Má vzpomínka je Bugatti
Eliška Junková
Legenda českého závodění sportovních vozů zde vzpomíná na své začátky závodění, své kamarády a soupeře. Jako jediná žena dosáhla v této disciplíně velmi vysoké výsledky. V knize je 117 obrázků.Literární spolupráce Ladislav Khás.
Přidat komentář
Nedávno na mne Google vybafnul animaci, která mě informovala o výročí narození Elišky Junkové. Patřím mezi lidi, co se rádi dozvídají nové věci, takže jsem nelenil a o téhle první dámě československého motorismu si našel knihu. A nelituji, protože líčení autorky o počátcích automobilismu v našich luzích a hájích mě naprosto uchvátilo. Eliška Junková píše skvěle, s nadhledem k osobě vlastní a s pokorou vůči lidem, s nimiž ve svém životě měla co do činění. O závodech přitom mluví s takovým nadšením, že člověk doslova cítí vítr ve vlasech při každém sešlápnutí plynu. Fascinující je mimo jiné poznatek, že dobová politika se přes veškerou dnešní adoraci příliš nelišila od chaosu, jaký zažíváme v současnosti.
Jedinou vadou na kráse spatřuji v tom, že vyprávění končí tragickou smrtí manžela Čeňka Junka a další osudy paní Junkové jsou shrnuty jen letem světem, třebaže zabírají bezmála třetinu celého obsahu publikace. Zas to ovšem vynahrazuje obrazový materiál, který na internetu nenaleznete.
Do konce mi zbývá poslechnout asi dvě hodiny, ale vzdávám to. Nejprve jsem byla z knihy nadšená. Začátek je zajímavě vyprávěný životopis, ale potom to sklouzne k nudnému popisu přípravy na závody a nekonečnému výčtu technických podrobností, které se dokola opakují. Kdyby kniha více popisovala pocity ze závodů a setkání s lidmi asi by mě zaujala více než popis výměny svíček a nastavení převodovky. Takže trochu zklamání, protože paní Junková určitě stojí za obdiv, ale psaní jí moc nešlo. Jedna hvězda za začátek knihy a jedna za audioverzi v podání Hany Maciuchové, protože ta se poslouchá dobře.
Tohle bylo fakt utrpení. Paní Junková byla očividně populární osoba, ale jinak se pohybovala v oblastech, které jdou absolutně mimo můj okruh zájmů. Navíc je to psáno takovým nějakým "archaicko-poetickým" jazykem. Pokud nejste žena fanynka veteránů, tak doporučuji tuhle knihu vynechat.
Zajímavá kniha. Těžké začátky automobilismu. A tolik obětí, co si to vyžádalo. Eliška byla velká osobnost a skvělý člověk.
K napsaným komentářům už není moc co doplnit. O paní Junkové jsem před tím, než se mi kniha dostala do rukou, věděla jen to, že to byla slavná automobilová závodnice. Průkopnice v tom, čemu se říká ženské hnutí ... kdo to kdy viděl, aby žena závodila v automobilu, že. V tomto směru vzor. Ale jak tomu často bývá u známých osobností - ne vždy nám dochází, že takový člověk není jen tím, čím se proslavil, ale že je to osobnost se svými klady i zápory, historií, současností i budoucností, se svými názory, zkušenostmi, charakterem. A díky této knížce jsem se o paní Junkové dozvěděla mnohem víc a to se mi moc líbilo. Jako hlavní poznatek si odnáším to, že paní Junková byla především chytrá, inteligentní dáma, až teprve potom automobilová závodnice. Jazyk, kterým je kniha psaná, je velice krásný. Člověk si opravdu připadá jako kdyby se přenesl do dvacátých let devatenáctého století. Některá slova aby si člověk vyhledal v slovníku cizích slov a to se mi líbí. Tohle je typ literatury, jejíž čtení člověku rozšiřuje slovní zásobu :-). Takže knihu mohu vřele doporučit, pokud rádi čtete životopisy známých osobností. Nečekejte ucintaný román, celé je to psané takovou spíš novinářskou formou. Stručně, jasně, výstižně.
Tuhle knížku jsem objevil nedávno, roky jsem o její existenci neměl tušení, ač vyšla poprvé už v r. 1972. A i když Eliška Junková nebyla rozená spisovatelka a vypravěčka, což je z textu tu a tam patrné, jsem rád, že text vydání z r. 2016 byl ponechán víceméně tak, jak jej napsala, má totiž svoje kouzlo.
Jedná se o neobyčejný příběh jedné neobyčejné ženy, o které se sice asi nedá říct, že by byla úplně zapomenuta, ale přece jenom od dob její slávy už uplynulo téměř sto let a mnohé detaily z jejího života nejsou obecně známé...
Eliška Junková ve svých memoárech popisuje svůj život od jeho počátků s humorem a nadhledem, který jí byl asi vlastní.
Dozvíme se třeba, že dívka, která se narodila jako Alžběta Pospíšilová, ve svém mládí k automobilům nikterak netíhla, o tom jsem třeba já nevěděl. Vůbec nebyla nějaké zázračně technicky nadané dítě, k závodním autům a automobilismu vůbec ji přivedl až její manžel Čeněk Junek, pro kterého se auta stala vášní doslova osudovou a jemuž se Eliška chtěla vyrovnat v době, kdy ještě nebyla jeho manželkou. Stejně jako jsem nevěděl třeba to, že další velkou zálibou jejího života byla botanika. O tom všem, o spoustě informací z rodiny Bugattiů a mnohém jiném vypráví její poutavý životní příběh. Velmi zajímavá je pasáž popisující její přípravu na závod Targa Florio 1928, ve kterém dosáhla svého největšího úspěchu. Vše je podáno velmi podrobně formou citací z dopisů, které psala denně manželovi.
Zajímavá je i závěrečná část původního rukopisu E. Junkové, ve které stručně, ale přehledně popisuje, jakými cestami se ubíral její osud po skončení závodní kariéry.
Závěrečnou část knihy sepsal syn Eliščina bratra, a pojednává o jejím dalším životě po dokončení původního rukopisu knihy. O tom, jaká byla, jak žila, o jejích zvycích, přátelích, a tak dále.
To, čeho dosáhla ve světě automobilových závodů, je o to výjimečnější, když si uvědomíme, jak dlouho její kariéra trvala, v jaké době a za jakých podmínek závodila, ať už po stránce náročnosti ovládání tehdejších závodních aut nebo po stránce společenské, tehdy všeobecně uznávané a očekávané postavení ženy bylo rozhodně někde jinde než za volantem závodního auta.
Jsem moc rád, že jsem si o životním příběhu této Dámy, kterou zůstala se vší elegancí a grácií až do konce svého života, mohl přečíst víc.
Není to kniha, o které se dá říci, že je krásně napsaná. Ale příběh je to silný. Je plný lásky, věrnosti a úcty v partnerství, a zároveň svědectvím o závodění, které vyžaduje odvahu, odhodlání k vítězství a zároveň pokoru. Je to příběh o ženě, která se svým mužem závodila, učila se od něho, vždy dala na jeho rady. A on jí pomáhal tak upřímně, že několikrát byla v závodě i lepší než on. A mimochodem jsme v roce 1924, kdy "závodní Walter dosáhl rychlosti 165km/h". První absolutní vítězství této obdivuhodné ženy se "stalo skutkem" o 2 roky později, kdy mezinárodní závod jela v čase 3:15,3 průměrnou rychlostí 103,248 km/h.
Ačkoliv nejsem velkým fanouškem biografií, příběhem Bětky Pospíšilové alias Elišky Junkové jsem se nechala zcela pohltit. Kniha je zajímavým exkursem do časů, které se nám v mnoha ohledech mohou zdát dávnou historií.
Paní Junková byla Dámou s velkým D. Velmi jí obdivuji, za to, co ve svém životě dokázala. Ještě dnes může být vzorem mnoha lidem.
Nepřestávám žasnout, stále mě tato paní udivuje a tímto se jí pomyslně klaním. Snad nebudou takový to lidé nikdy zapomenuti.
Štítky knihy
automobilový sport automobiloví závodníci závody automobilů na okruzích
Autorovy další knížky
1972 | Má vzpomínka je Bugatti |
2015 | Eliška Junková vlastní rukou |
1970 | Slovo k řidičkám |
Mám ráda biografické knihy o zajímavých lidech. A Eliška Junková bezesporu byla osobnost nadmíru zajímavá. V novém vydání jsem ocenila také kapitolu, doplněnou Eliščiným synem Vladimírem, která doplňuje informace o době, která uběhla od prvního vydání knihy, a podává tak ucelenější obrázek o životě paní Elišky.
I když velká část knihy je poměrně nudně technická, ta zbývající stojí za to. Hodnocení zvyšuji nad průměr i proto, že mě knížka donutila najít si o Elišce Junkové i něco víc na internetu. Samozřejmě jsem si tak našla "spoilery", které pak v knize zazněly.
Něco málo jsem se v knize dozvěděla i o L. Chironovi a brněnském závodním okruhu. (Mimochodem, říká se i jinde než u nás, že někdo jede jak širón?)
I přes ty technikálie, které mě vůbec nezajímaly, nepovažuji četbu za ztrátu času.