Magická Praha
Angelo Maria Ripellino
Působivý portrét Prahy od doby pobělohorské až po srpen 1968 z pera italského profesora slavistiky a propagátora české kultury. Významný italský slavista, znalec, milovník a propagátor české kultury zachycuje Prahu v mezidobí dvou národních katastrof (od Bílé hory po rok 1968). Praha je pro něj městem tří odlišných národů a kulturních tradic, české, německé a židovské. Jejich společný, „pražský“ přínos evropské kultuře se autor snaží postihnout v textu plném osobních výpovědí, vyznání, dojmů a metafor, ve kterém neusiluje o dodržení chronologické posloupnosti a v němž umožňuje umělcům setkávat se s postavami, které vytvořili. Ripellinova Praha je mystické, romantickými mýty opředené místo, město podivínů, alchymistů a umělců, ovládané tajemnou magickou atmosférou.... celý text
Přidat komentář
Sbírka vzpomínek, historických a uměnovědných úvah, citátů, lyrických chvalozpěvů, hospodských historek z různých časů. Ve výběru témat i ve stylu čistě subjektivní povídání, které si vybírá jen to, co se zrovna hodí, přeskakuje a vrací se, zopakuje celou pasáž, aby se z ní odrazilo k jiné asociaci. Nádherný pomník lásky k Praze, konkrétně k té Praze, jakou měl Ripellino rád, jakou ji chtěl vidět, jakou si ji sestavil a vytvořil, když věděl, že už se do ní nevrátí. Cítil z ní magii, smutek, strnulost a neváhal si pro to najít důkazy a spojnice i všelijak krkolomné, nakonec bych mu skoro věřila že Josef Švejk se od Josefa K. vlastně neliší.
Nevadí, že nevidím Prahu jako Ripellino, nechala jsem se na chvíli okouzlit jeho pohledem a unést jeho nadšením. Jak píše někdo přede mnou, ideálně číst po malých kouscích v noci na podzim, když je venku mlha nebo naopak vichřice, před spaním, a nechat si o Ripellinově magické Praze zdát.
Velke zklamani. Pro lepsi (a vedectejsi) orientaci v problěatice doporucuji Praha cerna a zlata Petera Demetze. Vyvraci dukazy skoro celou Magickou Prahu od Ripellina
esejistický pohled italského slavisty na "literární" město tří národů (českého, německého a židovského) a jejich společný přínos kultuře evropské
"Chci-li vyjádřit slovo tajemství jiným slovem, nalézám pouze jediné slovo - Praha"
Jakožto Pražáka s velkým P mě tato kniha přímo nadchla. A po přečtení se nemohu zbavit pocit, jak málo jsou dnešní Pražáci hrdí na své město!
Praha jinak a velmi poutavě. Je to přesně ten druh knihy, který má člověk hltat vleže, s hrnkem čaje u postele a mlhou, valící se za okny.
Už delší dobu si myslím, že chceme-li se mi, jakožto Češi, o sobě něco dozvědět je snad lepší přečíst si o sobě hodnocení od někoho, kdo odsud nepochází, ale tuto zemi poznal. :-) Dokazuje to i Ripellinova kniha. Máme v sobě zakořeněno mnoho předsudků, nejen vůči cizím věcem a lidem, ale hlavně proti sebe samým. Proto je vždycky potřeba brát v potaz pohled třetí, nezaujaté strany. Nic nemá jen jednu stranu a Ripellino nám to ukazuje. Zřejmě každý, koho tato kniha zasáhne se už nikdy nebude na Prahu dívat aniž by se před ním vynořovala tajuplná, mnohdy už zaniklá zákoutí, aniž by nemusel myslet na Kafku a Haška, Ripellinovi oblíbence. Jednoho jakožto reprezentanta Prahy tajemné a druhého, coby symbolu necudného taškářství, hospodského života metropole.
Do knihy se samozřejmě nemohlo vejít vše. Ripellino se mohl například více věnovat Karolinské Praze a zvláště tajuplné Praze Václava IV. O pozdější Praze kacířských husitů, městě, kde se zrodila reformace v knize už žádná zmínka nepadne vůbec. A tak mi přijde škoda, že historie Prahy Ripellinovi začíná učarovávat ponejvíce až dobou Rudolfa II. Přesto však ještě zůstává mnoho prostoru pro rozehrání magického divadla a autor ho umí rozeznít opravdu mistrovsky. Zná stejně tak dobře německé pražské autory, jako české básníky dvacátého století, císařské alchymisty jako hospodské povaleče a pražské podíviny tak jako židovské mudrce, barokní umělce, tak jako gotické stavitele katedrál a mostů. A všechno to dokáže podat a vyprávět o tom tam barvitě, že čtenář má občas pocit, že Ripellino píše o nějakém cizím, neznámém městě, v kterém jste ještě nikdy nebyli a teď ho náhle toužíte poznat. Je otázkou však, zda-li ho ještě můžete nalézt v dnešní Praze globálního, moderního věku.
Úžasná kniha přibližující atmosféru Prahy (přestože jsem místy měl pocit, že autor vnímal Prahu zcela odlišně než já, jeho pocity jsou trochu skličující), její historii, s delším zastavením v rudolfínské a barokní Praze, krásná zaniklá místa, kde se vyjímá popis atmosféry dávno zaniklého židovského města, životní příběhy slavných obyvatel Prahy i promítání genia loci do jejich umělecké, především pak literární tvorby, například pražských neměckých spisovatelů, kteří nejsou dnes v Česku bohužel příliš "doma". Kniha je velmi pěkná, psaná přesně tím intelektuálním poetickým způsobem, jaký mám hodně rád. I když mě začátek knihy odrazoval zmateností v pravém italském stylu, jsem rád, že jsem se nenechal odradit a začetl se hluboko do krásných úvah a myšlenek, které mě také mnohdy přivedly k odlišnému nazírání na některé historické události, než jsem byl zvyklý.
Štítky knihy
Praha exil Franz Kafka, 1883-1924 pragensia Karel Čapek, 1890-1938 exilová literatura Jaroslav Hašek, 1883-1923 Bohumil Hrabal, 1914–1997 Vítězslav Nezval, 1900-1958Autorovy další knížky
| 1992 |  Magická Praha |
| 1968 |  Přerušený ráj. Moderní italská poezie |
| 2019 |  Dějiny současné české poezie |
Ach, Praha... Během studií jsem s ní skoro dvacet let zápolil a prchal jsem, kdykoli jsem jen mohl. Z 90. let si ji vybavuju jako město nevlídné, nepřehledně chaotické, nestoudně prodejné, se zvláštní směsí maloměšťáckého buranství a přezíravé arogance, ale přitom podmanivě mnohovrstevnaté a až dusivě podnětné. Město nešťastných lásek, trvalých přátelství a zásadních, inspirativních setkání. Spoustu z mých vědomých i podvědomých prožitků mi tato kniha nejen připomněla, ale i velice výstižně zformulovala. Některé z nepříjemných pocitů dokonce přetavila ve snění a sladké vzpomínání a dala jim jiný význam. Obdivuju tento plastický obraz, schopnost autora propojit spoustu dílčích, zdánlivě nesouvisejících aspektů pražské kultury do opakujících se tendencí a refrénů, kde si náhle Švejk, kterého dva vedou z basy, může na Karlově mostě podat ruku se svým překvapivým alter ego Josefem K., kterého jiní (nebo titíž?) dva vedou do strahovského lomu na popravu. Jazyk je obdivuhodně bohatý, básnický a přitom názorný a výstižný. Přesto mám dojem, že ten obraz nemá úplně správný rám, celá ta normalizační deziluze a beznaděj sahá napříč čtyřmi staletími až k letargii po Bílé hoře, takže na celý ten obraz dopadá nevyhnutelný stín mrákotnosti a pochmurnosti. Ta sice k Praze patří, ale tím pádem se nedostává tolik místa na období vzmachu, hrdinství, hořečnatého budování, euforie, nadějí a ideálů. Kdyby autor zažil rok 1989, jsem přesvědčen, že by namaloval obraz úplně jiný, stejně tak by jeho obraz vypadal jinak, kdyby jej z druhé strany rámovala doba Karla IV. s jeho vášní pro relikvie, symboliku, posvátnou astronomií a vizionářství Prahy jako Nového Jeruzaléma. Bez tohoto rámu nemůže být obraz Prahy úplný a možná ani zcela správný. Na druhou stranu některé z aspektů pražského ovzduší vykreslil autor tak mistrovsky (rudolfínský manýrismus, proměny židovského města, architektura a sochařství vrcholného baroka, poetismus...), že se k nim určitě budu vracet. Celou tu knihu je dobré pojímat jako báseň v eseji se všemi pro a proti, které k tomu patří. I se všemi výhradami je třeba přiznat, že je to literární majstrštyk.