M. Jan Rokycana, obránce pravdy a zákona Božího: Výbor z kázání, obrany kalicha a z listů

05.06.2021

Kázání Jana z Rokycan se v 15. století proslavila svojí ohnivostí. Z „Postily“ je to poznat i po 600 letech. Například následujícími slovy si Jan stěžuje na vulgární slovník pozdně středověkých dětí: „Ale toto, psota, nejednou příjde na zpověď malé žábě hubené a pliští slovo, že věru hlava zabolí; a otiežeš-li jeho: „kto tě tomu naučil?“, [odpoví:] „tatík a matka tak řieká“. Pro milého boha, pro vaše spasenie, mějte ty děti, jako slušie, nechcete-li s nimi navěky [v pekle] hořeti!“

Jeho homilie žijí a aktivně promlouvají všemožnými apostrofami („Zvieš, babo, neměj péče!“ – úplně v tom slyším tu ironii :D), citoslovci, řečnickými otázkami, jadrnými výrazy („drchta“ čili klevetnice) a parafrázemi minidialogů, jež autor vedl se svými farníky. Vůbec nepochybuji o tom, že Jan z Rokycan byl pořádný cholerik (a stejně ho pořád chci domů...).

Když se přesunu od formy k obsahu, doteď jsem netušila, že Ježíš psal holými prsty do mramoru (tedy podle středověkých interpretací příslušného biblického místa). Občas lze v kázáních postřehnout nějakou historickou/autobiografickou zmínku. Jan například tvrdí, že nejzdravější, a tudíž nejchytřejší jsou venkovské děti, živené syrovátkou a pobíhající bosy a bez čepic – což nejspíš bude vzpomínka na jeho dětství v Rokycanech. :)
Zaujalo mě kázání, v němž se věnuje všednodenním zázrakům, na které jsme příliš zvyklí, než abychom vnímali jejich zázračnost: „Kdyby lidé nikda květu na štěpu neviděli, a když by štěp znovu krásně zakvetl jako mléko, jak by to lidem velmi divno bylo!“. Tutéž úvahu má Thomas Hobbes v „Leviathanovi“ (jen mluví o duze). Janovy teologické myšlenky jsem se snažila číst v kontextu nekatolických proudů pozdního středověku, takže jsem si všimla, že na některých věcech se musel shodnout s Petrem Chelčickým (odpor k trestu smrti či k racionalismu při snaze o pochopení eucharistie).
A zbožňuji jeho pojetí lásky: „Bývá to, že [ženy] řiekají: Ba, milý kněže, náramneť jest na mne muoj muž laskav, máť ke mně převelikau lásku! Oh, řiekávám a jest tak, že to nenie láska, ale hovadná milost chliepná, zlá, ale ne láska.“ Skutečná láska je pro něj totiž jen ta duchovní.

Na závěr ještě jedna citace. Jan srovnává současné matky s Pannou Marií, jež ztratila Ježíška v Jeruzalémě: „Pohleď této mateře – toť rovně jako tyto matery; ona [Maria] [pravila] pěkně, tíše: Synu, cos nám učinil tak?, ale tyto [současné] matery dětem svým [spílají]: Ó, ó, nešťastná črťata, čert vás mi nahodil! bóhdaj zabit, bóhdaj hlavu slomil, bóhdaj tak nebo takto!“
Musel to být nádherný dramatický úkon, citovat z kazatelny pokornou, tichou Marii, a vzápětí důry vřískající na děcko. Škoda, že tahle slova už nikdy nikdo v Týnském chrámu neuslyší.