Manifesty surrealismu

Vypráví se, že Saint-Pol-Roux nedávno nechával na dveře svého camaretského sídla umístit každý den ve chvíli, kdy usínal, cedulku, na níž bylo možno číst: Básník pracuje.

Kdy se dočkáme spících logiků, spících filosofů? (…) Proč bych nečekal od pokynu snu víc, než očekávám od den za dnem vyššího stupně vědomí? Nemůže být i sen využit k řešení základních otázek života? Jsou tyto otázky v tom i onom případě stejné, a existují tyto otázky už ve snu?

Jednoho večera se ve mně před usnutím vynořila dost bizarní věta, zřetelně artikulovaná, takže bylo nemožno změnit v ní jediné slovo, ale odpoutaná nicméně od zvuku jakéhokoli hlasu – vynořila se, aniž v sobě chovala jakoukoli stopu událostí, na nichž jsem měl v té chvíli podle svědectví svého vědomí nějakou účast; věta, která mi připadala neodbytně naléhavá, věta, troufnu si říci, která tloukla na okno.

(1. manifest z roku 1924)

Když se někdo vyjadřuje, nemůže učinit nic lepšího než spokojit se s velmi nejasnou možností sladit to, co chce říct, s tím, co o téže věci říct nechce, a přece řekne. Ani velice rigorózní myšlení se neobejde bez pomoci, která je z hlediska rigoróznosti nežádoucí. Nepochybně je myšlenka ve větě, která ji vyslovuje, torpédována, i kdyby v této větě nebylo ani stopy po půvabně volném nakládání s jejím smyslem. Dadaismus chtěl obrátit pozornost především na ono torpédování. A je známo, že surrealismus se snažil pomocí automatismu každou stavbu před takovým torpédováním ochránit: něco jako bludný koráb (tento obraz, jakkoli otřelý, pokládám za dobrý, a proto ho přejímám).

(2. manifest z roku 1929)