Luk královny Dorotky
Vladislav Vančura
Šest povídek (Guy de Maupassant, Usmívající se děvče, Brusič nožů, Dobrá míra, Chirurgie, Konec vše napraví), jimž společným motivem je lidská láska. Jejich hrdiny jsou muži a ženy, kteří se "dali na cestu objevů a bloudí vesmírem lásky, jehož nesmírný čas a nesmírné dráhy jsou uvnitř pramalého srdce".
Přidat komentář
Vančura píše krásně, ale o věcech, které mě nezajímají. Četla jsem na přelomu srpna a září a už si nepamatuji, že by mě nějaká povídka oslovila. Když už mě to trochu zajímalo, většinou mě zklamal příliš rychlý konec. Snad jen Dobrá míra trochu vybočila z řady. Mou oblíbenou knihou od Vančury zatím zůstává "Kubula a Kuba Kubikula".
Vančurovské přitakání životu, lásce a mládí. Ta jsou více než (třeba) literatura. Protože: "Číst a spát a třeba pít nemírně víno není samo o sobě nic špatného, jenže věc závisí na tom, kdo ji dělá! Je-li někdo takový zapeklitý hnidopich, propadne mu největší kniha mezi prsty, nejlepší lože se promění na pelech, nejohnivější víno zhořkne na jeho jazyku a vše, co z toho má, je jediné bolest hlavy. Proto si jest přáti, aby táhl ke všem ďasům a nepředstíral, že má záliby a lásky, že pracuje, když lenoší, a že je zamilován, jakkoliv myslí jenom na sebe." (str. 180)
„Když ztratíte hlavu, přidržíte se i pošetilých nápadů, neboť v takových chvílích se vám nehrne myšlenka za myšlenkou.“
Nebojte, nikdo o hlavu kratší nebude, tohle je totiž případ, kdy ztratíte hlavu kvůli lásce … Vančurovy rozmarné novely jsou totiž plné milostného citu, toužení a dychtivosti :-), navíc většinou s vtipnou pointou /až na Dobrou míru – ta končí tragicky/.
O čem tedy bude řeč?
O lásce a o prožitcích, ale třeba taky o maloměšťácké vypočítavosti a zkostnatělosti.
Místo děje je vždy pečlivě vykreslené vančurovsky krásným jazykem …
„V tu chvíli skýtal boulevard obraz, jejž jsme se naučili milovat o několik let později na plátnech impresionistů. Vozkové v kabátcích s maličkou pláštěnkou mávali bičem, jehož násadec přechází v řemínek křivkou nedbale zdůrazněnou Manetem. Dámy obracely svou tvář k svítilnám, zachycujíce na ohbí tváře jejich záření, a ze stínů, které nám budou navždy připomínati kobalt a hněď italských hlinek, zvedaly nosíky s narůžovělým chřípím. Vězely v kožišinách vždy o něco nádhernějších než důchody jejich milenců a v pláštích, jejichž cena nepřesahuje polovinu měsíčního příjmu manželova.“
Ústřední téma je dané – láska … rozmarná, hravá, smyslná, tvořivá i výbušná …
„Praví se, že nesvár utvrzuje lásku.“
„Ve věcech lásky neplatí spořivost a nic vám nevynese na úrocích, co jste dnes uložili do truhlice.“
A zajímavý je i Vančurův popis erotického jiskření … „Vzápětí se jim rozvázaly jazyky a došlo k výjevům lásky, nad nimiž se tají dech.“
Vesměs všechny příběhy jsou prostě plné láskyplného kontextu :-) … „Vypravování zastihuje již Jindřicha, jak maje ruku kolem Alžbětina pasu, vine ji k sobě a líbá s vytrvalostí a s nebývalým vkusem.“
Ovšem dokáží taky trochu ironicky kousat, to když se třeba v povídce Brusič Vančura opře do krize v třicátých letech … „přišla na svět mizérie“ … a ukáže lidi a lidičky na okraji společnosti, ty, jimž se smůla a chudoba přilepily na paty: „Tam bývá stanoviště všelijakých lidiček, na které se nedostalo. Jeden se zde choulí do pytlů, jiný si vybírá hmyz z podpaží, třetí točí palci rukou mlýnek a ostatní buď pokašlávají, nebo skákajíce o jedné noze hrají v Nebe, peklo a ráj.“ … protože důležité je, jestli je člověk dobrý, bez ohledu na povolání nebo majetek …„Mějte na mysli, že je-li pořádná holka nevěstkou, je to zaměstnání jako jiné. Cožpak je kominík špinavec? Libuje si snad stokař ve společnosti krys a potkanů? Je hrobník šitý právě na mrtvé? Připouštíme, že některá zaměstnání jsou sprostá a jiná opět vznešená, přesto však vydělávati si chléb je věc jedna a býti takový či onaký věc druhá.“
Takže shrnuto, můžu doporučit jako takovou pohodovou podvečerní četbu, až bude venku sychravo a ošklivo, příběhy jsou to krátké, úsměvné a pokud vám nevadí (jak správně upozorňuje níže "zlovlk") květnatý archaismy propletený Vančurův styl vyprávění, můžu doporučit :-).
Archaický styl vyprávění příliš nesouzní s dobou děje povídek. Nicméně jsou tematicky nápadité a obsahují řadu vtipných slovních obratů. A navzdory vesměs truchlivým osudům jejich hrdinů se jedná o úsměvnou četbu.
Ja Vancurovi asi nikdy neprijdu na chut... Kazdou vetu abych si cetla petkrat, to me bohuzel nebere. Takze nedocteno.
Vančura též zde prokazuje, že patří k oněm vpravdě nepohanitelným ozbrojencům, kteří, opásavše se šamšírem řeči české a dadouce do kolbišť literárních, švihají své rány po způsobu knechtů nejpověstnějších. Ubozí čtenářští ulekanci neschopní sáhnutí po knize příčinou strachu z nesrozumitelných vět však mohou zde svůj děs zatlačiti hloub do duše mezi děsy noční a úzkosti všednodenní a radostně plenit, co Vančura naplodil. Neboť Dorotka řadí se v díle jeho k výkvětům nejsrozumitelnějším! Jongléřství stylové poněkud je potlačeno a pojí se v těchto šesti kratších prózách s divuhodnými studiemi povah lidiček potulných i měštěnínských, venkoncem tragických, oslazených směšností a milenectvím. Při průchodu tímto jazyka okrskem chrámovým pocítil jsem nejvyšší slast u vyprávění o krásném cikánu Cypriánovi, jenž opanovává čtvrtou z povídek; každá z oné krásné šestice jest však malou perlou, arci tvaru nepravidelného!
Nuže, kdo jsi byl schopen učísti tento komentář a znechucení nezrůznilo u toho počinu tvé rysy, ty se do "Dorotky" chutě pusť - nebude to jistě zamotanější psaní, ba naopak.
Pohodové,odpočinkové čtení,kdy nemusíte moc přemýšlet.Z počátku čtení jsem se totiž obávala tragičnosti ,jako třeba u Markéty Lazarové,ale tohle čtení bylo fakt na pohodu.
Část díla
Autorovy další knížky
2015 | Rozmarné léto |
1980 | Markéta Lazarová |
1989 | Kubula a Kuba Kubikula |
2006 | Konec starých časů |
2013 | Obrazy z dějin národa českého |
S češtinou umí Vančura zacházet jak se patří, s láskou, citem, dobře se mi to čte. Občas jsem se u těchto povídek i pousmála, bavily mě.
Úplně však s jeho rytmem psaní příběhů v této knize nesouzním a není to proto, že psal před 100 lety, někteří spisovatelé o 50 až 100 let starší mi jednoduše kápnou do noty lépe. Proto jen 3 hvězdy