Majster a Margaréta
Michail Bulgakov
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/103599/majster-a-margareta-103599.jpg
4
2862
2862
Román Majster a Margaréta považoval Bulgakov za svoje najdôležitejšie dielo, hoci vedel, že v Moskve v tridsiatych rokoch 20. storočia mu ho nikto nevydá. Román začal písať už v roku 1928, o rok neskôr vznikla pod názvom Konzultant s kopytom jeho prvá verzia. Na Majstrovi a Margaréte v ich definitívnej podobe však Bulgakov pracoval celý život a dielo dokončil päť dní pred svojou smrťou. Posledné kapitoly už diktoval. V Sovietskom zväze vyšla kniha prvýkrát až v roku 1966. Majster a Margaréta je román o románe, čo autorovi umožnilo spojiť dve dejové línie: na jednej strane je príbeh násilne umlčaného autora, neuznaného oficiálnymi štruktúrami, v ktorom rezonuje faustovský motív; na druhej strane príbeh literárnej postavy, Pontského Piláta, ktorý však nekopíruje biblickú verziu, ale ponúka čitateľovi nový pohľad na udalosti v starom Jeruzaleme. Román bol v rozdielnom čase rozlične prijímaný a hodnotený, aj jeho interpretácie sa rôznia. Nesporne však patrí k najoriginálnejším dielam minulého storočia, v ktorom autor syntézou grotesky, satiry a mytológie vyjadril nielen svoju filozofiu, ale na príbehu Piláta, ktorý dal ukrižovať Krista zo strachu pred vyššou autoritou, vytvoril aj symbolickú paralelu s pomermi v Rusku v dvadsiatych a tridsiatych rokoch 20. storočia.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , Petit PressOriginální název:
Мастер и Маргарита (Mastěr i Margarita), 1967
více info...
Přidat komentář
Stále přemýšlím jak knihu ohodnotit a jde mi to velice těžce. Nevěděla jsem do čeho jdu, nic jsem o knize nezjišťovala, ale čekala jsem klasiku a byla to pro mě trochu divočina. Chápu, že absurdní a groteskní situace měly svůj důvod, ale mě to bohužel nezaujalo tak moc, jak bych si přála. Neskutečně se mi motala příjmení a oslovení jednoho člověka až 3 ekvivalenty jeho jména. Ke konci jsem si u jména už prostě nevybavila jeho příběh a jak mu Woland zavařil. Pro mě jsou lepší knihy, které kritizují společnost a vykreslují dobu totalitního režimu v Rusku.
první kniha,kterou jsem jen pramalo pochopil,ale mozna to je tim ,ze jsem ji cetl v 15letech...a to decka jeste nemaji rozum =D myslim ze ji dam sanci jeste nekdy v budoucnu
S touhle knížkou to mám trochu zvláštní. Vždy, když jí čtu, tak v ní jsou pasáže, které si od minula pamatuji jinak. Zřejmě jde opravdu o knihu, která je stále živá :-)
Kdyby se Tom Robbins nenarodil už v roce 1932, tak bych přísahal na to, že je Bulgakovovou inkarnací.
"Vy ale nejste Dostojevskij," namítla žena kterou se Korovjev snažil zmást.
"Kdoví, kdoví," odpověděl.
"Dostojevskij dávno umřel," prohlásila, ale už ne tak přesvědčivě.
"Protestuju!" zvolal vášnivě Kňour. "Dostojevskij je nesmrtelný!"
Pokud na světě existuje kniha, kterou bych vybrala v případě apokalypsy jako tu JEDINOU, která přežije, bude to tato. Naprosto geniální, šílená, vášnivá, sarkastická, hluboká, komická a hlavně, se všemi ďábly, létajícími prasaty a kocoury se samovary, úžasně lidská.
Asi nejlepší a nejsvětovější dílo rusky psané literatury 20. století. Kniha, která má kolem 300 stran obsahuje mnohem víc, než jiná a oslavovanější díla pocházející nejen z Ruska.
Kromě zde již nejednou zmiňovaných úvah o dobru a zlu není od věci si všimnout i dalších dvou věcí. Bulgakov drsně a věcně ukazuje nejen ruskou povahu ve její nejhlubší podstatě, ale i v kombinaci s oním "socialismem". Hned první scéna na začátku, kdy rádoby "vzdělaný" a suverénní Berlioz nejdřív povýšenecky pucuje mladého básníka Ivana (nevím, proč jsem si hned vzpomněl na Pavla Kohouta...) ve věci neexistence Boha i Krista a tím i jeho narození. Pak se najednou objevuje Woland a Berlioz pokračuje. Typicky ruským způsobem. Pohrdavě mu dává jako příklad "svobody" ve stalinském Rusku to, že může veřejně prohlašovat, že je ateistou. Nějak se nezmiňuje o tom, co by asi nastalo, kdyby naopak prohlašoval, že v Boha věří. Nakonec na příkladu Mistra je to ukázáno dál. Jeho nabubřelost, arogance a všeználkovství dostane díky Wolandovi pro něj fatální lekci.
Woland a jeho partička, to není zlo, je to spíš drsné odkrývání těch nejhorších lidských vlastností. A trestání, protože dobrotivý Bůh v osobě Krista nemůže trestat a být na kohokoliv zlý. Bohužel, jak si Woland povzdechne ve Varieté, lidé jsou lidé. Počínání jeho svity působí jako katalyzátor a akcelerátor absurdních situací, které ukazují podstatu lidské povahy z té horší stránky. A všudypřítomným zlem je ve skutečnosti děsivá přítomnost totalitního režimu, jeho pochopů a jeho technik, kterou Bulgakov zobrazuje s umírněností a přesvědčivostí člověka, který se na tomto zlu nikdy nepodílel. Nepotřebuje a ani nemá potřebu se mnohoslovně a okázale "vykupovat" (opět se mi vybavil Pavel Kohout, ale i mnozí další) drásavým popisem jeho existence.
No a pak je zde ta druhá, poněkud méně komentovaná "věc" a to ona organizace zvaná Masolit. Bulgakov (nejen ve světové literatuře) a přitom zcela oprávněná "pálí" do vlastních řad. Lidé, v tomto případě "bratři v literatuře" sami sebe vidí jako elitu národa a vykladače morálky. Přitom se nechají režimem korumpovat více než snadno a levně. Opulentní hodování v uzavřené restauraci, přidělování bytů i chat a exkluzivních dovolených na Krymu. A v prvé řadě i vrchností povolené vytváření pocitu výlučnosti a výjimečnosti - ovšem pouze za předpokladu služby onomu režimu. Michail Bulgakov zde nastavuje zrcadlo oné intelektuální "elitě" více než jednoznačně. A člověku se opět vybaví nejen Pavel Kohout, ale třeba poválečný Vítězslav Nezval.....tenhle moment je v knize velice silný a výrazný. Ve skutečnosti je to zde kvůli smyslu existence i příběhu samotného Mistra. Vztah umělce a režimu (zejména pak totalitního) poznal Bulgakov na vlastní kůži. I on hrál vabank hru s jiným ďáblem - se Stalinem.
No, a nakonec, i když ne v poslední řadě, mě uchvátil ten úžasný apokryf v čapkovském stylu o ukřižování Ježíše Krista. Pro lidi, co se potřebují ke všemu vymezit je tohle podání v rozporu s biblí. Pro mě je to naopak symbol hluboké a opravdové vnitřní víry a naděje.
Těch tři sta stran knihy je pro mně daleko víc, než veškerá ostatní ruská literatura na čele s Dostojevským a Tolstojem, snad jediný, kdo by mohl stát k Bulgakovovi po boku je Alexander Solženicyn a také zapomenutý běloruský spisovatel Vasilij Bykav. Jenže tihle dva jsou realisté - Bulgakov je přece jen převyšuje onou magičností.
Jeho smrtelná hra se Stalinem ale v jistém slova smyslu skončila jeho vítězstvím. Dá se říct, že nakonec vyhrál. Umíral těžce, dopracovával Markétku až do posledních chvil v péči a s podporou milované ženy a protože "rukopisy nehoří", stvořil jednu z těch knih, které jsou i v bohaté literatuře XX. století opravdu výjimečné.
Příliš jsem se nebavila, přes veškerou svou snahu. Začátek tak to první třetiny ještě poměrně příjemný, ale tohle prostě není kniha pro mě. Kdoví, třeba jednou v budoucnu bude třetí pokus lepší.
Tahle šílenost se okamžitě zaryla do mého srdce rychlostí Kňourova drápu. Mrtvý Berlioz, geniální mistr, elegantní Woland... Co víc si přát ?
No v polovině knihy, když se objevila Markétka a mistr, konečně! začalo to být zajímavý… předchozí polovina byla místy vtipná ale víceméně mi to přišlo ne moc dobrý, asi nemám ráda ruské popisy událostí. Ty části o Pilátu Pontském byly moc povedené – podle mě to bylo skoro to nejlepší z té knihy moc se mi to líbilo, škoda, že není takový román, hned bych si ho přečetla… Myslím, že celkově mi tahle kniha zanechala spíš kladné dojmy… rozhodně nelituju, že jsem ji četla…
Miluju tu absurdní skládačku,mozaiku směšných událostí, které by snad ani nebyly k uvěření, kdybychom nečetli o socialistickém Rusku a neměli tu čest se samotným ďáblem!
Bulgakov mě dostal po první stránce, hned jak se Woland zjevil v horkém letním oparu a započal své divadlo. A už mě nepustil. Ještě teď, když tohle píšu, nenalézám slova k tomu, abych vyjádřila směs pocitů, která uvnitř mě vře. Tak poznáte skvělý příběh. Když vám vezme slova od úst.
Tak tuhle knížku si přečtu určitě ještě jednou. Musím jí víc vstřebat, sžít se s ní nebo jak to nazvat. A pak možná přidám tu pátou hvězdu. Mystično, faustovská legenda zasazená do Moskvy v době Stalina, to nemá chybu. Pokud jsem našla, "mouchy" , týká se to některých postav, ale to to jen můj subjektivní dojem na úrovni :"Jestli by ten Bolt nemohl běžet ještě o tisícinu sekundy rychleji".
Zatiaľ prečítané dvakrát. No s určitosťou viem, že nie naposledy. Ten neopakovateľný surrealistický Bulgakovov štýl, zmysel pre humor, napätie a tempo (prvých dvoch tretín knihy) za to určite stojí. Pri poslednej tretine som však mala pocit, akoby to písal ktosi iný alebo autor po veľkom časovom odstupe. Škoda, ubralo to na spáde a mierne ochudobnilo pocit, ktorý po knihe ostal.
Veliká škoda, že jsme byli v mládí k ruské literatuře povinně hnáni a tím se ji vyhýbali - Tolstý, Puškin, Bulgakov - stihneme to všechno " na stará kolena" dočíst? Napadá mě asi možná sem nepatřící přirivnání : JE TO VELIKÁ KRÁSA ( to řekl Plachta ve filmu pro pamětníky, tuším jméno filmu Škola, základ života- když stál úžasu a údivu před nějakým zaskleným motýlem, které celý život studoval a obdivoval).
Krásný jazyk, krásný příběh. Tolik smutku a zároveň štěstí se jen tak nevidí. I cynik zaplakal...
Autorovi se krásně povedlo na pozadí ústřední linky zachytit prostředí Stalinovy Moskvy.
Zároveň se člověk nasměje u čertovského humoru. Navíc krásné skryté významy ve vzhledu démonických postav této knize dávají i hezkou vnitřní stránku.
Michaile Afanasjeviči Bulgakove, smekám před vámi v tichém úžasu. Chtěl bych říct tolik krásných slov o vašem románu, ale bylo by to málo. Ta kniha je geniální, ironická, ďábelská, mistrovská, pilátská. A mrazivá, když Woland má více pochopení než sovětští kritici. Ďábel je mi sympatičtější než andělé. Věřím, že vám byl též.
Michail Afanasjevič Bulgakov nezemřel. On se připojil na koních ke svitě Wolanda, ďábla, který ho pochopil, spolu s Mistrem, Markétkou, Korovjevem, Kňourem, Azazelem a Pilátem. Sbohem, můj učiteli.
Kdybych mohl tak dám šest hvězdiček.
Úžasná a kouzelná kniha. Z počátku se mi do čtení nechtělo, ale jakmile jsem se začetla, tak mě kniha pohltila a z kniha se dostala mezi mé top :)
Bylo to docela zajímavé, jiné než jsem dosud četl, občas to bylo i zábavné. Nicméně nepochopil jsem co tím chtěl vlastně básník říci.
Moja TOP... Zatiaľ ju ešte za tie roky nič neprekonalo...Pre moju dušu je to skvost... Toto dielo nepoberie každý, záleží od istej zrelosti a hlavne od spôsobu vnímania čitateľa...
Netroufla bych si psát recenzi na jedno z předních děl světové literatury, aniž bych si připadala jako pozér. Takže dovolte jen několik poznámek k dílu, které řadím mezi své tři nej. Při prvních čteních jsem spíše než myšlenkovým pozadím byla uchvácena burleskou slov, obrazů a dějů, které nám Bulgakov přináší. Bylo to, jak si vzpomínám, jedno z prvních děl, které v mém čtenářském světě splétalo několik dějových linií a dokonce časů. Byla jsem tou formou natolik uchvácena, že se dnes pro mě stala téměř (s mírnou nadsázkou) podmínkou kvality a atraktivity knihy.
Při dalších čteních objevuji další a další roviny. A tentokrát mě nejvíc zajímá smysl knihy, vztah a význam dobra a zla, jak jej nám autor předkládá. Je očividné, že zlo je v Mistrovi a Markétce pojem relativní. Dlouho se tváří skoro laskavě a spíš poťouchle (Míša Berlioz by nejspíš nesouhlasil). Svoji podobu poodkrývá vlastně až ve Varieté, kdy vyhřezne s nelítostností, jaká mu přísluší. A přeci zase ne, vždyť zlo je strůjcem štěstí dvou milujících se, dobrých a soucitných duší. Zlo je zde relativizováno, dáno do jasného, pevného a velmi pravděpodobně nezměnitelného a žádoucího systému. Bojištěm nejsou vztahy mezi dobrem a zlem, zástupci obojího vědí, na čem jsou, ale přímo lidé samotní. A to ještě ne ve tradičním smyslu, kdo koho získá, ale spíš v otázce nápravy a přivedení k dobru. Z tohoto pohledu je pro většinu zúčastněných setkání s ďáblem vlastně šancí se včas napravit. A opět osud Míši Berlioze ukazuje, že zlo může mít i samoúčelnou podobu, zlo pro prospěch, bez zjevného posuzování míry provinění (to by potom podobně museli skončit i jiné postavy, které dostali šanci). Naopak se této logice nevymyká příklad jiného mizery, který vyvázne celkem snadno, ale koneckonců, není všem dnům konec, že. Stejnou optikou je dobro popsáno trochu naivně, s úsměškem, ale přesto v závěru Woland říká: „Všechno dobře dopadne, na tom je založen svět.“ a na příkladech stínů sám dokládá nejenom potřebu stínů pro světlo, ale koneckonců úplně stejně i světla pro stíny. Nevyhnutelně to ve mně vzbuzuje otázky po smyslu lidského života.
Neméně zajímavý je i politický, aktuální rozměr Bulgakovova díla. Nesmíme zapomínat na reálie Stalinova Ruska, které naše hrdiny obklopuje a neprojevují se v ději jen existencí MASOLITU nebo tajnými před bytem v Sadové ulici. Z tohoto pohledu se některé osudy, jako třeba mnou již 2x zmiňovaný Míša Berlioz stávají čitelnějšími. Kde snáze se člověk z vrcholu mohl dostat až k popravě komsomolkou, kde lidé mohli mizet a v nikom to celkem neprobouzelo žádné zvláštní emoce. Kde byl člověk tak zcela mimo možnost plánovat svůj osud, než právě v totalitním Rusku. Satira zrůdného systému ční v Bulgakovově Mistrovi a Markétce dodnes jako maják, byť jeho signálu si nejspíš každý hned nevšiml.
Obě hlediska, která mi při čtení tentokrát vyvstávala, jsou samozřejmě jen jedněmi z mnoha a já se těším, až zase jednou vezmu příběh návštěvy ďábla v Moskvě zase do rukou a on mi nabídne zase jinou tvář.
Štítky knihy
zfilmováno Moskva ruská literatura legendy o Faustovi magický realismus poslední kniha autora Pilát Pontský
Autorovy další knížky
| 1969 |  Mistr a Markétka |
| 1987 | Zápisky mladého lékaře |
| 1989 | Psí srdce |
| 1987 | Divadelní román / Mistr a Markétka |
| 1969 |  Bílá garda |
Tak tohle opravdu nebyl můj šálek čaje. Při čtení této knihy jsem si připadal ,že jsem užil psychotropní látky. Zmatený děj přeskakovaní v dějových rovinách ,několikrát změněna jména postav příběhu ,že jsem za chvíli nevěděl o koho vůbec jde. Tohle dílo mě vůbec neoslovilo.