Máj
Karel Hynek Mácha
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463918/bmid_maj-NNF-463918.png
4
6064
6064
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Nemohla jsem si pomoct a po necelém roce jsem si dílo musela přečíst ještě jednou. Teď s klidem a hlavně pomalu. Stále mohu říci, že je to velmi náročné dílo, alespoň pro mne, ale i přes to jsem se v něm vyznala už lépe, než předtím. Člověk na taková díla musí už mít trochu rozum nebo co, protože teď jsem pochytila opravdu vše a před necelým rokem skoro nic, možná za to může škola :D Nicméně dílo hodnotím již úplně jinak, strašně se mi líbilo a myslím, že český národ by měl být hrdý, že má takovou vzácnost :)
K poezii jako takové nemám žádný bližší vztah a ke kýčovité romantice už vůbec ne. Proto mě překvapilo, jak moc mě dílo nadchlo - některé pasáže jsem si nadšeně četla stále dokola. Řekla bych, že je to tím, že narozdíl od většiny básní, co mi prošly rukama, je tato relativně srozumitelná a myšlenky v ní přístupné i průměrnému čtenáři. A především tím, že romantický příběh je zde odsunut do pozadí a stěžejním motivem díla je filozofické zamyšlení nad smyslem života, významem lidské existence na Zemi, plynutím času, smrtí a posmrtným životem.
Četla jsem ho dvakrát - poprvé jako povinnou četbu asi v sedmé třídě a potom na střední. Když jsem to četla poprvé, nerozuměla jsem tomu ani slovo, nepochopila jsem děj... prostě si myslím, že nechávat to číst na základní škole je blbost. Ale na střední, když už je člověk víc uvědomělý, je to hračka přečíst a musím říct, že mě to i oslovilo :)
"Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech."
Často se první sloka Máje učí na školách nazpaměť, ale já si kladu otázku - proč? Říká nám tato sloka něco o básni? Takto vytržená může vyznít jako pouhá oslava přírody, do které zapadá člověk a jeho idea naplněné lásky. Avšak v Máchově díle je motiv přírody použit přesně naopak – krásná nespoutaná krajina je zde kladena jako tvrdý kontrast s lidským utrpením a bezmocí. Někdo by mohl namítnout, že sám autor v doslovu podává vysvětlení, že jde o oslavu krásné májové přírody, zcela zřejmě však tento doslov napsal jen proto, aby dílo bylo vůbec vydáno.
Kontrasty jsou právě jedním z hlavních motivů a východisek Máchovo díla. Balancování mezi životem a smrtí, jemná jarní příroda a depresivní představa popraviště,"na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal". Mácha rozevírá hlubokou propast mezi lidskou individualitou a společností, uměním a reálným životem, rozdíl mezi sněním a krutou skutečností. V některých dílech bývá souboj polarit nutností, která vede ke smíření, avšak u Máchy ústí v pocit nedostatku. Přesto jsou protipóly neodmyslitelně spojeny. I přes cenu nekonečné bolesti.
Nutno dodat, že jako silný symbol se v tomto díle jeví země. Země v Máji figuruje nejen jako kontrastní příroda, ale i jako počátek a zároveň konec: "Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou", země je podstatou tvoření a ničení, života a smrti.
Autor se v tomto díle dotkne otázky, jestli existuje i něco po smrti. V posmrtný život nevěří, snad ani nedoufá. Smrt je totiž ponurý cíl, má v ní dojít k završení temného života každého jedince.
Dílo provází jakási životní cesta, která končí tragicky. Ke konci básně jako by se Karel Hynek Mácha vtělil do zlého lidského osudu, pomocí ich-formy se najednou stává součástí příběhu; přebírá bolest na svá bedra. Tímto jako by se sám stal romantickým hrdinou. Strhne čtenáře svou upřímností. Ten je nucen pochopit, že jde o ryzí formu umění, protože vychází přímo z básníkova nitra.
Už od základní školy, kdy jsem se s Májem setkala poprvé jsem k němu měla poněkud odtažitý vztah. V ději jsem se ztrácela a navíc, ten smutný konec ...
Po obdržení seznamu povinné četby k maturitě jsem se pokusila knihu přečíst, ale sotva jsem se dostala dál než k všeobecně známému "Byl pozdní večer, první máj," znuděně jsem Máchovo nejslavnější dílo odložila s tím, že s touhle "blbostí", ještě ke všemu veršovanou, nebudu ztrácet čas. Nedávno jsem se však odhodlala otevřít Máj podruhé. Tentokrát jsem ho zavřela až po přečtění poslední stránky. Ne, nestala se z něj má oblíbená kniha, stejně jako poezie asi nikdy nebude má oblíbená literární forma. Ale jsem ráda, že jsem ho konečně přečetla.
Nádherný příběh, zpracován ještě nádhernějšími verši. Přečetla jsem ho několikrát a tím jsem rozhodně neskončila..
Nebýt povinné četby, asi by mě nenapadlo si báseň jen tak přečíst. přesto jsem ráda, že jsem se k ní dostala
Věřím, že se mnou mnozí nebudou souhlasit, ale já osobně nechápu, proč je zrovna toto vyzdvyhováno jako skvost české literatury. Nepamatuji se, kdy naposledy mě nějaká kniha nudila natolik, abych jí znechucením ani nedočetl. Nejméně týden jsem se ještě ujišťoval, jestli umím dobře číst, protože já netušil o čem příběh vlastně pojednává. Že se jedná o maturitní četbu mě ani trošku netěší, místo čtení si raději pustím film, který sám o sobě je paskvil, ale dá se to jen kvůli krásné krajině!
Amen, pravím vám, toto jest romantika. Ne všechny ty plytké výlevy o nabušených svalovcích a tělesných tekutinách, které se hloupější polovině něžnější poloviny lidstva prodávají pod adjektivem "romantický".
Máj je dokonale tíživý a zároveň lehký. Nenechává se ničím svazovat, přestože školometské výklady samozřejmě zpětně stanovily tisíc a jedno pravidlo, bez kterých se romantismus nemůže obejít. Houby nemůže. Mácha psal tak, jak se mu to líbilo (nechci tvrdit, že i tak, jak to cítil, i když mám podezření, že zrovna on takový pošuk klidně být mohl). Žádné obavy z toho, že by něco mohlo vyznít přespříliš pateticky! Máj je lidská duše otevřená na pokraji sebezničení, se všemi svými touhami, hrůzami a pochybnostmi. Nesmírně dospělé dílo - klást otázky je totiž mnohem dospělejší než na něj jednoduše a schematizovaně odpovídat (ano, mnohé děti jsou vlastně dospělí - a naopak).
Kdyby to neznělo tak příšerně hloupě, napsal bych, že Karel Hynek byl nejen démonickým literátem, jenž se mohl směle měřit s kteroukoliv světovou romantickou hvězdou, ale i největším z rockerů devatenáctého století. Žil rychle, propadl kouzlu omamně dlouhých pěších výletů... a samozřejmě zemřel mladý. I kdybych o něm nic nevěděl, dal by se z jeho veršů vypozorovat kladný vztah k hudbě a zvuku vůbec. Máj je básnická povídka, která čtenáře neustále tahá za nohavici a škemrá, že chce být recitována.
Při hlasitém čtení se zdánlivě jednoduché verše promění v neuvěřitelně promyšlené celky; někdy si přeji zapomenout česky, abych viděl, jak by na mě slova Máje zapůsobila, kdybych nevnímal jejich význam. Fabuli bych z toho asi nerekonstruoval (ruku na srdce, ono to není úplně snadné ani když slovům rozumíme), ale atmosféru jednotlivých částí asi ano. Zřejmě by to bylo něco jako Smetanova Vltava - kosmopolitní umělecké dílo, které dokáže okouzlit mluvčí jakéhokoliv jazyka.
Samozřejmě bychom měli postát v tichém ustrnutí nad zkázou, jakou Máj vyvolal v řadách českých školáků. Nutnost naučit se prvních pár veršů přivodila strašné a neodčinitelné trauma celým generacím.
A na závěr nadhodím provokativní otázku: když exponentky genderové literární kritiky přisuzují autorství Shakespearových děl ženě, jak dlouho bude ještě trvat, než přijdou s tím, že Máj vlastně stvořila Lori?
Nečtu mnoho poezie, spíše nečtu, než čtu, ale tyto naše klasiky jako je Máj a Kytici jsem si přečetla s velkou radostí a obě se mi líbily. Kniha je plná krásných veršů, kde se Mácha zabývá různými otázkami - například Co je vesmír? Co je po smrti? Řeší také otázku determinovanosti a otázku o narození člověka. Máj je klasická povinná školní četba, která je ale krásná a líbezná, podle mě zaujme i nečtenáře.
Máj.. myslím, že by si to každý Čech měl přečíst alespoň jednou za život... Klasika romantika
Máj nemohu hodnotit, a to z několika důvodů: básně mi nic neříkají a Máj jsem přečetl částečně ze zvědavosti, ale hlavně z nutnosti (povinná četba). Nedovoluji si proto hodnotit básně, protože jsou mi jejich kvality jaksi odepřeny. I když si myslím, že je to umělecké dílo, které si už jen pro svůj rozsah zaslouží obdiv. Navíc si myslím, že je nešťastný způsob, jakým je Máj (a jiná veliká díla) čten - pod nátlakem povinné četby. Za prvé, vzniká při četbé odpor už jen z principu povinnosti, a za druhé, plno lidí není na školním věku ještě připraveno na tak hlubokou četbu. Sám na sobě pozoruji, že knihy, kterým jsem se dřív vyhýbal, jako čert kříži, teď pomalu začínám vyhledávat. Člověk začne vnímat hloubku některých děl a jejich myšlenek až s věkem.
Kniha mi vcelku dost dala, ale rozhodně bych jí nenudila číst jako povinnou četbu. Pro mě to není ani srdcová záležitost ani nic, na co bych měla vzpomínat.
Jedna z nejlepších českých knih, alespon co se tyce mne. Jednoduše podaná krása poezie, tak ze lahodí mému uchu, oku i srdci. Kam se hrabou dnešní básně...
Nechápu co se na tom může někomu líbit a ráda bych to pochopila, přesto jsem knížku nedokázala dočíst.
Co říci k tomuto skvostu naší poezie:
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou ?
Štítky knihy
láska smrt zfilmováno Karel Hynek Mácha maturita romantika čeští básníci poema česká poezie klasická literaturaČást díla
Abelard Heloise
An den Gräbern der Freunde
An der Friedhofe
Básně bez nadpisů a zlomky
Bez nadpisu (1)
Autorovy další knížky
| 1954 | Máj |
| 2012 | Máj / Kytice |
| 1981 | Marinka |
| 1959 | Pouť krkonošská |
| 1930 | Cikáni |
Poezie to asi není nic pro mě. Jako většina jsem ji přečetla k maturitě. Ano přečetla až do konce. Proč je báseň tolik přeceňována? Možná je to tím, že K. H. Mácha je nejvýznamnějším představitelem českého romantismu. A víte proč je nejvýznamnější? Jednoduše, protože je jediný zástupcem českého romantismu. A proto ho všichni, profesorové a učitelé na středních školách, vyzdvihují až do nebe. A ještě nesmím zapomenout na jeho osobní život - psychicky nevyrovnaný a bláznivě zamilovaný. A ještě ten jeho tragický konec - zemřel mladý ve věku 26 let na následky "hrdinského činu" (hasil požár). V mnoha očích Mácha nejenže psal, ale žil jako představitel romantismus.