Má vlast

10.06.2018

Mám rád les
že toho nenamluví
ani zaživa

Jenom někdy naslouchám do noci
krvavé při jeho korun
s rozlíceným vichrem,
a to potom i potok
s děsem pádí dolů,
kámen nekámen.

Po smrti -- pouhé pařezy --
světélkují dušičkami zemřelých
a obrůstají václavkami,
svými sirotky.

Tak voní, že musíš pokleknout
a sehnout hlavu k těm popravčím špalkům,
abys vdechl aspoň něco
z osudu těch, co stojí
celý život zpříma.
Oldřich Mikulášek, LES

Má vlast Viléma Heckela je jakousi dvouhlasou knihou. Jedním hlasem jsou jeho fotografie a druhým verše našich básníků.
Původním záměrem fotografa bylo vydat tuto knihu po doplnění svého archivu. Lavina pod Huascaránem tomu zabránila. Vychází tedy vlastně nedokončená. Doprovodit ji slovem měl básník František Hrubín. Zemřel, než mohl toto uskutečnit. Soubor fotografií tedy doprovází Hrubínovy verše, které ještě doplňují další čeští a slovenští básníci.

Jednou vás opustím, modré hladiny vod,
vás, kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod,
vás, noci srpnové, k dávným milenkám zvoucí,
vás, lípy s bzučivým rouchem, lučiny skvoucí,
divizny, proti nimž chudnou plápoly svic,
jednou vás opustím navždy, nebude nic.
František Hrubín, Zpěv lásky k životu