Půlnoční vlny
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/2984/bmid_pulnocni-vlny-FYV-2984.jpeg
5
438
438
Malazská Kniha padlých série
< 5. díl >
Po desetiletích válčení je pět kmenů Tiste Edur konečně sjednoceno pod vládou nesmiřitelného hirotského krále-zaklínače. Ale mír byl vynucen za strašlivou cenu – byla uzavřena smlouva se skrytými silami, jejichž motivy jsou přinejlepším podezřelé a přinejhorším smrtelně nebezpečné. Na jihu zatím rozpínavé království Leder, nenasytné a chladnokrevné, spolklo všechny méně civilizované sousedy. Jeho lid upírá lačné pohledy k severu na bohaté a vydatné země a pobřeží Tiste Edur. Zdá se, že pod dusivou tíhou zlata či ostřím meče Edurové musí padnout. Alespoň tak to předpověděl osud. Jak se blíží shromáždění, mající dojednat klíčovou smlouvu mezi oběma národy, probouzejí se prastaré síly. Nadcházející zápas dvou civilizací je totiž pouze bledým odrazem mnohem vážnější, prapůvodní bitvy – střetu se stále otevřenou ranou staré zrady a touhy po pomstě hluboko v srdci. Tiste Edur – lidé Trulla Sengara – věří, že nejtemnější touhy ducha přinášejí vlny od jihu a tyto vlny přicházejí o půlnoci… Válka a zrada, magie a mýty, to vše se střetává v této senzační páté kapitole úžasné Malazské knihy Padlých Stevena Eriksona.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2007 , TalpressOriginální název:
Midnight Tides, 2004
více info...
Přidat komentář
Úplně čerstvý start - nový kontinent, nové postavy, nová pravidla. I proto jsem Půlnoční vlny tak dlouho odkládal (krom toho, že jsem byl po přečtení prvních čtyř dílů zcela vyšťaven). S půlročním odstupem jsem si ale právě díky tomuto, na nic nespoléhajícímu, dílu potvrdil, jak vyjímečný Steven Erikson opravdu je; a pokud existuje nějáký konkurenceschopný aspirant na krále epické fantasy, ještě jsem od něj nic nečetl...
K samotné knize. Pokud jsem o Dómu řetězů tvrdil, že se jedná o nejvyrovnanější Eriksonovo dílo, tady to platí dvojnásob. Objektivně se, dle mého, jedná o jeho zatím nejlepší knihu (nepočítaje to, co přijde v příštích dílech), i když mému srdci je Dům mrtvých stále nejblíže (Psí řetěz!! :-)). Kniha nasadila pomalé tempo, které se v průběhu těch cca 700 stran pozvolna zrychlilo natolik, že jsem nakonec nestíhal obracet stránky. Konec je tradičně eriksonovsky chaotický, což je asi moje jediná výtka. Skvělé postavy je druhá věc. Tehola a Bugga asi netřeba zmiňovat, několikrát mi svými absurdními dialogy způsobili trapné chvilky v MHD, když jsem nedokázal zadržet smích... Koho bych chtěl ale zmínit především, je Rhulad Sengar. Jeho vývoj a hlavně scény s Udinassem byly ty nejsilnější momenty celé knihy.
Hodnotím na pomezí 4 a 5, je třeba si nechat rezervu do budoucna. No každopádně už klasicky, Erikson nezklamal; a tentokrát mám ještě dost sil na přídavek. Lovci kostí, už jdu! :-)
Pátý díl jsem četl nejdéle ze všech, a dlouho jsem nevěděl co si o tom myslet. Jelikož konec známe už z předchozího dílu (vyprávění Trulla Sengara), nemůže čtenáře u nic moc překvapit. Edurové jsou vyloženě nudní, celá jejich kultura je dost zvláštní a založená na lžích. Vážně jsem jim přál rychlý a pokud možno bolestný konec. Každopádně pro mě naprosto nejslabší díl celé série, obzvláště po skvělé čtyřce.
Piaty príbeh Malazskej knihy padlých je opäť resetom a novým začiatkom na úplne inom mieste a dokonca čase Eriksonovho sveta. Tentokrát som už bol na ďalšiu zmenu kulís a postáv dopredu pripravený a tak z toho nebola ďalšia nepríjemná facka ako kedysi, keď som prvý krát čítal Dóm řetezů.
Naopak, úprimne si myslím, že ak by toto bola samostatná kniha, bez napojení na už tak prekomplikovaný zvyšok série, tak by som ju ocenil ešte oveľa viac. Príbeh o konflikte medzi kmeňovým spoločenstvom Edurov a nenásytným trhovým hospodárstvom Lederu, spolu s machináciami na jeho pozadí je totiž dostatočne pútavý a prepracovaný aj sám o sebe.
Polnočné vlny som si nakoniec užil doteraz najviac z celej série a to hlavne z dvoch dôvodov – prvým je Tehol a druhým Bugg. Humor, ktorý do knihy priniesli mi neskutočne sadol a užíval som si každý okamih s nimi. Celkovo sú postavy nečakane silnou devízou tejto knihy a nájsť si svojich favoritov je veľmi ľahké (i keď napr. taký Harlest alebo Ublala Pung sú tu len kvôli svojmu zábavnému potenciálu). Na opačnej strane spektra sa nachádza Udinaas, jeho pasáže zosobňujú všetko čo mi na Eriksonovom štýle nesedí – siahodlhé filozofické zamyslenia, výpravy do snových svetov a hromadenie nejasne podaných nových pravidiel a premenných sveta Malazu.
V druhej polovici knihy, keď sa opäť rozpútalo ďalšie vojenské ťaženie, začal môj záujem upadať, ale napínavé a dramatické finále výsledný dojem opäť nakoplo k výšinám. Len škoda, že mnoho dejových zákrut bolo príliš plytkých (boh džhekov, Seregahlovia), zbytočných (Seren Pedak), neukončených (Teholova agenda), alebo utnutých (Gerun, Hull). Nakoniec je to aj tak veľmi spokojných 8+/10.
PS: Neviem akým spôsobom Erikson spätne kontroluje čo napísal, ale keď si nevie postrážiť ani len roky kedy sa jeho knihy odohrávajú, mám silné pochybnosti o konzistentnosti jeho vízie. (Na vysvetlenie – jeden z hrdinov piatej knihy, by podľa prológu k Dómu řetezů mal byť už dva roky prikovaný ku skale za veci, čo vykonal práve v piatej knihe.)
Pamatujete si první díl? fajn. Tak tohle je něco podobné prakticky se jede od začátku s neznámými postavami, místy, magií a bohy. Akorát si myslím, že je to o řád přehlednější, plus přibudou dvě kouzelné postavy (Tehol Beddikt a Bugg). A ten konec no jedním slovem jízda.
Jako zatím všechny Malazské se mi tahle líbila. Bylo to zase o něčem jiném, v první chvíli mě to zarazilo, že jsme zase na jiném kontinentě u úplně neznámých lidí, ale po čase jsem si zvykla a byl to opravdu bezva příběh.
Další vynikající příběh ze světa Malazu. U dialogů Tehola s Bugem jsem se neskutečně bavil. Ani Šurk Elalle nemá chybu, ty postavy jsou tak živý!
Ač jsem se bála, že mi nové postavy a nový svět zhorší orientaci v Malazské knize padlých, tak se tak naštěstí nestalo a pátý díl mi přinesl mnoho hodin super zábavy. Kniha se četla prakticky sama. Velmi mě bavily příběhové linky Tehola a Bugga, zejména pak jejich komické rozhovory. Napjatá jsem byla při čtení u Tiste Edur, jak se zachová Trull a čekala jsem, kdy se dozvím, proč ho jeho lid vyhostil. Konec knihy v mém případě nebyl tak "emotivní", jako býval u předešlých dílů, ale ani to mě nedonutí dát jen 4 hvězdy.
Sága Malazské říše je obohacena o další kontinent, další rasy a národy. Opět skvěle propracované a promyšlené. Lederské království je jedinečné a my jsme vtaženi do mocenských intrik a bojů.
A v pozadí všeho nenápadný Tehol a jeho sluha Bugg. Genialita s mocí ruku v ruce. Jejich dialogy jsou prostě skvostem.
19.6.2017 - druhé čtení a opět perfektní zážitek z knihy
Erikson opouští oblíbené postavy a drze skáče v čase. Malaz již není jen výborně napsanou dobrodružnou ságou s přesahem, nýbrž i čtivým filosofickým traktátem na téma existencionálních rozborů lidských, božských a démonních duší. Čtenář se z toho buďto zblázní, nebo mu mozek pukne radostí.
Mno, jak začít... Ze začátku knihy jsem huboval autorovi, jak si může dovolit mi naservírovat úplně nový svět. Hlavně, když mám ještě pořád na paměti občas zdlouhavější chápání dějových peripetií MKP. No a když si koněčně mohu říci, že jsem toho dost pochopil, čapnul mě milý pan Erikson za flígr a hodil mě do neprobádaných vod. Ale chyba lávky. Knihu jsem si opět neskutečně užil a postavy jsou prostě návykové. Jen mi vadí, že se v recenzích na jeho knihy pořád opakuji. Ale ono nejde jinak. Tleskám a děkuji...
On začal znovu, ten hubeňour vážně začal úplně od začátku. A zase mi to trhá koule, a v případě Tehola také bránici.
Myslíte, že umí "mistr" Erikson napsat špatnou knihu? Řekl bych, že neumí. Pátý díl "Malazské Knihy padlých" je opět nářez a ani nevadí, že se setkáváme s hordou nových a novějších postav. Po pomalejším rozjezdu, po poznání života na jiném kontinentu se kniha rozjíždí a nenechá vás vydechnout až do samotného konce. Nářez, nářez a zase nářez. Oblíbil jsem si řadu nových postav (třeba Tehola, Šurk, starého známého Trulla Sengara a mnoho dalších). Perfektní díl a když tak o tom přemýšlím...............nevím, který díl z této neskutečné ságy je nejlepší. Každý mám rád svým způsobem a každý mi přinesl mnoho emocí. Perfektní a všem fantasy šílencům doporučuji..........
Další vynikající zážitek se světa Malazu. Půlnoční vlny, ala svět Tiste Edur nás odvádí trochu stranou a ukazuje další nový svět. Tentokrát jde více než o masakr a monumentální souboje, spíše o intriky a pletichářské hry kolem Lederského království a vládců Tiste Edur. Jestliže se o G.R.R. Martinovi říká, že je králem intrikaření, pak Erikson ukazuje, že je stejně zdatný, ne-li zajímavější. Záplava nových postav zprvu trochu mate, ale Erikson nikdy nenabízel nic jednoduchého a nutí k soustředění, se kterým se záhy dostaví i příběhový přehled. Opět výrazné postavy a Tehol se sluhou Buggem mě nepřestávali udivovat. Jejich dialogy a humor byl odzbrojující!
Půlnoční vlny jsou trochu klidnější, přesto nepostrádají nic a drží laťku kvality stále hodně vysoko.
S tímto dílem se vrátil můj klasický eriksonovský problém: záplava nových postav a nových míst a mezi nima pěknej zmatek. Tři bratři a další tři, ne počkat, čtyři bratři, někde úplně jinde. S těma prvníma třema nemaj nic společnýho. Nebo maj? Jeden z hlavních hrdinů je Trull Sengar, toho znám. Takže je to retrospektivní díl, protože Trull je s rodinou a má se fajn. Nebo ne? Co ale ty narážky na císaře Kellanveda jako by byl po smrti už pěknejch pár desetiletí? Takže to neni retrospektiva? Cože? Linie Bugga a Tehola je fajn, Konývka je nejlepší zombie všech dob, ale nějak to nestačí na záchranu tohohle dílu. Tak třeba zase příště.
Jeden by si myslel, že už zná všechny důležité postavy MKP, ale realita je úplně jiná. Postavy, které znám z předchozích dílů se dají spočítat na rukou, ale ty nové jsou stejně dobré a některé možná lepší. Nejvíc mě oslovil Tehol a jeho sluha Bugg, kteří do děje poprvé ve větším množství vnášejí prvek humoru, ale standartní potoky krve samozřejmě nechybí.
Číst Půlnoční vlny pro mě bylo ze začátku trochu těžší a zhruba do půlky to pro mě byla zatím nejslabší kniha Malazu,ale pak mě děj pohltil a na konci vyplivl opět nadšeného dalším parádním příběhem.Nesetkáme se tu sice téměř z žádnou s postav z minulých knih ale zato je tu spousta nových a některé jsou opravdu skvostné (pro mne hlavně úžasná dvojice Tehola a jeho ,,sluhy,, Bugga jak už píše Thanyss, Seren Pedak nebo Trull Sengar).Nezbývá mi tedy než zase toto dílo páně Eriksona vřele doporučit.
"Rissar měla nůž," upozornil ho Bugg, "zastrčený v rukávu."
"Vážně? Zastrčený?"
"Ano, pane."
Tehol zamířil k žebříku. "Ty jsi jistě měl po ruce svoje nože."
"Já žádný nože nemám, pane."
"Ne? A měli jsme je někdy?"
"Ne. Dřevěný lžíce..."
"Umíš s nima zacházet?"
"Velmi dobře."
"Tak to je všechno v pořádku."
Tehol a jeho sluha Bugg, v těchto dvou postavách se skrývá mnohem víc než se na první pohled zdá. A já jsem si je ihned oblíbila, protože jejich humor a věčné dohadování je v tak ostrém kontrastu k okolnímu dění, že to ani jinak nejde.
Půlnoční vlny se ihned po přečtení staly mou nejoblíbenější knihou. V jednu chvíli se smějete, abyste hned vzápětí pocítili chlad na zádech. Malazská kniha je prostě geniální a to nijak nepřeháním, skutečně se jedná o to nejlepší, co bylo kdy v žánru fantasy napsáno.
Takže ať už si oblíbíte jako já nesourodou dvojici pána a jeho sluhy, nebo prokletého tisteedurského císaře, jemuž je odepřena smrt a tak se pokaždé vrací do života šílenější a nebo akvizitor Seren Pedak, která se nedala zlomit, Půlnoční vlny vás zcela pohltí.
Tento zväzok bol pre mňa trochu špecifický, keďže som na dosť dlhú dobu zamrzol niekde na strane 280 a akosi sa mi do ďalšieho čítania nechcelo. Tento krízový stav však pominul po zopár desiatkach stranách a nášup na aký som u Eriksona zviknutý pokračoval. To "jedu nakopat prdel jednomu bohovi" nemalo chybu :D Aj u tohoto zväzku, podobne ako v predošlých je cítiť ten autorov masívny presah mimo štandard fantasy žánru, keď autor vsúva do textu úvahy, ktoré sa hodia aj na reálny svet súčasnosti. Čo dodať? Zobudil si sa niekedy po opici s hlavou vo zveráku? Len ticho, šero a kľud, po tom túžiš... Nie je ti to dopriate, najprv zaznie falošný akord basovej gitary, nasleduje činel a potom už len rachot bicích... Si na nohách a vieš, že musíš ísť napriek ostrému slnečnému svetlu, ktoré ti vypaľuje oči... To je len slabý odvar sveta Malazu.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Pátý Malaz, zatím nejlepší Malaz.
Dost mi sedl reset děje – máme zde nový kontinent, nové postavy, novou zápletku, která má sice přesah do předešlých dílů, ale nijak se to tím zas moc nekomplikuje. Staré postavy mi už totiž, většinou, přijdou ohrané a znásilňované pro účely nového děje, tedy ve výsledku jsou nijaké. Co se zde ale komplikuje, tak je magie – přichází nový pojem, držby, které jsou ve vztahu k chodbám poměrně nejasně podané, takže si autor opět nechává prostor pro deux ex machina, kdy může z rukávu tahat nová pravidla podle toho, jak potřebuje. Takže jeho mlžení je vlastně záměrné – ulehčuje mu práci.
Spor dvou civilizací byl fajn, jenom Edurové byly trošku málo popsaní – pořád nechápu, kde se vzalo tak strašně moc Edurů, když bylo popsáno jen pár vesnic. A u Džheků jsem se taky divil, kde se jich tolik vzalo. Taktika Ledeřanů v boji (mělo jich být víc než Edurů, mnohem víc) byla absolutně strašná – to jako nevěděli, že když se do boje zapojí magie, tak nemá smysl se držet středověkých taktik? Proč posílat do pole vojáky chcípat, když stačí poslat mágy, aby se poprali navzájem? Stejně je tam každý voják jen potravou pro magii. Nejvíc je to vidět v poslední bitvě, kde Lederští vojáci prakticky nic nezmohou, jen chcípají – taktika nula, žádná snaha protivníka obejít a napadnout ze zálohy, prostě jen čelní srážky, ať vyhraje silnější magie.
Opět zde máme několik zbytečných postav a linií, ačkoliv zde to už není tak strašné jako v předešlých dílech. Udinaas, Péřová čarodějka a Seren Pedak – vůbec zde nemuseli být, Udinaasův úkol zachránit Silchase Zmara mohl být dán někomu jinému, beztak si tam autor tuto postavu dal jenom proto, že chtěl (nudně a plytce) filozofovat o sto šest. Líbila se mi dvojka Tehol a Bugg, pak mě však napůl zklamalo, co se z toho Bugga nakonec vyklubalo. Erikson prostě neumí napsat postavu, která je normální, nebožská a nekůl.
Co se slohu týče, to je kapitola sama pro sebe. Přijde mi, že autor začal chodit do kroužku psaní a zrovna v tomto díle probírali vypouštění přísudku z vět. Ovšem asi si nezapsal do notýsku, že tohle sice funguje, ale už ne tak moc v případech, kde vzápětí čtenáře utopí v dlouhém souvětí. Celá kniha je zaplevelená větami bez přísudků – žádná předešlá kniha tímto netrpí. Psaní postav se u autora trochu zlepšuje, už to nejsou jen účelově mluvící Eriksonovi minioni, ačkoliv pořád autor není schopen to, co o postavách na začátku nastíní, udržet celou knihu – spousta z nich ankonec sklouzne do nějaké archetypální šablony, což je škoda. Co se týče emocí plynoucích z jednání postav, osudovosti etc., zde se Erikson snaží víc než v předešlých dílech. Scény jsou pěkné, s dobrým nápadem, ovšem kdyby je popsal někdo jiný, kdo umí psát líp, naplnily by plně svůj potenciál.
Líbil se mi konec – oproti předešlému dílu, kde se vše vyřešilo bez účasti postav (duchové, bububu), tak zde jednání postav mělo smysl. Trochu jsem se bál, že celou válku vyřeší duchové, bohové a jánevímco, ale zde byli bohové tak nějak v pozadí (Chromý bůh, Bloud), což se mi líbilo. Závěrečné scény a pointy byly pěkné (Kuru Quan, Brys Beddikt a smrt krále, past na démona), ale jak jsem psal výše, mohly být ještě lepší. Mrzí mě, že některé linky byly prostě utnuté (Teholovy akce ve městě byly prakticky pro děj zbytečné, Gerun Eberikt byl taky zbytečná postava etc.).
Jo a ta pseudopoezie v úvodech kapitol? To je absolutně nepovedený vtip.
I tak ale, srovnávací metodou a faktem, že jako mladší čtenář jsem hodnotil mnohem horší knihy více hvězdami a Erikson by měl tudíž smůlu, že jej čtu až jako starší a kritičtější, dávám této knize 5 hvězd.