Maminka
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/195354/maminka-195354.jpg
4
1275
1275
Nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954. Půvabné vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci. Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vjí, Krabice na čaj, Domov... ) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás.... celý text
Přidat komentář
Poezie. Už to slovo zní jako něco zvláštního, něco na co potřebujete mít nejen čas, ale ztišení, otevřené srdce i mysl.... a tiše si přejete pohladit po duši. Umí to tenhle básník?
V této sbírce mne neoslovily všechny básně, což ani nejde a ani nikdo nečeká, ale ty které ano - ty byly jako bolest a radost v jednom, jako minulost a budoucnost v jednom, jako soužení a naděje v jednom....
- Maminčino zrcadlo, Kytička fialek, Domov
Nechyběli však ani pousmání, přítomnost, pohoda....
- Cukrářský krám, Motýli, Píseň.
Poezii moc nevyhledávám, ale Maminka je moje srdcová záležitost. Takže když se toto téma objevilo ve výzvě, hned jsem věděla, jakou knížku si přečtu. Některé básničky mi utkvěly v hlavě z dob základní školy, takže při jejich čtení jsem se znovu ocitla v dětství a ponořila se do nostalgické nálady.
Sbírka Maminka je krásná knížka, ke které se ráda vracím.
Poezii si občas přečtu, proto pro mě bod ČV nebyl tak obtížný, ale musím sama sebe pochválit, jak jsem si skvěle vybrala. Už dlouho mě tak nic nepohladilo po duši jako jednoduché, ale něžné Seifertovy verše. Plynou zdánlivě nevinně, ale zcela jistě v nás něco zanechávají a vyvolávají. Už třeba jenom vzpomínky na dětství...
Kdo mi to na oči
zezadu stiskl dlaně?
Kdo je to? Cožpak vím.
Hlas šeptá: Řekni jméno,
a já ti položím
svou hlavu na rameno.♥
Sbírku básní Maminka mám ráda už od základní školy a nejraději mám báseň Dopis mamince, kterou jsem často recitovala na soutěžích. Při čtení se mi vždy líbila jemnost a něha veršů, které pohladí po duši.
Hned na začátku bych chtěla předeslat, že tento bod Čtenářské výzvy byl pro mne nejobtížnější. Poezii nečtu a ani o ni nemám zájem. Ale tato sbírka překonala má očekávání. Je tak krásná, tak procítěná, prostě nádherná! Nedá se číst na jeden zátah, proto jsem si jednotlivé básně hezky dávkovala. A na konci jsem už brečela jako želva... A i přestože za normálních okolností Lucii Bílou zrovna moc ráda nemám, na tomto místě s ní musím beze zbytku souhlasit a její slova potvrdit: maminky by umírat neměly...
Krásná sbírka básní, i když smutná , připomene mi vždycky mou babičku.Kytička fialek, byla nádherná, takhle jsem babičce nosila kytičku sněženek. Nejoblibenejsi je ,, když sehnula se pro konev, ta konev pro ni byla těžká ...stoupni si chlapče u kamen, ať nešlapeš mi do mokrého...,''
Dostala jsem ji asi ve třetí třídě za první místo v recitační soutěži a od té doby se k ní stále ráda vracím. Je nádherná. Seifert psal úžasně.
Domnívám se, že verše lépe vyzní, když si je člověk poslechne někým, kdo umí procítěně a srozumitelně přednášet, než když si je jen tak přečte. Proto jsem zvolila audioknihu s paní Danou Medřickou a panem Vladimírem Rážem a bylo to opravdu nádherné. Ale číst budu určitě taky.
Šťastný ten, jenž takové city v sobě nosí. Šťastnější, kdo nebojí se jejich vyslovení...
Sbírku Maminka miluji od dětství. V dětství jsem recitovala v různých soutěžích a moje nejoblíbenější báseň je První dopis mamince
Sbírka mi přijde slabší než sbírka Větvička jívy. Verše jsou ovšem citlivé, pokud pomineme Kytici od Erbena, považuji Seiferta jako nejlepšího autora píšícího poezii. K maturitě opět doporučuji, texty jednoduché na pochopení, zároveň nejsou hloupé.
Asi nejlepší poezie, co jsem, kdy četla. Moje nejoblíbenější báseň Pavučina.
Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.
Naprostá nádhera;)
edith79 - děkuji za připomenutí této krásné, nadčasové sbírky básní a veršů Jaroslava Seiferta. Kdo jednou byl dítětem v naší zemi jistě mi dá za pravdu, že tato sbírka je prostě připomenutím lásky a teplé náruče maminky. Je to naše nejútlejší dětství, náš nejzažší šuplíček v paměti, který jsem si s nostalgií otevřela a začetla se do té krásy.
Nádherné básně, při kterých si člověk uvědomí, jak je pro něj domov důležitý a že dětství je jedno z nejkrásnějších období v našem životě.
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1999 |  Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
| 1952 | Šel malíř chudě do světa |
Myslím, že ve škole jsem Maminku buď nečetla, s výjimkou nějakých úryvků v čítance, anebo mi vůbec neutkvěla v paměti. A není se čemu divit – dětem často připadá zbytečné psát o obyčejných věcech, jako je mlýnek na kávu, tím méně pako věcech smutných, třeba o pohřbu... Tehdy jsme měli život před sebou, rodiče byli mladí, a že jednou možná budeme svírat v dlani jen prstýnek po mamince, nám na mysl nepřišlo... Myslím, že tuto sbírku plně ocení až dospělé děti, až uvidí, jak čas nezadržitelně plyne a všechny ty obyčejné, ale přitom krásné věci odnáší s sebou... laskající ruku, maminčin úsměv.
Zvláštní je, že mnoho básní se o mamince či jiných členech rodiny vůbec nezmiňuje, ale cítíte je tak nějak v pozadí... asi tak, jako když si navždy v srdci uchováte i ty, co už s vámi nejsou, a nosíte je tak všude s sebou.
Verše jsou doplněny nádhernými ilustracemi Jiřího Trnky. Dýchá z nich pohoda, vzpomínky. Nevím proč, v dětství se mi jeho obrázky vůbec nelíbily :-). Ale všechno má svůj čas...