Malina
Ingeborg Bachmann
Románem Malina (1971) vrcholí dílo nejpozoruhodnější rakouské autorky 20. století, předčasně zesnulé Ingeborg Bachmannové (1926–1973). Je to její jediný dokončený román a představuje cosi jako ouverturu k rozsáhlému prozaickému cyklu Způsoby smrti. Tento mnohovrstevnatý, mistrně komponovaný příběh přerůstá v obsažnější výpověď o světě, hlubokou a promyšlenou, o ztrátách a nálezech, ale také o zkušenostech, které tato jedinečná autorka během svého dramatického života učinila, a o naději, které nikdy nepozbyla.... celý text
Přidat komentář
Na knihu jsem narazil jen díky mé oblíbené herečce a stejnojmennému filmu, kterému byla kniha předlohou. Neuvěřitelně mnohovrstevná práce, jejíž autorka má můj bezbřehý obdiv. Knihu bych si rozhodně chtěl přečíst více než jednou, ačkoliv sám už dopředu vím, že na to asi znovu už nebudu mít kuráž, byť by si to kniha víc než zasloužila. Zároveň zpětně přehodnocuji film a dodatečně musím uznat minimálně odvahu filmových tvůrců převést takovou literární práci na plátno.
Mohutná kompozice různých žánrů, které se průběžně střídají, ať už jde o dramatické dialogy nebo dopisy, nám představuje bezejmennou ženskou hrdinku, která stojí mezi dvěma muži. Ze stránek na čtenáře skáče plno témat, ať už je kontrast mezi mužským a ženským světem nebo osobní či kolektivní traumata. Z počátku jsem se do knihy pořádně začetl, až jsem přestával ztrácet pojem o svém okolí a čase, ale z nějakého důvodu toto tempo nevydrželo a od druhé třetiny jsem se do knihy musel nutit. Třeba mě to bude více bavit, až to budu číst znovu časem. Na některá díla musí přijít ten správný okamžik.
Nesnadno popsatelná, ale velmi originální kniha, co do obsahu i formy. Leitmotivem je sice vztah žena - muž (dokonce hned dva), šířeji ženský svět po/citů , iracionality, chaosu versus ten mužský, přehledný, ujasněný, racionální (samozřejmě vnímáním autorky)...a ještě šířeji o slabosti a závislosti, síle a soběstačnosti. Tři odlišné bloky - v první části, vedle atmosféry naprostého opojení milencem a horečnaté naděje, pod povrchem sílí nepojmenovaná tíseň, druhá část je strmým propadem do snově metaforického (či symbolického) prolínání minulosti a současnosti v jedné nekonečné noční můře, a ta nejkratší závěrečná to úplným úskokem stranou dorazí... přestože vlastně nic není řečeno přímo a čtenář má v této knize spoustu prostoru k domýšlení a interpretacím. Takto psáno to vypadá na pěkné zoufalství (či jak to okomentoval Morrighan "psycho"), a ta tíseň je opravdu silná, ale zároveň i jakýsi lehce ironizující odstup, skrytý humor a pobavenost. A ta pestrost formy...nedořečené dialogy, sny, autorčiny reflexe nacismu a "malosti" Rakouska, rozhovory, odkazy na jiná díla, vyhraněný intelekt nepředvídatelně poskakující od jedné břitké myšlenky ke druhé, od jednoho tématu k jinému, a přesto naprosto hladce sklouben s přecitlivělým, ženským vnímáním slabosti, přemožené vlastní nepotřebností v mužském světě.
Začať písať úvahu o rozčítanej knihe nemusí byť nevyhnutne nevhodné. Možno práve v prípade tejto knihy je to celkom na mieste. O každej knihe predsa uvažujeme skôr, než ju môžeme uchopiť, či skôr posudzovať ako celok.
Vždy som mal predsudky voči ľuďom, ktorí čítajú knihu príliš dlho. Prečítajú si niekoľko riadkov, potom ju odložia nabok, lebo sú z čítania unavení, rozptyľujú sa inými myšlienkami alebo zaspia bez toho, aby sa nad prečítaným hlbšie zamysleli. Pre mňa to nie sú skutoční čitatelia. Obávam sa, že o čítaní nič nevedia. Teraz však ja sám čítam Bachmannovú príliš dlho (asi päť týždňov, hoci pravdivejšie tvrdenie by bolo, že ju mám rozčítanú príliš dlho).
Pamätám sa, ako som bol od začiatku zasiahnutý Bachmannovej písaním a keď som prestával čítať, bolo to preto, aby som mohol v sebe nechávať doznieť dlhšie čo som si práve prečítal (možno tu niekde sa zjednocuje, či splýva čítanie s písaním, ale nechcite odo mňa, aby som to vysvetľoval - súvisí to s aktívnou účasťou, ktorá prichádza mimovoľne, pretože nejde o to, čo Bachmannová píše, ale ako píše).
Jedna z prvých myšlienok o Bachmannovej románe Malina, ktorú som si musel zapísať, bola o slobode písať o všetkom a o ničom. Tá myšlienka bola o slobode byť tvorivý a nebolo v nej nič zlomyseľné. Zapísal som si ju priamo do knihy. Možno som mal potrebu zanechať v nej práve takúto stopu pre niekoho, kto ju raz bude čítať po mne.
Myslím, že to bolo v Murakamiho eseji o behaní, kde zaznela myšlienka o tom, že písanie je ako jed, ktorý vám preniká do žíl. Dovolím si jeho myšlienku parafrázovať dosadením čítania za písanie, hoci to môže byť viac o mne, než o Bachmannovej, či čítaní všeobecne. Nakoniec aj Murakamiho myšlienka o písaní sa týka viac jeho, než písania vo všeobecnosti.
Čítanie Bachmannovej vo mne od začiatku podnecovalo potrebu písať. Po niekoľkých prečítaných riadkoch sa mi v hlave zakaždým rodili myšlienky, ktoré som si musel zapisovať. Aj v tom pre mňa spočíva hodnota Bachmannovej románu.
Keď som dnes ráno v chvate čítal Malinu, možno v rovnakom chvate, v akom bola kniha napísaná (tak sa mi aspoň javí vo výsledku, hoci to celkom ľahko môže byť projekcia môjho čítania do Bachamnnovej písania), uvedomil som si, ako veľa pozornosti sa venuje písaniu a ako málo čítaniu.
Kniha, která zanechá svým stylem psaní v čtenáři hluboký dojem. Milostný trojúhelník, naznačené motivy s filosofickým a psychologickým přesahem, zrcadlo autorčina života, kritická reflexe společnosti- zkrátka fenomenální čtenářský zážitek i výzva.
Jedním slovem: psycho. Obrovské, nepochopitelné psycho a nejspíš proto tolik působivé. Těsně po přečtení jsem si nebyla jistá svým postojem k této věci, ale postupem času jsem v stylu knihy našla zalíbení.
Autorovy další knížky
1996 | Malina |
1965 | Třicátý rok |
1982 | V hlavní roli žena |
2013 | Čas srdce. Korespondence |
1997 | Básně |
mnohoznačný filozofický román o rozpoltenosti v sebe aj voči svetu, tak ho chápem ja, nie je to jednoduché čítanie a niekedy až fyzicky bolí... ale treba na to rozhľad, ktorý mi zjavne chýba, aby som toto dielo mohol v úplnosti doceniť.