Magorské modlitby
Ivan Martin Jirous , Martin C. Putna
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473085/bmid_magorske-modlitby-HMk-473085.png
5
38
38
Ivan M. Jirous byl nejen duchovní vůdce undergroundu, vězeň, básník a magor, ale též velký modlitebník. Z Magorovy summy jsou vybrány nejlepší básně duchovní a seřazeny shora dolů: Nejprve Bůh ve třech podobách – Stvořitel, Vykupitel a Utěšitel. Poté nebeské zástupy neboli „katolický panteon“ – andělé, Panna Maria, „svatí staří“ a „svatí noví“, nekanonizovaní (a často nekanonizovatelní). Konečně ten, kdo se modlí – zase ve třech polohách: hříšník – vzpurník – vděčník. Nejsou to jen osobní modlitby Magorovy, ale magorské modlitby. Konkrétní jména a reálie si každý modlič může nahradit svými.... celý text
Přidat komentář
Sbírka je rozdělena na celkem 3 části (a každá část je rozdělena na další části) ... poezie je zde pěkná, ale hodně nábožensky orientovaná...
Moc pěkná poezie jen mne malinko vadilo až velký příklon k křesťanští. Ale jinak jazyk je velmi poetický.
Mám rád Putnovy výbory, to jak je uspořádává i to, že ač autora znal, dokáže se od něj oprostit a klidně do něj tepat.
Musím říct, že moje znalosti křesťanství jsou pro Jirousovu tvorbu více než nedostatečné. Četl jsem Labutí písně a teprve až po přečtení Magorských modliteb mi došlo, jak hluboce věřící člověk to byl a kolik referencí tam zašifroval.
Básně samotné mě oslovují vlažně, občas se ale najde některé zarezonuje. Hlavně takové, kde Magorovi došla (nekonečná) odvaha, padla na něj tíseň komunistického vězení, bolelo odloučení od rodiny, nebo si přiznává selhání. Orientaci velmi pomáhá Putnův komentář, který je zasazuje do časového rámce, období života, aktuálních těžkostí a vysvětluje reference.
Chválím sazbu + materiál.
Čteno i posloucháno. Přednes pana Kaisera byl úžasný a pro mé vnímání veršů lepší než čtení. Trochu mi to rušil projev pana Putny,ale časem jsem si na něj zvykl,jeho poznámky a vědomosti byly pro mě cenné.
Z hlediska mého poznávání osobnosti pana Jirouse se jedná o velmi dobré a užitečné dílo,z něhož jsem si odnesl zážitek i poznání.
[audiokniha.autorské čtení]
Martin Cyril Putna je podobný manýrista a buřič jako byl jeho jmenovec Ivan Martin Jirous.
Tudíž vše začíná drsně "ku*dou, zm*dem a p*čou" s osobitě výrazným přednesem, který si profesor Putna, kdo ví či 'Bůh ví proč' (řečeno moudrou a prozíravou halíkovštinou) velice užívá.
Ale od Putny k Magorovi.
Modlitby a myšlenky poskládané v knize jsou opravdové, upřímné, hluboké, nic nezastírající, občas pobuřující, (ba i odpuzující) ale i jemné, něžné a velice křehké. To, čeho si na Magorovi vážím nejvíc a proč stále kroužím kolem jeho osobnosti je jeho až neskutečně hluboká a ryzí víra. Její ukotvenost v živé realitě Boha a evidentní, někdy bolestné, opírání se o pravověrnost katolicismu. Celoživotní a neochvějné. Tahle hloubka věrnosti ho přes sebehnusnější excesy asi vždy držela nad vodou.
V neposlední řadě nutno vyzvednout Magorův obrovský smysl pro detail a jemný humor. A spolu s tím vás v této audioknize dozajista osloví i styl interpretace Oldřicha Kaisera, který vdechl textům, pro něho nezvyklou, ale sympatickou polohu pokory a realismu. Stejně osobitý a oslovující je hudební doprovod.
Skvělá práce. Děkuji všem.
4/6
Pomalu... krůček po krůčku... verš po verši... pomalu se v nich hledat a nacházet. Někdy vyjádřena tak pregnantně, jako bychom se s básníkem znali. Neznali, škoda. I tak jsem ráda, že se můžu k těmhle malým upřímným pravdám vracet.
„Viď tak se uzel za uzlem
nakonec srovnal v síť
Ale kam bych se schoval
až přijde království Tvé
nade zlem zvítězit?
Až koukol od pšenice budeš chtít oddělit
Pověz kam bych se schoval
až přijdeš misky vah svých hříšníky naplnit“
Už ve výběru Čapkových duchovních textů ve sbírce Skoro modlitby jsem oceňoval to, jak neokázale funguje Martin C. Putna ve své editorské roli. Byl jsem tím překvapen, protože Putnu sleduji třeba v jeho rozhlasovém pořadu Spirituála, kde na sebe svým extrovertním vystupováním strhává pozornost občas i na úkor prezentovaného tématu (což nemyslím jako kritiku, ten přístup má své kouzlo a Spirituála v jeho podání bývá poučná i zábavná :-). Ale jak v už zmíněných Skoro modlitbách, tak teď v Magorských modlitbách je Putna skromný a pokorně slouží účelu knihy: tedy představení Jirousova duchovního života. Nečteme tak Putnovu reflexi Jirouse, ale čteme básníka Jirouse osvětlovaného Jirousem dopisy píšícím nebo Jirousem rozhovory udělujícím. A tam, kde nelze okomentovat autorem, bere si na pomoc Juliánu nebo dcery, samozřejmě také Písmo ... a až v poslední řadě přichází Martin Putna jako vykladač. Je mi to sympatické.
A samotné Jirousovy básně? Co k nim napsat? Jako vždy to pro mě bylo zajímavé, smět sledovat ten pohyb mezi jeho zběsilostí a pokorou, mezi vzpurným rouhačem a vděčným kajícníkem, mezi drsnou necitelností a oddanou láskou. A jako obvykle mi pomáhají místa, u kterých mám pocit, že se z nich s Jirousem díváme na svět ze stejné perspektivy, k tomu, abych se zamýšlel nad tím, jestli náhodou nemám něco společného i s tou částí Jirousova světa, ve které je mi tolik protivný a kde se mi zdá, že s mým vlastním prožíváním života je zcela nekompatibilní.
Ale víc než přemýšlení nad Jirousem jsem prožil čtení Magorských modliteb jako mocnou a mocně intimní zkušenost. Jako setkání s tvorbou člověka, jehož vnímavost vůči nepravostem světa i nepravostem vlastním přemáhá i jeho pud sebezáchovy. Rád jsem se zase po čase setkal s básněmi, které zdobí tak nebývalá upřímnost („Nemyslím si o sobě nic dobrého, nemám na to nárok, ale možná jsem na tomhle posraným světě i kvůli tomu, aby skrze mne bylo něco zřejmé.“) a zejména nebývalá něha, která je skoro až k neunesení.
„Zas pruty mříží na oknech
a ruce v pouta dané
to abych aspoň v těchto dnech
sepjaté měl je Pane“
Dlouho jsem Magora nečetl. A teď nyní; tuto sbírku, kterou poskládal dohromady Martin C. Putna a četlo se mi to s učiněným gustem. Najednou jakobych jej chápal jinak, než dříve. Kdysi jsem přečetl celou Magorovou summu, tak okolo dvaceti a bylo to pro mě, jako když čtu beatníky, především ta aureola výtržníka a legendy a bohéma mě k němu a k jeho veršům poutala, což nutno podotknout, vyznívá spíše v povrchní čtení. A to celé zakončené osobním setkáním, blahé paměti na Trutnově v zákulisí malé scény, kde seděl on a další kumpáni s undergroundem spříznění, pochechtával se Dáše Vokatým, že musí mít dvě židle a nakonec složil báseň o Trutnovu bylo to nějak takto:
Proč mám rád Trutnov?
Kvůli hudbě? Ne!
Kvůli lidem? Ne!
Kvůli chlastu? Ne!
Kvůli kouzlu setkávání? Ne!
...
Trutnov ten mám rád kvůli, ženskejm kozám!
A nyní? snad vlastními zkušenostmi, snad tím jak stárnu, snad tím, že jsem se odprostil od výše řečeného?
Náhle to čtení ke mně promlouvá jinak. Jaksi niterněji, vřeleji. Více vnímám vlastní pochybnosti nad žitím života - je to tak správně? tento směr? A kdož si bez viny?
A k tomu glosy páně Putny, jež ukazují širší souvislosti, přesahy, kořeny a též pouze obyčejnost v mnohém vyřčeném, byť vyřčeném krásně.
Tak děkuji
Příjemné překvapení. Magor mě vždycky děsil histriónstvím, hulvátstvím, alkoholickou drzostí. Zde jeho ztišená část - "říkanky" modliteb, zamyšlení v pár slovech, duchovní rozjímání o lecčems shrnutá do pár řádků. Někde trefně a pravidelně, jinde s kulháním a neotesaností. Potěšila jsem se moc.