Môj dedko je čerešňa
Angela Nanetti
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/230826/bmid_m-j-dedko-je-ceresna-230826.jpg
4
22
22
Keď som mal štyri roky, mal som štyroch starých rodičov. Dvoch v meste a dvoch na dedine. Tí v meste sa volali Luigi a Antoinetta a boli ako všetci ostatní mestskí ľudia. Na vidieku som mal starých rodičov, ktorí sa nepodobali na nikoho. Volali sa Ottaviano a Teodolinda. Verte mi, nepodobali sa ani na svojich susedov... Takto začína malý Tonino dojímavo vecné rozprávanie o večne zaneprázdnených rodičoch a o svojráznom dedinskom dedkovi Ottavianovi, ktorý má pre vnúčika vždy čas, pochopenie i čosi tajomné. A odvahu vlastným telom ubrániť košatú čerešňu Felicitu pred mužmi s buldozérmi a motorovou pílou... Kto zachráni milovanú čerešňu, keď tu zrazu dedka niet?... Živé opisy expresívnych situácií umocňujú pôsobivosť príbehu o živote a smrti, blízkosti a odlúčení, šťastí i bolesti... Krehká detská próza talianskej spisovateľky Angely Nanettiovej bola preložená takmer do dvadsiatich jazykov a získala množstvo ocenení na celom svete.... celý text
Literatura světová Pro děti a mládež Příběhy
Vydáno: 2007 , Matica slovenskáOriginální název:
Mio nonno era un ciliegio, 1997
více info...
Přidat komentář
Kniha s ťažšou tématikou pre deti, ale žiaľ, smrť starých rodičov je súčasťou našich životov v akomkoľvek veku to príde. Autorka to poňala celkom reálne a ukázala aj rôzne typy starých rodičov a vzťahov medzi nimi a vnúčatami. Zobrazuje tiež nezhody v manželstve, ako vplývajú na deti a že niekedy majú aj problematické vzťahy štastný koniec. Za mňa super, aj predškolákom v škôlke sa páčila.
Na knížce mi úplně nesedly popisy “špíčků” babičky Lindy, vykreslení babi Antonie a dědy Ludvíka jako antagonistů, to, že Toníkova máma jen tak kopla rodinného psa, aniž by se nad tím kdokoli pozastavil, a ani to, že se na Toníka i hlavy ostatních dětí sypaly pohlavky ze všech stran, často bez jakéhokoli důvodu. Výtvarně je to hezká kniha, ale příjemné pocity z ní moc nemám.
Četla jsem jí dětem ve věku 9 a 13 let a líbila se jim oběma. Ve chvílích, kdy se v příběhu objevují těžkosti, byly napnuté a čekaly, jak to dopadne, stejně jako já. Mně se kniha líbí moc, oceňuji, že je pro děti, ale není zjednodušená jen na pozitivní stránky života. Postavy v ní se i rozčilují a nemají něco rády, umírají, tak jako v životě. Moc hezký příběh i ilustrace. Nepodceňujte děti, žijí tu s námi všechny stránky života a v této knize je najdou.
Půjčeno od kamarádky. Líbilo se mi, že je to psáno v první osobě, že je tu obsaženo tolik života a tolik rozdílností v nejbližších lidech, tolik lásky a také dost smutku i nepříjemností, které život nabízí, abychom se zocelili. A to na samém konci příběhu je dobře znát. V hlavě mi zná tok tok tok a určitě si v nejbližší době ušlehám vajíčkové pitíčko.
Krásný příběh. Moc se mi líbil, ALE neumím si nějak představit, pro kterou skupinu dětí je to určeno. Nemohu se zbavit dojmu, že krása toho příběhu je pro ně neuchopitelná, že ji v něm vidím já, díky svým životním zkušenostem a prožitkům, ale ony ji zatím neuvidí. Podobně jako v knize Malý princ. Také zcela nedětská kniha mylně podsouvána dětem.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Môj dedko je čerešňa |
| 2010 |  Adalbertov denník |
| 2009 | Muž, ktorý pestoval kométy |
| 2012 |  Priatelia dažďa |
Knížku jsem si vypůjčila kvůli zvláštnímu názvu a kvůli zajímavému obrázku na titulu. A teď sama sebe moc chválím, že jsem to udělala - bylo by mi líto, kdybych se s tímto úžasným příběhem minula.
Nevím, v čem je jeho kouzlo, ale já jsem byla lapena hned od první kapitoly. Toníkovo vyprávění je nezvykle upřímné, přemýšlivé a přitom napínavé a já jsem si při něm vzpomínala na své dětství, na svoje babičky a dědečky. Oceňovala jsem, že autorka děti nešetří, ale v tom dobrém smyslu slova - vždyť většina z nás se se smrtí svých blízkých potkává poprvé právě v dětství. Přitom nemoc a poté i smrt babičky Lindy a její cesta do nebe, to bylo úžasné čtení.
Ale nejen tohle, třeba i fakt, že jedny prarodiče mám raději než ty druhé, a proč. Že i dospělí - a právě dospělí - se mezi sebou hádají, vyčítají si, mohou se z důvodů rozdílnosti povah a názorů rozejít. Že každý máme určitou povahu a někdy je zřejmé, že jsme ji zdědili právě po rodičích. Že necitlivá paní učitelka může být pro dítě velkým trápením, ačkoli ona si to vůbec neuvědomuje a rodičům to nepřipadá důležité.
Jistě, to všechno jsou situace, o kterých se mluví v mnoha dětských knihách, takže nic nového, že. Ale pro mě je to nové, a to právě kvůli netypickému způsobu vyprávění příběhu; velký podíl na výsledném dokonalém vyznění má zcela určitě i paní překladatelka Lucie Přádová, velké poděkování.
Kdybych měla malé děti, určitě bych jim tuhle knížku přečetla. Ale jelikož už jsou moji potomci dospělí, pořídíme si ji aspoň do knihovny a já ji budu rodičům velmi ráda a ochotně nabízet.