Magorovy labutí písně
Ivan Martin Jirous
Pro velký zájem čtenářů vydává nakladatelství Torst samostatné knižní vydání jedné z nejvýznamnějších českých básnických knih druhé poloviny 20. století. Dnes již klasické a v mnoha případech zlidovělé verše napsané v 80. letech ve věznicích v Litoměřicích, Ostrově a Valdicích propašoval z valdického vězení na motacích Jiří Gruntorád. Nové vydání je doplněno barevnou kresbou svatého Huga od Juliany Jirousové a ukázkami faksimilí původního Jirousova rukopisu.... celý text
Přidat komentář
Musím se přiznat, že "klasická" poezie není zrovna můj šálek kávy, ale Magorovy labutí písně mě opravdu velmi silně zasáhly. Možná to bylo i tím, že jsem před touto úžasnou básnickou sbírkou četl neméně vydařený životopis Ivana Martina Jirouse od Marka Švehly.
Tuto sbírku mám ráda. Líbí se mi spojení relativního primitivismu, erotiky a vulgarity, které je narušováno latinou a hlubokými myšlenkami. Vlastně je to taková terapie člověka, který se vyrovnává s roky v komunistickém vězení jen pro odlišné názory a dobově nevhodné umění. Stesk po domově. Láska. Bůh jako poslední soudce. Život za mřížemi. Mnoho známých střídavě ve vězení a na svobodě. Oběti politických procesů. Přátelé v emigraci. O tom všem Magor psal, bouřlivák s citem.
Provokace a záměrný primitivismus se s přibývajícími Magorovými vězeňskými zkušenostmi stále více střetává s religiózní rovinou jeho básní. Banalita a neukázněnost je transformována do podoby citově pohnuté, až melancholické. Ve verších rozmlouvá s Bohem, vnímá ho jako jediného soudce, který je oprávněn ho soudit. Magor reflektuje každodenní mizérii mezi čtyřmi zdmi. To vše přímočarými pojmenováním, vulgaritami poukazující na nedokonalost člověka.
Výborná poezie velkého básníka, kterou se vyrovnává s beznadějí komunistického věznění... vtipné i mrazivé, hluboké a oduševnělé. Ivan Martin Jirous reflektuje každodenní realitu vězněného umělce, vězně svědomí, mnicha komunismu zavřeného do cel klášterního vězení, přemítajícího o smyslu nastalé situace, avšak i o věcech klasicky básnických, jakými jsou láska, vnitřní svět básníkovy duše a jeho promítání do tvorby, a obracejícího se k vnějšímu světu plnému vzpomínek na krásu světa i jeho svobodné přátele.
---
Na Mírově jsem makal v kapli.
Když teďka po čtvrtý mě lapli,
šoupli mě dělat do kostela
a v klášteře je moje cela.
Ptám se Tě, Pane, vážně zcela,
ač trochu potlačeným smíchem:
Nechceš mě nakonec mít mnichem?
---
Jenom to Pane vědět chci
jestli už teď jsem v očistci
---
Kartuziáni se slibem mlčení
už odebrali na věčnost
Kéž bych ho uměl dodržet
aspoň pro Státní bezpečnost
---
Ledové svírají srdce kry
kéž je to jenom mimikri
---
Nějak už se mi kreatury
příčí strkat do literatury
zdá se mi potom že jsem jejich
raději píšu o andělích
---
Proč já nejsem pyromanem
srdce měla bys jak plamen
jako oheň z dračí tlamy
hořela bys jak vích slámy
---
Když dorazil do Montrealu
vypitý jako býval tu
zjistil Brabenec k svému žalu
že Wilson bydlí v Torontu
Krásná a pestrá sbírka, neoddělitelně spjatá s dobou, prostředím a okolnostmi, za kterých vznikala. Drsné reflexe doby, politiky, bezútěšného místa, kde se básník ocitl, vzpomínky na osoby blízké a milované plné stesku a touhy, utíkání se k lyrice, přírodě a vztahu k bohu.
Ač některé básně vypadají - po formální stránce - primitivně či neuměle (a myslím záměrně), přesto mají velkou sílu a působivost a dokáží těm, kdo je čtou, zprostředkovaně aspoň přiblížit "očistec", kterým básník prochází.
Ze sbírek autora, které jsem měla čest číst, má nejoblíbenější a ráda se k ní vracím.
Paměti mojí cedníkem
propadá se slib za slibem
tady v prostoru chrámovém
Milost máš Panno v srdci svém
odpusť mi prosím odpusť jen
že jsem takový jaký jsem
Už dlouho jsem nebyl takto zasažen nějakou poezií - pokud vůbec někdy.
Jasně - verše jsou to neohrabané, nesedí počty slabik a rýmování je jenom přibližné, ale je zřejmé, že o to tady nejde. Jde o upřímnost slov a hloubku víry.
Přemýšlím, jestli bych byl tak osloven, kdybych nevěděl, kdo je autorem a neznal jeho příběh. Je to pět hvězd za básně samotné a nebo je to pět hvězd jako vyjádření mého obdivu k Jirousovi? Nevím. Ale tuším, že oddělit dílo a básníka, to v tomto případě dost dobře není možné. Protože je důležité mít aspoň jednoho Jirouse v každé generaci - bez ohledu na zemi a režim, který v ní zrovna panuje. A je důležité si takového Jirouse považovat, i když nám nadává a věčně leze na nervy. Protože (řečeno slovy Lucie Piussi): "Keby to neboli blázni / Svet by nestál za nič "
I když mě drásaly nepravé rýmy, celkový dojem: nádherná a okouzlující lyrika, bohatství slov i metafor, vytříbený styl, schopnost nadhledu i v nejtěžších stavech, schopnost jít čtenáři pod kůži. Jirousovy jemné a filosofující básně jsou přesným opakem jeho často drsného vystupování na veřejnosti. Ale tak už to bývá ...
Tato sbírka byla mým prvním setkáním s jinou než tou "klasickou" a uhlazenou poezií. Teď už mám načteno podstatně více, přesto mě však tahle sbírka okouzluje - jak dokáže kombinovat náboženská témata s tou všední a vulgární realitou bez toho, aniž by to vyznívalo nějak "divně". Baví mě i četné odkazy na osobnosti, místa a události, které často odkrývám až při dalších a dalších čteních.
Motto:
Když byl Magor v prdeli, tak popsal mezi řádky,
jak ve třech letech plynuly dny všední i svátky.
----------------------------------------------------------
komentář věnovaný kreaturám z 4S4
----------------------------------------------------------
Čtenář znalý souvislostí si čtením Jirousových veršíků oživí pohnutou historii československého národa. A rozhodně si uvědomí, že i drsňák Magor byl dost citlivý:
"Nějak už se mi KREATURY
příčí strkat do literatury
zdá se mi potom že jsem jejich
raději píšu o andělích"
Místy až primitivně jednoduchá forma kontrastuje s lexikální stránkou. Jirous se převážně prezentuje jako velice vzdělaný a sečtělý, často používá náboženské termíny (eucharistie - díkuvzdání, mandorla - svatozář), místy sexuální terminologii (pederast). A aby nezapomněl na labutě v názvu, tak zakomponuje i Cygnus olor. A do toho přidá nějaký ten "kosočtverec" (Míšo, pamatuj - stranou k Tobě :-)
Některé aluze - na ženy jsou čtenáři asi nejasné, ale většinu narážek pochopí: Vašek (Havel), Haškovo výročí (sto let od narození Jaroslava Haška se připomínalo, když byl Jirous ve vězení), Milada (Horáková), Zahradníček, Palach, Hus... a samozřejmě - Bondy.
"Nad dvěma slunci
třetí vzešlo
bez tebe by to Bondy nešlo
Bez tebe byl bych bez poetiky
seděl jak vůl
a lepil jen pytlíky"
Vygooglovat jsem si musel básníka Eugena Brikcia a Plastika Paula Wilsona. Z Plastiků zmiňuje i Mejlu:
"Krásné jsou Plastiků Pašije
jen jeden vidím tam malér
part že Jidáše nepěje
Milan Hlavsa či Daler"
Z místopisných názvů autor nejčastěji skloňuje asi místo, kde sbírku tvořil - Valdice ("Když jsme se blížili k Valdicím alejí,/ na Tebe myslel jsem Andreji/ Stankoviči, do píči, raději."), ale nezapomíná ani na Vysočinu - Iglau, Telč, Vydří (https://www.youtube.com/watch?v=pq-OHCy1HYQ), Křemešník ("Ví v Pelhřimově kdejaký buran/ Křemešník zbourají našli tam uran"), Želiv (aluze na estébáckou akci K), Vídeň. Narážkou na Dobříš upozorňuje na socialistické středisko Svazu československých spisovatelů:
"Každý básník tvoří jak umí
říká Bondy a ten tomu rozumí
ti druzí píší na Dobříši
dobře jim tak
já formou ich
klášter proslavím v Kartouzích"
Nejvíc se mi líbily ruralismem dýchající verše:
"Zas se bude zelí krouhat
zase na podzim
protože se nechci rouhat
raději se pomodlím"
Občas se objeví makaronský verš, občas akrostich.
"Saranče z Apokalypsy
Iritovalo tě kdysi
Ominózní dnes padá stín
Na štěnici skrytou pod listím"
Vzhledem k tomu, jak vězení autora ubíjelo "Špatně se skládá elegie/ když kolem cucají si pyje/ a každý rým je na to chudý/ popsat jak kouří si zde údy// Abych zas nepsal výtržnicky/ zaznamenám jen sporadicky/ jak jeden odsouzený přelíz/ druhému zločincovi penis" , tak často hledá pomoc u svatých:
"Sv. Hugo Grenobelský
zachovej mi rozum selský
zachovej mi v lapáku
rozum rodu písmáků"
(...)
"Troufám si jenom ostýchavě
zašeptat někdy svoje Ave"
(...)
"Modlím se k zemským patronům
ďábel ať opustí náš dům
Svatý Václave s bábou Ludmilou
spas svou zemi spanilou"
(...)
"Vidím, že píšu o pekle
matně špatně a rozvlekle
ctižádosti mě svatí chraňte
alespoň si nemyslím že jsem Dante"
Číst se dá klidně pozpátku, členění není podstatné, ale obsah (incipity "básní" - třeba i dvojverší - mě rozesmál). Spíš než obsah by se možná hodily vysvětlivky, slovníček osobností...
Celkově silná a přesvědčivá výpověď o pohnuté době:
"V bělostné říze
biskup Vrana
věří tak jak mu věří strana
než trochu je mi s podivem
že při mši svaté místo křížem
nežehná srpem a kladivem"
"Podivně odešel básník Holan
na státní útraty pochován
a jejich ústy chválen
v dobách kdy bez pocty je spálen
František Kriegel a navíc - ach -
šakaly z hrobu vyhrabán
na Olšanách Jan Palach"
Sbírku jsem přečetla jedním dechem. Ano, jsou to takový jiný básně. Vždyť sám Magor říká, že to vlastně ani básně nejsou. Ta slova mají melodii vězeňskýho blues. Jsou v nich slyšet beznaděj, stesk i vztek. A taky láska k Bohu. A na konci sbírky je s Magorem velmi zajímavý rozhovor. Říká:
"Člověk musí být především člověkem." Zní to tak jednoduše. A přeci to člověčenství má toliko podob. Tolik, že z toho někdy i dobytek vyjde lépe.
-------------------------------------------
Kdybychom uměli být sami
jenom se svými modlitbami
ale je Bože je mi líto
modlit se nemůžu neumím to
přece mou prosím neodmítej
oraci stručnou: miluji Tě
Ivan Magor Jirous - Magor D´Or
Musím přiznat, že jsem očekávala podobné verše, jakými se pyšní Bondy (a jaké, jak jsem u nich uvedla, jsou pro mě jen těžko srozumitelné), a byla jsem proto Magorovými labutími písněmi mile překvapena. Nejvíce mě přitom upoutaly právě kontrasty mezi jednoduchostí a složitostí, mezi lidovou slovesností a hlubokou vzdělaností. Řekla bych, že tak se Jirousovy verše mohou snadno dostat jak k průměrnému člověku, tak ke člověku vysoce vzdělanému, a to je (alespoň podle mého názoru) podstata dobré poezie.
Magorovy básně se zdají na první pohled jednoduché, ale jejich hloubka mě silně zasáhla. Na jednu stranu zoufalství a znechucení z režimu, na stranu druhou - hluboká láska k Julianě a dětem... Originální verše podtrhují onu absurditu doby...
Postava Ivana Martina Jirouse sehrála jistě nezastupitelnou roli ve vývoji české literární a hudební scény a jako takovou ji hluboce obdivuji a vážím si jí. Je patrné, že Jirous měl široké spektrum znalostí a rozhled všeobecně. Nicméně jeho básně mě příliš nenadchly - obsah ztrácí na působnosti příliš jednoduchým rýmem, na můj vkus se často opakuje a celkově mi přišly ... nechci přímo použít slova nijaké, protože něco do sebe rozhodně mají, ale byla jsem lehce zklamána. Uvedené hodnocení se týká této básnické sbírky jako takové.
Krásná poezie jednoho z nejlepších českých básníků.Náboženské motivy, které jsou i po vzoru autorů českého unergroundů kombinované s erotikou, hořká ironie, z veršů je cítit inteligence Magora i láska k ženě Julianě, mnohé jsou i odkazy na Egona Bondyho.
Autorovy další knížky
2006 | Magorovy labutí písně |
1991 | Magor dětem |
2007 | Magorova summa |
1997 | Magorův zápisník |
2008 | Pravdivý příběh Plastic People |
Není to úplně ten typ poezie, na který jsem byla zvyklá. Ale bylo to velmi zajímavé a osvěžující. Některé básně pobavily, některé byly k zamyšlení. Překvapil mě autorův vztah k Bohu. Nebyla to jednoduchá doba. Zkusím si přečíst i životopis, který zmiňuje Maras ve svém komentáři.