Má panenka pentli rudou

Zpočátku se mi kniha moc dobře nečetla. Ale zvykla jsem si. A má to takovou zvláštní, nám neznámou poetiku. Třeba "chodit po břehu sem a tam a jen si sbírat pohledem obrazy slunce roztrhané na hladině řeky". No není to nádhera?!! Rozhodně bych to nedokázala nedočíst. Říkám si, že by to bylo pěkné i zfilmované. Ale fakt je, že knížka je knížka. Vzala jsem si ji z knihobudky a mohla bych ji tam zase vrátit. Ale něco mi nedá, musím si ji ponechat. A někdy třeba zas nahlédnout a přečíst si o psovi mnoha ras, co štěkal a štěkal,nebo o "slunečném laponském dni, kdy barvy květů na dvoře jásaly pestrostí a v trávě to vypadalo, jako by někdo roztrhal nejkrásnější žluté hedvábí na kousky". Po dočtení na mě padla jakási severská melancholie. No, ostatně "každý má v koutku srdce skrytý důvod, proč plakat". (s. 110) Že?! Dala bych knize 85%.

Knihu jsem si po letech přečetla, abych si připomněla krásný baladický příběh o ženě, která se snaží uprostřed drsné a zádumčivé přírody udržet lidové tradice. Ožívá zde Laponsko, země pověr, prastarých zvyků a silných tradic, ale především je to román o ženě středního věku, která je velmi houževnatá a touží po lásce. Ve svém "modrém domě" provozuje nejen šperkařskou dílnu, obchod, restauraci, ale především se snaží vytvořit kulturní středisko kraje. Tím je mi právě tento příběh blízký, proto jsem si knihu zařadila do kategorie, vysněné povolání. Není to snadné čtení, ale pokud čtete rádi opravdové příběhy, přinese vám kniha nevšední zážitek...