Manga Jókai: Děsivé pověsti z Japonska
Sean Michael Wilson
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/506555/bmid_manga-jokai-desive-povesti-z-japons-dkp-506555.jpg
4
47
47
Tyto klasické japonské pověsti jsou založeny na příbězích, které napsal slavný autor Lafcadio Hearn mezi lety 1890 až 1904. Oceňovaný komiksový spisovatel Sean Michael, mimo jiné Hearnův velký obdivovatel, se rozhodl některé z nich převyprávět a výsledkem je Jókai Manga! V ní najdete hned sedm nejznámějších klasických pověstí. Atmosféru jednotlivých příběhů dokreslují úžasné ilustrace od japonské umělkyně Inko Ai Takita z Velké Británie. Autentický zážitek umocňuje i tradiční japonský způsob čtení – odzadu dopředu.... celý text
Literatura světová Povídky Pověsti
Vydáno: 2022 , Zoner PressOriginální název:
Manga Yokai Stories: Ghostly Tales from Japan, 2020
více info...
Přidat komentář
Věřte nevěřte – Japonská edice.
Grafické zpracování je opravdu pěkné, ale strašidelnost? Kdepak. Tu tam nehledejte.
Po vizuální stránce je to bomba. Takto bych si představovala starší styl kreslení mang ale... Je tu pár věcí co se mi nelíbily.
1. Příběhy nejsou děsivé, podle názvu mangy se zde nerozhoduje!
2. Manga nemá rozměr jako běžná manga jako je třeba Tokijský ghúl nebo Zabiják démonů.
Ale abych tu tomu jen nekřivdila, znala jsem jen jednu z těch pověstí, takže jsem byla i docela překvapená, co vše se po Japonsku šušká za pověsti.
Všechny příběhy nejsou děsivé, už jsme zvyklí i na horší. Ale Jezdec na mrtvole, ten se vymyká, naštěstí jsem ho nečetla před spaním. Nic podobného z Japonska jsem zatím nečetla, nemám s čím porovnávat, hodnotím tedy knihu za originalitu, čtivost, skvělé kresby, atmosféru nejvyšším počtem hvězd.
Tajemná a překvapivá mystika a "hrůznost" z Japonska. K tomu ty kresby, skvělý zážitek. Přečteno v rámci ČV 24.
Nenáročné, ale hezky zpracované. Myslím si, že Japonsko oplývá daleko děsivějšími pověstmi , takže to bylo trochu zklamání.
Řecko-irský přistěhovalec do Japonska Lafcadio Hearn byl vlastně takový japonský K. J. Erben. I on o několika sbírek sesbíral místní mysteriózní, tajemné či vyloženě strašidelné legendy, pověsti a příběhy, z nichž dodnes těží mnozí filmaři i komiksoví tvůrci. Sean Michael Wilson je irský přistěhovalec do Japonska, který žije ve stejném městě jako žil Hearn a učí Japonce a Japonky angličtinu jen kousek od univerzity, kde ji vyučoval Hearn. Snad proto jaksi symbolicky po více než sto letech převyprávěl některé Hearnovy sebrané příběhy pro komiksové vydání a ve spolupráci s kreslířkou Inko Ai Takitou vytvořil tuhle obsažně i napohled hezkou sbírku mysteriózních, paranormálně romantických i vyloženě horrorových příběhů. K těm ryze horrorovým a mým nejoblíbenějším patří tradiční příběh o Nuke-kubi (mých oblíbených létajících hlavách) a naprosto mrazivý a šílený příběh s všeříkajícím názvem Jezdec na mrtvole. Ale ani ostatní příběhy nezaostávají. Tohle je skvělá příležitost seznámit se s japonskými strašidelnými příběhy (je-li čtenář dosud nepolíbený) nebo se jimi potěšit v zajímavé formě a podobě (vyzná-li se už), neboť kresby jsou výživné. A to v široké paletě věkových kategorií.
Kresba hezká, ale samotné příběhy dost plytké. Nejvíce se mi líbil ten o knězi a skřetech. Jinak nic moc.
Mám rád japonské strašidelné příběhy. Jak moderní, povětšinou duchařské, horory, tak ty staré, ve kterých se to jen hemží různými bůžky a skřety. A přesně takové sepisoval Lafcadio Hearn, Ir žijící na přelomu minulého století v Japonsku. Takže převyprávění od Seana Wilsona, stejně jako starší Bušidó, mi padlo do noty. Což ještě podtrhla moc pěkná kresba japonské ilustrátorky Inko Ai Takity.
Příjemně zpracované povídky s krásnou kresbou. Oceňuji ponechání textu pro čtení zprava doleva.
Část díla
 |
Děsivé pověsti od Lafeadia Hearna |
 |
Dívka z obrazu |
|
Jezdec na mrtvole |
|
Nuke-kubi |
|
Před nejvyšším soudem |
Autorovy další knížky
| 2017 | Bušidó: Duch samuraje |
| 2022 | Manga Jókai: Děsivé pověsti z Japonska |
| 2023 | Příběh prince Gendžiho (převyprávění) |
| 2023 | Duch bez tváře a další tajemné příběhy z Japonska |
Spoiler! No... slabé. Ak je to jedna z vašich prvých hororových máng, zrejme si ju užijete, ale za mňa to po Balónkoch oběšenců, Spirálach, Skrýšach a šialených infernách Džundžiho Itóa bolo ako keby som dočítal Grófa Monte Christo a na druhý deň by ma nútili čítať Tri prasiatka. Nič proti Trom prasiatkam! Mám ale pocit, že ono to ani nikdy nebolo zamýšľané ako niečo, čo malo reálne čitateľa šokovať, nedajbože vystrašiť. Nemala to byť konkurencia pre spomenuté tituly. Skôr vzdanie poklony a úcty prastarým japonským mýtom, legendám, strašidelným príbehom a poverám, ktorými rodičia strašia malé deti, keď neposlúchajú. Do kreslenej podoby prevedený rozprávkový folklór, ktorý sa nechcel porovnávať s Itóom a spol. Výnimku tvorí azda len príbeh o lietajúcich hlavách (ktoré som mal aj vo svojej hororovej zbierke Obchádza nás temnota), ktorý je fakt skvelý a presne takým úžasným spôsobom trafený, ako čakáte od slovného spojenia „japonský horor“. No rušili ma v ňom hovadinky. Prečo sa ronin stále smial? Z akého dôvodu škratom naložil ako malým deťom na pieskovisku a trápneho zlodeja sa bál? A zlodej? Čo to malo znamenať? Najskôr chcel ronina lúpežne prepadnúť a obrať od veci, ale istú vec, ktorú uňho našiel, chcel odkúpiť? To čo je za blbosť? Zvláštne bolo i to, že hoc zahryznutú hlavu muž mohol bez problém schovať pod oblečenie, neurobil to a ešte sa s ňou premával medzi ľuďmi, aby na seba pritiahol pozornosť polície a súdu. A prečo dofrasa ronin schoval len jedno bezhlavé telo a nie všetky? Chápem, asi sa to v predlohe takto dedilo z generácie na generáciu. Vyčítať tomu tieto veci by bolo ako považovať za nelogické, že vlk zjedol Červenú čiapočku. No aj tak mi to vadilo. Detto strašne nenápadité zakončenia. Musel som zisťovať, či náhodou nemám zlepené strany a či mi tým pádom niečo neušlo. Odmietal som totiž uveriť tomu, že to tak naozaj zakončili. Ale zakončili. Čiže sa vracia duch ženy, kňaz odhalí, že kvôli výčitkám svedomia kvôli istému listu, list nájde, spáli a duch sa prestane vracať. Koniec. Mladík dokáže oživiť obraz ženy, žena sa zhmotní, je riziko, že ak ju prestane milovať, znova sa vráti do obrazu, on ju ale milovať neprestane a tak spolu prežijú šťastný život. Koniec. Chápem, že to takto Japonci asi majú stanovené vo folklóre a je to ako keby sme riešili, ale možno stálo za úvahu jemne to inovovať. Ostane, legendy sa postupne inovujú, ako všetko na svete. A Jezdec na mrtvole bol tiež úžasne wtf na japonský spôsob. Inak priemer, ba miestami vari azda až podpriemer.