Lvíče
Josef Škvorecký
Román z prostředí nakladatelství s jeho zaběhlou, oportunní, ale i taktizující a statečnou „komunikací“ s představiteli vládní a stranické moci, tedy „personální“ unií, která k tomu mimo jiné měla zvláštní orgán, tzv. HSTD, tj. Hlavní správu tiskového dozoru, jednoduše řečeno cenzuru. Edice: Spisy Josefa Škvoreckého; sv. 5... celý text
Přidat komentář
Kniha je napsaná se správnou dávkou chytré ironie. Je zábavná, vysmívající se mj. tehdejšímu fungování v nakladatelstvích. Bravurně jsou tu popsané mezilidské vztahy a motivace. Konec je přímo skvělý a i za něj pátá hvězdička.
Lvíče je vůbec první Škvoreckého knihou, co jsem četl. Nadchl mě správně ironický styl vyprávění, dobře vygradovaná zápletka a nesmírně vtipně parodovaná realita socialistické cenzury (pardon, tiskového dozoru :)
Pro druhé čtení po asi pětadvaceti letech jsem si vzal autorem revidované vydání, kde už chybí podtitul "koncové detektivní melodrama" a není tu ani obligátní tvrzení, že podoba v románu vystupujících postav s osobami skutečnými je čistě náhodná. Naopak, Škvorecký v doslovu přiznává, že všechny postavy měly své skutečné předobrazy. A mě strašně štve, že nevím, kdo je kdo. Kromě šéfa, jímž je Jan Pilař, a kromě Kopance, jímž je zřejmě Škvorecký sám. Ale to je jediná věc, která mi po přečtení vadí. Na knize jsem si znova pošmáknul, je to opravdu kvalitní literatura, Škvorecký uměl psát zároveň pro literární kritiky i pro běžného konzumenta, samozřejmě inteligentnějšího. Je to umění a zábava zároveň.
Škvorecký mě prostě ne a nebere, nevím proč - snad že mě nezajímají milostné zápletky?; ve Lvíčeti mne zaujalo prostředí nakladatelství, nikoli však milostná ani detektivní linka
(audiokniha) I přesto, že mne moc nebavil děj okolo nakladatelství, tak flirtování se slečnou Stříbrnou a detektivní zápletka, kterou jsem ani nečekal, to vytáhly na 5*
Tohle byla velká paráda :) Taky jsem z Nuslí... Asi vyrazím hledat ulici 19.listopadu :) Skvěle napsaná a vypointovana kniha. A atmosfera "liberalizace" za vlády Novotného je vykreslena také moc hezky a přitom jakoby mimochodem. (Ale ten závěrečný twist zas tak překvapivý není, pachatele i motiv jsem odhalil ještě před zločinem - a překvapivě mi to vůbec nebránilo užít si pointu, skutečně krásná práce :) )
Autor zobrazil standardní proces cenzurní práce v nesvobodné společnosti v nakladatelství počátku 60. let: 1. autocenzura uvnitř nakladatelství (šéf a jeho lidé), 2. dohled vyššího cenzora ("soudruh Král je vždycky dobře informovaný") a 3. internacionální linii určující mýtický "kritik Nikolajev". Sám autor v doslovu přiznává, že obdoba popisované cenzury ve všech 3. stupních se nám dnes vrací pod názvem "politically correct" psaní (a to nezažil eskalaci posledních let).
K tomu autor přibalil tajemný příběh, ve kterém od začátku cítíme, že je zde něco podezřelého. Vše prodáváno s mistrným jazykem, ne nadarmo je to celosvětově jedna z nejvydávanějších autorových knih.
Parádní počtení, Škvoreckého styl mi sedne, radost číst. Pro mě zas tolik nepředvídatelné nebylo, holt má dětská obliba Hříchů pro pátera Knoxe přinesla ovoce :)
Trochu pomalý příběh, zpočátku jsem hledala jeho smysl. Ale konec je skvělý a nepředvídatelný.
Od začátku mě zajímalo, v čem je háček a kde je schované lvíče. Zlom v ději mě opravdu překvapil, nečekala jsem to. Krůček vedle, malá chybka a lvíče je lapeno! No každopádně krásná myšlenka a hra se slovy. Krása, zábava a milostné pletky - to je prostě Škvorecký!
Pomalejší rozjezd, ale závěr a rozuzlení přihodilo jednu hvězdičku na misky vah :)
Kniha sa dobre čítala rovnako ako v 16 tich, iba situácie som videla iným pohľadom. Krásny portrét menej ctižiadostivého ale úspešného za každú cenu.
Autorovy další knížky
| 1964 |  Zbabělci |
| 1990 | Prima sezóna |
| 1990 |  Tankový prapor |
| 1991 | Mirákl |
| 1965 | Legenda Emöke |
Josef Škvorecký patří k mým nejen nejoblíbenějším, ale také nejobdivovanějším spisovatelům. Dokázal totiž to, co přináší podle mě ta nejlepší literatura. Pobavit a vtáhnout do knihy, donutit čtenáře, aby se ztotožnil s postavami a předloží mu nejen děj a pocity, ale také látku k přemýšlení, a přitom jednoznačně formuluje své názory na to, co píše. Ale hlavně je dryáčnicky nevnucuje.
Lvíče jsem znal jako poněkud nezajímavý film, který nezachránila ani ve své době atraktivní Marie Drahokoupilová v hlavní roli, ani fakt, že dějově film sleduje námět knihy. Josef Škvorecký si scénář ještě „ohlídal“ a pak odešel do Kanady, aby (jak s oblibou tvrdím) napsal pro mě nejdůležitější dílo – Mirákl.
Lvíče je jakoby přípravou na Mirákl, předehrou. Pro někoho určitá forma literárního thrilleru či něco jako detektivka, pro mě je to už velmi realistická ukázka doby, režimu, ale především charakterů lidí. Nevím, proč se mi při těch jednáních redakční rady vybaví Bulgakovův Mistr a Markétka, kde je s velkou dávkou škodolibosti podaná elita spisovatelů a ostatních literátů sdružených v organizaci zvané Masolit. Tady je to předvedeno bez nadsázky, podrobněji a pěkně natvrdo. Bez jakkýchkoliv omluv a pochopení zde Škvorecký předvádí až obskurní figurky, jejich skutečné motivace, vazby a kšeftíky. Je to obraz lidí, kteří nás poučují, směřují a formují a ohánějí se přitom okázale tu posláním umění, tu vyššími cíli. Jistě, ne úplně všichni.
Ale naprostá většina ano. Jejich postoje i motivace leckdy můžeme chápat, ale těžko se s nimi můžeme ztotožnit. O to víc bychom měli opatrně zkoumat a zvažovat, koho skutečně máme respektovat, čí slova máme brát v úvahu a čí myšlenky máme následovat. Myslí-li si někdo, že dnes už podobné redakční a nakladatelské rady neexistují, že neexistuje cenzura a v knize bez obalu podaný její nejhorší stupeň – autocenzura, je na zoufalém omylu. Nakonec, de_baques to tady píše včetně odkazu na názor Josefa Škvoreckého zcela jasně.
No a tím druhým momentem, kterým mě kniha dostala, je onen drásavě realistický popis toho, co se v literatuře obrací pořád dokola, a to ona „láska“. Lvíče je totiž i love story jako hrom. Detektivkou je až v samém závěru. Josef Škvorecký tady popisuje až naturalisticky (bez onoho laskavého pochopení v Prima sezóně) ony stavy, které podobné city doprovázejí. Něco podobného (vyzněním, ne v tak otevřené podobě, a ne tak podrobně) jsem našel v jiném skvělém románu, který je poměrně neznámý – v Myrerově Posledním kabrioletu.
Ať se Josef Škvorecký snaží sebevíc, nakonec je v té hlavní osobě hlavního hrdiny jeho Danny Smiřický „přítomen“ vždycky, tedy pokud se děj knihy odehrává v době, kterou zažil. Pokouší se, aby Karel byl někdo jiný, tvrdý cynik, ale nakonec skončí tam, kde skončit musí a já při až naturalistickém popisu zoufalství z onoho neúspěchu u Lenky Stříbrné zase poznávám jeho alter ego z Prima sezony.
A to třetí, co pro mě tato kniha znamená, je zcela jasná odpověď na naše „moderní“ dějiny, na to, co se v prolíná z dřívější doby dodnes a co nás bohužel i čeká v budoucnu. Josef Škvorecký, jako jeden z mála, má právo nás poučovat, dělá to zábavně, decentně, s laskavou ironii, ale hlavně, on ví proč, co a jak bylo, je a nepřímo i bude…je hodně povolaných, ale opravdu málo vyvolených. On mezi ně patří.
Mirákl jsem přečetl nejméně šestkrát (jednou v angličtině) a snad až po tom šestém přečetní (před několika týdny) jsem ho pochopil (snad) v celé šířce a podstatě. A to hlavně díky tomu ostatnímu, co jsem se o předchozích padesáti letech dozvěděl. A po Lvíčeti sáhnu zcela jistě znova a těším se, jak kromě onoho Vrchcolába (bože, jak ten Kohout musel pít krev těm asi dvěma nejlepším spisovatelům 2. poloviny XX. století, když ho ve svých klíčových dílech – i Kunderův Žert, museli vykreslit ve vší nahotě a ubohosti) budu poznávat další a další skutečné osobnosti, či spíše postavy, které Josef Škvorecký dokázal tak skvěle podat. Zatím si myslím, že jsem objevil Fikera…