Malá pevnost Terezín
Václav Novák
Kniha začíná historií Malé Pevnosti Terezín, a následující kapitoly jsou věnovány především období druhé světové války, kdy zde byli vězněni lidé s nejrůznějšími prohřešky proti tehdejšímu nacistickému režimu. Tedy komunisté, židé, občané především z Protektorátu Čechy a Morava, ale také Poláci aj.
Přidat komentář
Nakladatelství Naše vojsko je instituce, jež se vždy zaobírala pojmem vlastenectví a činí tak (v různých podobách) dodnes. Utrpení vězňů v Terezíně na Litoměřicku, zejména tedy v tzv. Malé pevnosti bylo zdokumentováno vícekrát, avšak ještě nikdo si nedal tu úmornou archívní práci, aby zevrubně popsal základy této mohutné stavební a bludištní konstrukce, tedy to proč vznikla, jak vznikala a jak se účel jejího působení když ne měnil (uvědomme si, že sloužil výhradně jako ochrana státu před nepřítelem a kasemata pro nepohodlné jedince), tak alespoň modifikoval. Ačkoli si největší slávu když to tak řekneme Naše vojsko vydobylo za socialismu, nepůsobí více jak 300 stránková kniha jako glorifikace soudružské sounáležitosti, ačkoli velmi správně autoři uvádějí, že za období nacistické genocidy tvořila největší část vězněných, mučených a vražděných komunistická elita napříč zaměstnáními (novináři, lékaři, politici etc.) a Rusové.
Dnes už si ani to neuvěřitelné utrpení tisíců jedinců v Malé pevnosti neumíme ani představit; naše schopnost pochopit tu bídu, strach, ponížení a přeci i obdivuhodnou odvahu zachraňovat životy druhých, končí tím, když se na ono činu pojedeme podívat a zavítáme i k památníků obětí. Tak či onak, nemohu než dát plné, tedy stoprocentní hodnocení.
Byť se jedná o odbornou knížku, tak je až neuvěřitelně "čtivá". Po takovém tom začátku, který vysvětluje samotné fungování a vznik vězení se kapitoly rozjedou do neskutečného teroru, který museli vězni snášet. Jsou zde popsány podmínky, tresty, jídlo i samotná práce. Neuvěřitelné, že se tohle někdy dělo, člověk při čtení reálně jen lapá po dechu...
Terezín- i pro nás narozené po 2.světové válce pojem krutosti a nelidskosti. Když vystoupíte z auta, máte dojem, že i mluvit nahlas je "nepietní". Na knihu jsme narazili ještě před odjezdem do Terezína do Malé pevnosti, takže jsme trošičku věděli,co nás čeká. Když fakticky procházíte těmi celami, samotkami a na bývalé marodce najednou zjistíte, že si tam vlaštovky postavily hnízdo, chce se vám zavolat "Ejhle život" a ty vlaštovky odnést domů, aby z toho , kde vyrůstají neměli doživotní trauma. Pak přijedete do Terezína na náměstí, kde potkáte starší paní, která už hodinu bloudí po náměstí a protože u informační cedule nějak nesvítí světýlka, neví kudy kam. Máte chuť zavolat na Městský úřad v Terezíně a vynadat jim, že starší lidé nemají net a jejich(těch terezínských občanů, kteří mají na starosti informační cedule) informovanost pro generaci nerozumějící netu je " na rozbití spodní části hlavy"No nic, bylo to kousek, ten kilák nám benzin neubral a odvezli jsme paní před Malou pevnost, ale dojem z celého dne byl ten tam. No nejsme my v těch Čechách magoři? Po náměstí nám bloudí lidi, zahraniční autobusy na náměstí zastavují pro radu o cestu a s námi to nehne. Ale pokud si chcete uvědomit, jak sakra dobře se máme, přečtěte si tuto knihu a do Terezína nahlédněte. Okamžitě si uvědomíte, že je úplně jedno, jestli máte auto takové nebo makové, a pokud to auto bude , jestli pojedete na dovolenou k moři za dva nebo za tři roky ( jestli vůbec). Hlavní je , aby se takové strašné věci jako je Malá pevnost, nebo židovské gheto stalo naprostou minulostí, která se nikdy a nikde nesmí opakovat.
Zpočátku se musíte pročíst historií, ale ta není nijak zdlouhavě rozepisována. V knize jsou zajímavé kapitoly o životě vězňů, jak se k nim chovali dozorci apod. Ten "život" tam byl podobný tomu, co se dělo v koncentračních táborech.
Téma bylo opět zajímavé, ale často mi kniha připomínala spíše nějakou závěrečnou práci. Občas jsem se ztrácela ve jménech a letopočtech. Určitě stojí za přečtení, ale není to četba na vypnutí a odreagování.