Malé církevní dějiny
August Franzen , Roland Fröhlich
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176403/bmid_male-cirkevni-dejiny-zRl-176403.jpg
4
46
46
Anotace knihy Kniha vychází z německého originálu, který vyšel v nakladatelství Herder v roce 2005 už jako 24. vydání. Toto vydání bylo po smrti profesora Franzena aktualizováno o dvě závěrečné kapitoly, jejichž autorem je Roland Fröhlich. Základní fakta z církevních dějin slovanských a českých doplnil překladatel a historik Bedřich Smékal. Malé dějiny církve se čtou jako napínavý historický román. Dobrozdání Vzhledem k mnoha kontroverzním historickým souvislostem je téma církevních dějin velmi ožehavé. Bývá proto velmi nesnadné zachovat vyváženost při výkladu tohoto tématu a mít při tom ohled na čtenáře, který může někdy mít na jednotlivé dějinné záležitosti odlišný názor. Nesporným paradoxem křesťanství je skutečnost, že jeho ideálem je jednota a společenství ve víře, avšak jeho dějiny tvoří z velké části sled dělení a rozporů, schizmat a vydělování se ze společenství církve. Publikace profesora teologie a církevních dějin Augusta Franzena přináší koncentrovaný a odborně fundovaný přehled dějin katolické církve na pozadí politické, sociální a duchovně kulturní historie od dob vzniku Nového Zákona. Pro českého čtenáře navíc titul o základní fakta z církevních dějin slovanských a českých doplnil překladatel a historik Bedřich Smékal. Malé dějiny církve se nevyhýbají ani tématům, která nejsou pro církev příjemná, zachycuje pravdivě její problémy, historické omyly i hříšnost některých jejích představitelů. Malé dějiny církve se čtou jako napínavý historický román. Z němčiny přeložil a kapitoly z čes. a slovan. dějin napsal Bedřich Smékal; doslov Hubert Jedin; doplnila Marie Kyralová.... celý text
Náboženství Literatura naučná Historie
Vydáno: 1992 , ZvonOriginální název:
Kleine Kirchengeschichte, 1991
více info...
Přidat komentář
Franzenovy církevní dějiny potvrzují, že tato disciplína (nejen v jeho podání) je oborem nejen historickým, ale také teologickým. Autor se nevyhýbá teologickým zdůvodněním a výkladům (např. rozšíření křesťanství jako působení Boží milosti) a hodnotícím stanoviskům opírajícím se o věrouku: ta a ta hereze je opravdu mylná, protože...
Přitom ale není nekritický a velmi odmítavě se staví k mnoha jevům, jež v církevních dějinách můžeme zaznamenat a které i někteří současní autoři mají tendenci banalizovat nebo omlouvat.
Knihu jsem poprvé četl krátce po jejím prvním českém vydání v první polovině 90. let, nyní jsem se k ní vrátil a dávám pět hvězdiček, i když se jedná o literaturu v některých aspektech už starší.
A slyšel jsem, že kniha byla původně chápána (a využívána) jako středoškolská učebnice. Tak to klobouk dolů před studenty.
Jako ateistka bažící po rozklíčování dějin jsem po knize sáhla, abych se konečně dověděla, jak to bylo s byzantskou a římskou církví . Dověděla jsem se mnohem více a nejen o církvi. Podepisuji všechny níže uvedené komentáře. Má knihovna je obohacena o trvale atraktivní titul.
„Církev je dost široká a má místo jak pro askety, kteří usilují o dokonalost, tak pro slabé a nepatrné, kteří také mají dosáhnout spásy, protože Kristus zemřel i za ně. Církev tedy na jedné straně souhlasí s úsilím o dokonalost a podporuje je, to však nikterak neodporuje její povinnosti, aby byla vždycky a se vší láskou připravena sloužit i mase lidí. Každá jednostrannost znamená popření jejího závazného úkolu spásy; je to hereze v přesném slova smyslu. Nic neškodí církvi víc než všechno to, co ji činí malou a těsnou.“
Překvapivě často jsem při čtení této učebnice dějin měl pocity, které bych u literatury faktu nečekal. Tajit dech, hlasitě vzdychat nebo se nesouhlasně mračit do stránek – u podobných projevů se většinou přistihnu při konzumaci beletrie nebo knih o konkrétních lidských osudech. Může za to jistě téma, které je pro mě velmi osobní (Dějiny včelařství by ve mně asi podobná emoční hnutí nevyvolaly :-), ale také Franzenův styl; dějiny církve pouze nepopisuje, on nám je v jednotlivých kapitolách vypráví. Nestranně, ale se zaujetím. To by se mohlo zdát jako problém, protože non-fiction knihy by měly být objektivní, ale pokusit se podat celou cestu církve na necelých 400 stránkách jistě není možné bez osobního interpretačního klíče - už jen ve výběru osobností, témat, argumentů... Mně tento styl vyhovuje, udělal jsem s ním už v minulosti dobrou zkušenost (příkladem je třeba Judtova Poválečná Evropa nebo Gombrichův Příběh umění), jen je nutné mít stále na zřeteli, že výkladové a hodnotící části nejsou definitivní pravdou, ale podnětem k dalšímu přemýšlení a hledání dalších informací.
Studium knihy mi bylo velmi užitečně: S řadou informací jsem se setkal vůbec poprvé, na řadu popisovaných etap jsem se po přečtení Malých dějin začal dívat jinýma očima, u řady osobností jsem si v duchu překreslil jejich představu o nich a zaznamenal si je k budoucímu prozkoumání (namátkou Savonarola, Erasmus nebo Luther).
Také jsem ocenil, že se nejedná o církevní apologetiku, autor se držel zásady, že „každé společenství má nejdřív pátrat samo u sebe, v čem jsou jeho vlastní překážky a v čem je samo překážkou jiným, a to i katolická církev“.
V jednotlivých kapitolách v dějinách církve se často vracel stejný motiv: byl jím téměř neustálý rozpor mezi svatým posláním církve a lidskou nedokonalostí v jejím uskutečňování v konkrétních podmínkách. To přináší nejen pocit zoufalství (jak to pořád dokola Bohu kazíme), ale i naděje (jak to je stále tak životaschopné, že to nejsme schopni pokazit definitivně, a že všude tam, kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost - řečeno slovy apoštola Pavla) a schopnost využít krize k novým formám spirituality. To byla pozitivní zpráva i pro mě, jakožto liberálního katolíka ve středoevropském regionu, který se smutkem sleduje, jak představitelé jeho církve ve svém obranářském a do minulosti obráceném pohledu ničí podstatu toho, co se (v dobré víře) snaží zachovat – pohled do dějin ukazuje, že církev povstala i z mnohem horších pádů a že tedy jistě přežije i naši dobu.
Ještě jedna myšlenka, kterou jsem si zaznamenal: „K opravdovému církevnímu reformátoru patří charizma světce. Jen světec má sílu snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Pravý reformátor se liší od nepravého právě tím, že je ochoten trpělivě nést kříž slabostí a chyb svých bližních a ani na nich neztroskotat, ani sám něco jiného nerozbít. Reformátoři šli přes staré tradice často s bolestně bezohlednou neúctou. Chyběl jim opravdový historický smysl, když se domnívali, že církev je možno reformovat obratem ruky. Byli schopni odstranit některé zlořády, ale nebyli s to přinést svatost a vnitřní ozdravení.“
Z této knihy jsem se učila na zkoušku z křesťanství. Společně s Dějinami křesťanského myšlení od Tonyho Lanea stačila.
Není to beletrie, ale je to monografie nacpaná fakty. Kdo se chce skutečně něco dozvědět o historii křesťanství, ne se pobavit, měl by sáhnout po této knize.
Předesílám, že knihu nepsal teolog, ale historik-religionista, a tudíž se zabývá historií a filozofií křesťanství od jeho nejranějšího počátku. Není to v žádném případě obhajoba víry v Boha či něco podobného.
Knihu jsem zakoupila v rámci studia, na základě doporučení lektorem VŠ kurzu. Franzenova publikace mi velmi napomohla s orientací v problematice, nepodbízela žádný konkrétní názor, čehož si velmi vážím. Postupem času jsem si ji velmi a doporučila bych ji všem, kteří se zajímají o dějiny a nejen o ty církevní. Být všechny učebnice takto čtivé, tak dnešní mládež nevytáhne paty z knihovny. Zůstává na čestném místě v mé studijní knihovničce.
Jako vstup do problematiky naprosto ideální...jen ona "rozkošná zaujatost" je spíše klasickou katolickou obojakostí, takovým tím velmi sofistikovaným, staletími do dokonalosti vybroušeným pokrytectvím jaké se nevidí nikde jinde. Ti katoličtí černoprdelníci jsou stejně k neuvěření: s laskavým, blahosklonným úsměvem vám klidně vmetou do tváře, že prý si za to např. ten Hus mohl vlastně sám, neboť kardinálové měli i jiné věci k řešení a ten Honza už jim tou svou zabejčeností prostě lezl na nervy...
Celkově se ovšem četba vyplatí. Vše je přehledné, zhuštěné na maximum a v rámci možností srozumitelné. A jako bonus se člověk dočte o chuťovkách typu Synoda mrtvých...
Vynikající kniha. Výpisek z kapitoly o pokonstantinovské (zapamatujte si to slovo) církvi (tedy době, kdy se křesťanství stalo v Římské říši legálním a posléze jediným náboženstvím), který má ale obecnou platnost: „Jen povrchní pozorovatel a zaujatý kritik, jemuž zcela chybí historické chápání, může tvrdit, že se církev v této epoše zpronevěřila svému původnímu určení; že vykonávala moc bez příkazu, neboť Kristus jí nesvěřil politickou světskou funkci ve společnosti, naopak Nový zákon jakékoli používání světské moci k prosazování křesťanské zvěsti vylučuje (Hernegger).
Jestliže se vtělení chápe vážně a uznává se, že církev je pokračováním Ježíšova života k naplnění jeho vykupitelského díla u lidí všech dob, národů a kultur, pak nelze vidět ideál ve strnulém lpění na původně daných formách, ale musí se ponechávat prostor pro skutečný historický vývoj. Církvi je vlastní pravá dějinnost; nežije odděleně od času, jakoby vedle něho, nýbrž vstupuje do času. Ale nečiní to tak, že by se mísila nebo ztotožňovala s určitou dobou. Nemůže se zastavit v žádné době, ani v prvokřesťanské ani v dobách pronásledování, ani při konstantinovském obratu nebo v řecko-helénistické kultuře. Sama o sobě je neutrální vůči jednotlivým kulturám; ale to neznamená lhostejnost, nýbrž otevřenost a blízkost ke každé z nich. Má vnášet Krista do každé doby a do každé kultury, aby v nich nabyl nové podoby.
Církev musí zachovávat správný střed mezi útěkem před světem a příklonem ke světu. Uskutečňuje se pouze nepřestávajícím plněním příkazu, který jí na počátku dal na cestu Kristus. Ten je měřítkem při posuzování evangelijně křesťanského charakteru určité doby. Velká šíře rozmanitých postojů mezi přibližováním a vzdalováním světu přitom poskytuje v lůně církve prostor pro svaté i hříšníky, pro porážky i vítězství. Popírat nebo přehlížet negativní stránky některého období by bylo nevědecké a neteologické, ale právě tak by bylo nehistorické a nevědecké popírat, co je na té době pozitivního.“
Nádherný fakt: skener převedl toto písmo do fontu Constantia, o němž jsem ani nevěděl, že ho v počítači mám.
Skvělá čtivá učebnice církevních dějin, která navíc křižuje žánr a krom historie dává zahlédnout i něco málo z církevního učení. Na druhou stranu je to "učebnice" a proto je třeba nemít velká očekávání.
Poznámka pod čarou: Franzen je rozkošně zaujatý a některé historické postavy brání víc než by si zasloužily.
Je to kniha ke které jsem se několikrát vrátil a vždy byl textem absolutně pohlcen. Málo lidí umí tak dovedně prezentovat historická fakta a skrze ně vyprávět příběh.