Maďarská armáda 1919-1945

01.08.2021

Tak podle všeho je minimálně rovnocenným autorem této knihy na obálce první jmenovaný - z knihy o slovenské armádě za druhé světové války Charles K. Kliment. Jedná se o stejně koncipované dílo, jako v případě slovenské armády, pouze je kniha mnohem obsáhlejší a relativně nesourodá. Faktografická stránka věci je stejně vynikající jako v případě Slovenska, i kdyby maďarská armáda v onom období 1919-1945 používala jedinou zbraň v jediném exempláři (totéž platí i pro ostatní - vozidla, letadla a veškeré vybavení), pan Kliment jí zmíní se všemi dostupnými údaji a dokumentací. Dobře jsou popsány i akce maďarské armády za 2. sv. války. Trochu mně vadilo až často používané slovo Honveseg i honvéd. Stejně tak jako některé další termíny v maďarštině. Výraz Felvidék (Horní Uhry) používá pan Kliment pro území obsazené Maďarskem po mnichovské "smlouvě". Ale Horní Uhry byly pouze rámcově zeměpisně vymezenou částí starých Uher a zasahovaly až k polské hranici. Uhersko (na rozdíl od českých zemí, ale i Sedmihradska - Ardealu) nemělo nikde uvnitř žádnou, byť jen historickou hranici. A v důsledku tzv. 1. vídeňské arbitráže obsadili Maďaři pouze etnickou část Felvidéku, ne Horní Uhry celé, ty se změnily v Slovenský štát. Podobně, pouze na etnickém principu bylo rozparcelováno Sedmihradsko. Ale už obsazení Podkarpatské Rusi a později i Vojvodiny a části slovinského Poamuří bylo zabrání území, kde etničtí Maďaři nebyli většinovým obyvatelstvem. Nakonec stejně, jako jim nebyli v původním maďarském království před 1. světovou válkou. A stejně jako etničtí Němci ve vlastním Rakousku. A tak zde po anexi Bosny řešili politici z obou stran řeky Litavy problém, kdo si onen územní přírůstek vezme. Pro obě strany konfederace to znamenalo, že se ještě zvýší počet etnicky nechtěného slovanského obyvatelstva. V těchto širších historických souvislostech je třeba chápat i úzce pojatou tematiku maďarské armády za 2. světové války. Ambivalentní vztah k Hitlerovi ze strany Horthyho, stejně jako otázka země, jak se postavit k blížící se "bouři". Na jedné straně se Maďarsko, poražené v 1. sv. válce mohlo stát jenom objektem událostí s nevyhnutelným koncem v modifikaci čehosi mezi Dánským královstvím a Protektorátem, ale bez viny na dalších událostech a po skončení války bez sebemenšího škraloupu a nebo vsadit na německou kartu s nadějí, že alespoň část ztrát z období po první světové válce vykompenzuje a bude hrát důležitou úlohu v Hitlerově "nové" Evropě. Jenže jak to Němci s Maďary mysleli, poznali nebozí polohladoví a mrznoucí honvédi u Stalingradu a jinde na východní frontě. Maďarsko zvolilo špatně, to se ale ukázalo až během války. Nezískalo nic a zaplatilo devastací, jakou si my (nebo i ti zmínění Dánové) těžko dovedeme představit. A tak při vědomí nezměrného utrpení obyčejných lidí, obrovských ztrát a pustošení země, naivního kličkování Horthyho a krátkého období brutality skutečných maďarských nacistů (či fašistů, těžko říct) - Šípových křížů si připomeňme jedno jméno - Pál Teleki. Zmínka v knize je jenom rámcová a nevystihuje to, co by mělo být řečeno. Předseda maďarské vlády hrabě Pál Teleki ve své funkci podepsal smlouvu o neútočení mezi královskou Jugoslávií a neexistenci jakýchkoliv vzájemných územních nároků. Pár týdnů nato Hitler dotlačil Horthyho, aby se k útoku na Jugoslávii připojil. Pál Teleki, člověk pro kterého bylo dané slovo svaté a při vědomí, že ani ze svého vysokého postu nedokáže zabránit podlosti a zlu raději spáchal sebevraždu, než aby jednal v rozporu se svojí ctí a svědomím. Možná to zní strašně pateticky, ale prostě, je to tak. Jak se ten člověk lišil od tehdejších, ale i dnešních politiků! A i tohle by možná měl vědět každý, kdo knihu čte a i když se zajímá jen o pušky, tanky, sestavu jednotek nebo tvar vojenských čepic maďarské armády tehdejší doby.
P.S. Onen obdiv k P. Telekimu vyjadřuji s plnou znalostí a vědomím toho, že ve dvacátých letech se Pál Teleki podílel na legislativě, která měla zmenšit prostřednictvím kvót počet občanů židovského původu ve vybraných profesích. Ti tvořili 6% populace, ale v profesích jako lékaři, advokáti a nebo učitelé všech stupňů tvořili nadpoloviční většinu. Ano, bylo to rozhodně nehumánní a omezovalo to lidská práva v té nejryzejší podobě. Ale bylo a je to úplně stejné, jako když podobné kvóty zavádí do praxe dnešní "liberálně" demokratické režimy na obou stranách Atlantiku, a je jedno, jestli se jedná o americké černochy nebo ženy. A je úplně jedno, nazývá-li se to zrovnoprávňováním, stejnými šancemi nebo dokonce "pozitivní" diskriminací.