Malíř duší

20.12.2021

Moje první setkání s autorem.
Musím přiznat, že knihu jsem dost podcenila. Ačkoliv jsem na čtení bichlí zvyklá, tato mi zabral 2x více času, jednat díky zahuštěnému textu a potom kvůli faktu, že jsem nebyla zrovna nedočkavá se do knihy ponořit.
Čekala jsem stylově vypiplanou náročnější knihu s hrdiny, kteří mě budou zajímat. Zde máme Emmu a Dalmaua, kteří se mají rádi a jsou součástí dělnické třídy, která se začala bouřit proti církvi a buržoázii. Hlavními hrdiny ale nejsou podle mě ti dva, ale Barcelona, revolucionářství a architektura. Jde vidět, že autor si dal na knize záležet a musel provést spoustu rešerší. Díky němu jsem se dozvěděla o relativně nedávné historii velkého evropského města.
Emma i Dalmau jsou zanicenými revolucináři, nebo k tomu spějí. Dalmau je ale jednou rozkročen do světa, proti kterému jeho přátele bojují. Autor nám přitom jasně říká, kdo je špatný a jeho podání je dost černobílé. Jasně, já jsem v té době nežila, a asi bych tamní situaci taky vnímala černobíle, ale autor mi nenechal ani malý prostor k vlastním úvahám.
Dalmau je docela sympatický hrdina, co projde proměnou. Proměnou projde i Emma, ale ta byl podle mě vykreslená docela nepovedeně: v podstatě jako krásná smyslná dívka, kterou autor popisuje hlavně jako někoho, kdo má sex, nebo koho chce někdo znásilnit nebo si na ni brousí zuby. Podle mě Falcones s ženskýma hrdinkama moc pracovat neumí. Její zapálenost pro věc mi přišla někdy až karikaturní.
Autor také podle mě spadl do pasti mužů středního věku, kteří potřebuji všude cpát sex a nepřiměřeně na něj klást důraz. V knize je mnoho scén, kde detailně popisuje, jak kdo s kým kopuloval nebo se osahával. Byla to spíše onanie autora, než že by to mělo nějaký přínos.
Autor se podle mě taky dost točí v kruhu. V podstatě krom toho, že se neustále ocitáme na nějakým demonstracích a spolu s hlavními hrdiny křičíme revoluční hesla, se toho moc neděje. Stejně tak mě už štvalo, jak nám autor pořád opakuje, co se stalo někde jinde v knize. Malíř duší není až tak rozsáhlý, aby mi autor musel připomínat, proč Emma a Dalmau spolu zrovnu nemluví, nebo co si Emma sebou nese za rány na duši. Přičemž ty rány a její úvahy jsou popisovány jak z červené knihovny.
Knihu spíše oceňuji jako opus na Barcelonu začátku 20. století, a jako dílo, které mi přineslo nové informace než za knihu, který by mě nějak extra bavila. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale nemám důvod si od autora číst něco dalšího.