A nebyl by to RB, kdyby nerozbil několik slavných psychologických experimentů; počínaje Milgramovým experimentem o poslušnosti autoritě, Zimbardovým Stanfordským vězeňským konče. Všechny tyto experimenty dělají z lidí monstra. Neprávem.
RB vychází z toho, že nám média předkládají obraz světa jako jedné velké katastrofy. Někde se přihodí něco špatného a hned se z toho vytvoří vzorec špatného lidského chování, notabene předobraz zvrácené lidské povahy. Přidávají se autoři knih a tvůrci filmů. Ti všichni ten příběh o zvrácené lidské povaze spoluvytvářejí.
Autor přináší řadu důkazů, že je to úplně naopak. Mluví o homo puppy, přátelském druhu, který uspěl právě díky této své kamarádské povaze. Krom toho disponujeme jedním unikátním mechanismem, kterým je stud. Ve své podstatě jde o samoregulační proces, který nám brání udělat něco, co sami považujeme za nemorální.
Také bychom neměli zapomínat, že historie lidstva je násobně delší, než jak ji předkládají učebnice dějepisu. Tam se dočítáme o válkách, panovnících, říších, hranicích a pasových kontrolách a dalších „výdobytcích“ moci, jejichž cílem bylo a je ovládat druhé. RB to vše konfrontuje s plejádou otázek, jestli opravdu něco takového potřebujeme. Dívá se, jak to fungovalo dřív, případně jak to funguje u domorodých kmenů nomádů či lovců a sběračů.
Kniha je prošpikovaná zajímavými postřehy i citáty, uvádí příklady knih či populárních děl, které jsou vystavěné na zcela opačných základech, než že jsme potenciální zločinci a vrazi. To je ostatně teorie tzv. tenké slupky, se kterou pracuje současná věda a přední intelektuálové, podle které se lidi chovají spořádaně jen proto, že společnost funguje, fungují její instituce a pravidla. Slupka se trhá v momentě, kdy dojde k nečekané události typu hurikán, kdy se z mírumilovných lidí stávají hyeny. Rovnou ale dodám, že i tuto představu autor rozbíjí. Je to přesně naopak. Lidé v krizových momentech projevují solidaritu a snaží se pomáhat.
RB předkládá čtenářům svých deset pravidel pro život. Jedná se o pravidla, která vám pomohou naučit se na svět dívat jinak, a díky tomu přispět ke změně. Pokud jste si ještě nedali své předsevzetí pro tento rok, můžete to zkusit s tímto desaterem, je to celkem výzva!
DESET PRAVIDEL PRO ŽIVOT PODLE RUTGERA BREGMANA
1. Při pochybnostech vycházejte z dobra
2. Myslete na win-win scénáře
3. Pokud chcete zlepšit svět, ptejte se
4. Zmírněte empatii, trénujte soucit
5. Třebaže pro ostatní nemáte pochopení, snažte se jim porozumět
6. Mějte rádi své blízké, stejně jako své blízké milují ostatní
7. Vyvarujte se zpráv
8. Nebijte nacistu (aneb: podejte ruku úhlavnímu nepříteli)
9. Ukažte, co ve vás je; nestyďte se za dobro
10. Buďte realisté
Na závěr už jen dodám, že realismus v pojetí autora neznamená cynismus, jak se to obvykle chápe. Jak tušíte, má to spíše opačný náboj:
„Buďte tedy realisté. Vystupte z komfortní zóny. Připusťte svou přirozenost a dopřejte si důvěru. Nestyďte se za velkorysost a konejte dobro všem na očích. Možná vás ostatní budou zprvu považovat za bláhové a naivní. Mějte ale na paměti, že to, co je dnes považováno za naivitu, může být zítra věcnost. Nastal čas na nový pohled na lidstvo. Nastal čas na nový realismus.“
Knihu by podla mna mali rozoberat deti na strednych skolach. v ramci etickej a nabozenskej vychovy.. aspon poslednu kapitolu (Deset pravidel pro zivot). A nie, nie je to ziadna motivacna literatura.
(SPOILER)
Z mého pohledu skvělá kniha, i když nemohu souhlasit s autorovo "homo puppy" přístupem. Kritické pohledy na některé psychologické studie, které se dnes berou jako samozřejmá pravda a na pedagogických a filozofických fakultách se studenti psychologie tyto studie učí - aniž by se vědělo třeba o tom, že Stanforfský vězeňský experiment je prostě jeden velký podvod a autor této studie se nedá nazvat jinak než do sebe zahleděným pošetilcem.
Kapitoly jsou hezky napsané a knize ubírám 1 hvězdu: protože pro mě je zlo mnohem širší pojem a neberu jako argument fakt, že si "homo puppy" myslí o něčem, že je dobré a proto to dělá, i když to objektivně ostatním škodí - na to mám s lidmi až mnoho negativních zkušeností.
Některé názory mi tedy přijdou, možná až nebezpečně, naivní - byť se autor snaží člověčí povahu v tomto smyslu příliš neomlouvat.
(SPOILER)
Skvělá kniha, doporučuji. Kniha psána někým, kdo má levicové názory (osobní vlastnictví by se mělo zrušit). Nicméně přesto autor má velmi dobré schopnosti kriticky myslet (včetně komunismu), hledat pravdu, dedukovat. Kniha je hojně ozdrojovaná, jen pozor na tvrzení/představy z jeho hlavy v závěru knih, k těm zdroje nemá a i jeho argumentace mě nepřesvědčila nebo prostě chybí (krom časové korelaci neuvedl autor žádný jiný důvod pro „zlo“ osobního vlastnictví, a jeho argumentace příklady malých společných vlastnictví mě nepřesvědčila).
Nicméně kniha popsala pár pro mě známých omylů/podvodů vědy a pár pro mě neznámých. Spojil to do zajímavého celku, který mě přesvědčil nebo o mnoho věcech si nejsem jist jako dřív.
Stanfordský vězeňský experiment (cca že lidé se po pár dnech vcítí do negativních představ svého povolání)? Podvod (nepodařilo se zreplikovat). Příběh z knihy Pán much? Mediální „zkreslení“. Stanley Milgram a generátor šoků? Smrt Catherine Susan Genoveseové (cca že čím víc svědků, tím méně pomoci)? Mediální „zkreslení“. Ekologická katastrofa na Velikonočním ostrově? Mediální „zkreslení“. A k tomu příběhy z válek (jak o vánocích 1914 za první světové války, kdy vyšli vojáci ze zákopů a společně spolu oslavovali vánoce), o tom jak při bitvách tváří v tvář jen málo vojáků skutečně zabíjelo.
Autor poupravil i znalosti z mé povinné školní docházky. Z ní jsem znal příběhy hrdinů v Londýně, kteří překvapivě statečně čelili hroznému bombardování. Podobné příběhy jsem znal i o hrdinech ve Stalingradě. Autor ukázal, že to nejsou ani tak výjimky jako pravidlo, protože i bombardování Německa způsobilo vyšší morálku a pravděpodobně kvůli tomu prodloužilo válku. Současně dává odkazy na výzkumy, že důvody proč vojáci bojovali, nebyli ani tak ideologické, politické, ale za spolubojovníky, za rodiny, účel světí prostředky. Což v moderních válkách už moc neplatí, odpor zabíjet lze překonat „tréninkem“, vzdáleností cílů krom dlouhá léta využívané propagandy.
Kniha mě přesvědčila v tom, že většina lidí je dobrá, nesobecká. Resp. už z jiných knih vyplývá, že máme většinu pravidel, abychom zabránili zneužitím, které míří na max. pár procent lidí. Bohužel tohle obecné negativní přemýšlení má své důsledky. Sebenaplňující proroctví zvyšuje množství lidí, kteří se pak dle očekávání chovají (pokuta je forma platby a současně zmoralizování nevhodného chování). Nedůvěry plodí myšlenky na to, jak ochranu překonat. A samozřejmě zaměření médií na ukazování všeho výjimečného, především negativního, způsobuje nápodobu.
Doporučení ode mne: odpojit se od médií všeho druhu (fakt má velký vliv na psychiku nevědět o všem negativním, co stejně člověk neovlivní – mnoho let praktikuji), krom odborných či pečlivě odborných. Naopak učit se zaměřovat se ve svém životě na běžné/obyčejné pozitivní věci – pro inspiraci mohu nabídnout svou FB skupinu. Víc důvěřovat lidem. Nicméně za mě ne bezvýhradně, na druhou stranu kvůli možné malé škodě se ochranou/strachem/pravidly nezabývat.
Kniha přesvědčuje, že omezeně i zloději nabídnout kabát krom žádané peněženky, aby při loupení nezmrzl. Souhlasím s autorem, že naštvání z negativních věcí člověku víc otráví život než tomu zloději. Souhlasím s tím, že někdy občas to mohu zkusit. Nicméně mezi lidmi jsou i menšina psychopatů, bláznů a ty raději víc nevyvádět z konceptu.
Kniha se dobře čte, ale myšlenek vyprodukovala nadstandardně. Jednu hlavní myšlenku? Sebenaplňující proroctví, pravidla, zákazy, příkazy jsou značně a dlouhodobě kontraproduktivní.
Ano, na jednu stranu je naivní vidět ve věcech to dobré, ale přitom je to tak potřeba. Někde ta naše víra v dobro musela vzniknout. A ačkoliv, jak už tady v komentářích zmiňují ostatní, je kniha spíše sinusoidou naděje, je to právě to, co mě nutilo ji číst. V přemíře pesimistických odborných knih a studií je tohle vlastně příjemná změna. A jestli má být tato kniha metaknihou o pozitivních studiích, tak ať. Je tolik knih o tom negativním na světě, že mě udivuje, že někdo vůbec remcá, když se zmiňují ty pozitivní.
Pokud je věřit v dobro naivní, pak bychom měli být naivní všichni. V co jiného věřit?
Začátek této knihy mě hodně nadchl, ale při posuzování jednotlivých vědeckých příkladů v knize mi to připadalo jako polemika a spekulace, kdo vlastně má pravdu. Přesněji mé pocity vytvářely křivku nahoru a poté dolů a tak dokola. Závěr se mi zase líbil a myslím si, že jiný pohled na různé historické momenty a situace je přínosný.
Na knížku jsem se strašně těšila.
Zpočátku bylo pro mě trochu těží “brát” autorovu hypotézu, protože mi připadalo, že je zaujatý a nemá dostatečně ozdrojovaná tvrzení. Přece jen je poněkud náročné ihned uvěřit, že lidstvo není prohnilé:) Cítila jsem se, že záměrně poukazuje na ty studie, které se mu hodily do krámu.
Postupem času jsem se ale rozhodla brát to s hlavou otevřenou a líbilo se mi, jak dokázal obstojně vyvrátit určité psychologické experimenty, byť některé mi i tak přišly kapánek smradlavé (viz příběh o zavražděné New Yorčance, jíž nikdo z přihlížijících nezavolal pomoc). Obzvláště zajímavé pro mě bylo objasnění stanfordského vězeňského experimentu, který je významně zpopularizován.
Oceňuji, jak čtivě je kniha psaná, a zároveň i blízce, důvěrně. Zároveň se mi zamlouvala i vazba - je měkká, jde krásně otevřít, zkrátka radost třímat v rukou!
Som veľmi rád, že som na túto publikáciu narazil, pretože môžem upozorniť čitateľov, že má potenciál "byť prijímaná nekriticky". Žiaľ autor sa, pravdepodobne nevedome, zaradil do dlhého radu ambicióznych vedcov, z ktorých každý túži byť ten, ktorý konečne rozlúskne tajomstvo ľudskej prirodzenosti a ukončí neplodné a zbytočné diskusie. Je teda dobrá alebo zlá? Sme vo svojej podstate dobrí alebo bez zábran konáme sebecky a bezohľadne zlo? Kniha týmto faktom obrovsky utrpela, pretože keby sa vyhla pasci bipolárnej teórie - buď (dobrý) alebo (zlý) - bola by unikátna. Cesta: "v určitých podmienkach konáme sebecky a bezohľadne, avšak na tomto a tomto prípade Vám chcem ukázať, že človek obstál a konal v neľahkej situácií altruisticky" by bola to zlatou strednou, ale pokušeniu "mať pravdu" odolá máloktorý vedec. Miesto akéhosi handrkovania - sme dobrí/sme zlí/sme dobrí/sme zlí sa ukazuje, že prvom rade každý je. Generalizácia tu je opäť značne rušivá a odvádza pozornosť od ľudskej individuality a jedinečnosti. Pozrieť sa však na každého zvlášť s dôrazom na akýsi výsledný profil génov, prostredia a výchovy, ktorý ma robí "dobrákom",ale súčasne ktorý občas zaklame k svojmu prospechu je náročné a hlavne nezaujímavé. Prvé kapitoly knihy sú výborné. Troška ma podvihlo z kresla, keď autor prišiel k štatistike bitky pri Gettysburgu, kde celú analýzu záhadne viac násobne nabitých muškiet vysvetlil neochotou vojakov zabíjať, pretože im "to dobro v kostiach nedovolilo" Tu mi prvý krát napadlo overiť si zdroj, ktoré predsa autor poctivo uvádza. Konkrétne vo veci Gettysburgu sa odvoláva na sotva overiteľný už historický zdroj podplukovníka Laidleyho, ktorý nájdete voľne na internete a skutočne sa dočítate aj o muškete, ktorá mala ešte stále v hlavni 23 guliek - avšak - tieto nálezy sú pomerne veľkou témou na rôznych akademických fórach (https://networks.h-net.org/node/4113/discussions/68203/evidence-soldiers-jamming-rifles), že vojaci nabíjali opakovane, aby nemuseli strieľať je možno v ojedinelých prípadoch pravda - ale: skôr bolo upozornené na faktory: nesúlad zbraní a munície, zlyhávajúce muškety, combat stres, ktorý spôsobil chybu pri nabíjaní zbrane a tá následne nevystrelila, narýchlo a nedostatočne vycvičený vojenský personál. Bregmann ale píše knihu o Ľudskosti, takže vybral len jeden faktor pre potrebu knihy a práve tu, po tomto zistení, že postupuje selektívne tzn. "v prospech" padlo moje nadšenie z knihy niekam k "nejako ju aspoň dočítam". S takýmto kreditom sa následne pustiť do "zlatej éry" sociálnych experimentov už bolo veľké sústo. Po Gettysburgu som začal dôslednejšie preverovať zdroje a čítal som všetko citlivejšie. Ja známym faktom, že experimentátor si veľmi praje potvrdiť svoju výskumnú hypotézu a smeruje experiment k tomuto cieľu - tak ako pán Bregman obsah svojej knihy. Stanley Milgram a jeho Poslušnosť voči autorite je toľko krát zopakovaný experiment, že vytiahnúť dnes nejakú výpoveď účastníka experimentu "ktorá bola uchovaná v neprístupnom archíve, kde boli uložené zápisky z experimentu" a Zimbardov Luciferov efekt zamiesť pod koberec na základe dodatočnej výpovede účastníkov, ktorí pocítili potrebu konečne ozrejmiť, že vlastne všetko hrali - je pomerne akési špekulatívne. Bez potreby zistení Stanfordského suterénu tu máme Bettelheima a Frankla, ktorí vo svojich knihách píšu o "kápoch", ktorí obrátili mindset pomerne rýchlo a bez toho, aby niečo hrali. "Dajte zdravé jablko do koša hnilých a..." túto Zimbardovu myšlienku potvrdíte kdekoľvek. Bregmanova ľudskosť je teda príjemným zistením, že história napísala aj príbehy povzbudivé - ako je ten so skutočným Pánom múch alebo z Juhoafrickej republiky. Je to pre nás inšpirujúce, neznamená to však, že všetky nelichotivé hypotézy o človeku (Dawkins, Zimbardo, Milgram) sú klamstvá, ktoré majú úmysel...aký vlastne? Získať si vedecký obdiv, slávu? To by opäť len popieralo hypotézu knihy, pretože by to znamenalo sebecky šíriť falošné hypotézy len kvôli osobnému prospechu. Apelujem teda na čitateľa. Knihu čítať spôsobom "povrchným", nebrať ju ako "kladivo na mýty" ale skôr obohatenie pohľadu na človeka. Človek síce zlyháva, chybuje, každý deň - ale ako hovorí Otokar Březina - "len keď človek chybuje, nachádza svoje skutočné obrysy" a Bregman k tomu dodáva: "máme za sebou aj toľko dobra" a to je príjemným zistením.
Výborná knížka, ne že se jen čte moc dobře, ale ještě vám dokáže změnit pohled na lidstvo, lidi jako takové a vůbec přístup k lidem. Moc poučné!
Kniha se skvěle čte a byť jde o literaturu faktu, která je navíc plná informací, stránky utíkají ani nevíte jak. Obsah má myšlenkově hodně do sebe, i když jsem vlastně skeptická, že dokážeme něco změnit.
Kniha, která vede k zamyšlení a jinému nazírání na svět, změnu optiky jeho vidění/vnímání. Podle mého mínění by si některé z kapitol zasloužily hlubší zkoumání k tomu, aby byly lépe prověřeny autorovy závěry. Pokud bych se živil psychologií/sociologií, tak bych v této knize našel určitě mnoho oblastí pro hlubší prozkoumání.
Štítky knihy
životopisy, biografie úvahy a zamyšlení dějiny lidstva filozofická antropologie krizové situace lidskost, lidství lidské chování, etologie člověkaAutorovy další knížky
| 2022 |  Lidstvo: Dějiny naděje |
| 2017 | Utopie pro realisty |
Já jsem za knihu moc ráda, v návalu negativních informací kolem nás je fajn si od toho chvilku odpočinout u pozitivně naladěné filozofické úvahy. Mám ráda, když se někde objeví protipól věčného lamentování nad tím jak je lidstvo zkažené a řítí se do pekel.