Mapa kostí
Jane Yolen
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/405630/mid_mapa-kosti-pzJ-405630.jpg
4
142
142
Píše se rok 1942 a polská dvojčata Chaima a Gittel vyženou z jejich krásného domova do lodžského ghetta. Rodina žije v přecpaném pokoji v příšerných podmínkách, a když i život tam začne být příliš nebezpečný, jejich rodiče se rozhodnou utéct do nedalekého Lagiewnického lesa, kde partyzánští bojovníci shromažďují Židy k útěku za svobodou do Ruska. Ujmou se Chaima a Gittel s tím, že jejich rodiče se k nim přidají později, ale brzy se všechno pokazí. Malá skupinka partyzánů je odhalena a povražděna. Chaima, Gittel a dva jejich přátele nechají naživu a pošlou do koncentračního tábora Sobanek. Chaim je přemýšlivý básník a s Gittel často komunikuje jen tichými pohledy a jejich vlastní vymyšlenou znakovou řečí. Ale když dvojčata dorazí do Sobanku, kde panují odporné podmínky, bují choroby a stojí budova s kouřícím komínem, pouto se stane břemenem...... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno:
2019
,
MOBA (Moravská bastei)
Originální název:
Mapping the Bones, 2018
více info...
Přidat komentář
Nějak jsem netušila, že je to fiktivní příběh, když jsem knihu začala číst, což mi zkazilo dojem pak při čtení, kdy to člověk rozkryl a fakt mě to štvalo, ty výmysly.... Vymyšlený tábor... kniha rozdělena na 3 části. Nejvíce se mi líbila první část v ghettu, asi proto, že byla uvěřitelná.. pak už pro mě měla kniha sestupnou tendenci a konec traga.
Postavy byly dobře vykreslené, to je plus.
Znovu určitě ale číst nebudu.
Taktak 65%
Velmi silný příběh. Ačkoliv jde o smyšlenou příhodu, autorka ladně posadila příběh a svezla se na vlně těch nejdůležitějších událostí, které příběh dotvořily. Nejde i literaturu faktu ani o skutečné události, ale i tak má příběh Chaima a jeho sestry Gittel velmi blízko k životům tehdejších židovských dětí v mlýnku na maso druhé světové války... Doporučuji
(SPOILER) Trochu jiný průběh děje, na který jsem u tohoto žánru zvyklá. Příběh na mě působil z prostředí děje "nerovnoměrně"- byli v ghettu, pak utíkali, utíkali, utíkali...a konec byl takový už jen velký šup. Každopádně velký šmrnc tomu dodává uvěřitelný popis postav, jejich pocity, myšlenky. Dvojčata jsem si oblíbila a doufala v jejich přežití. A samozřejmě Bruno mě doháněl k šílenství.. :D
Dobrá knížka, která bezesporu čtenáře strhne. První válečná literatura, ve které jsem se setkala s pracovním táborem pouze pro děti a ačkoliv je příběh pouhou fikcí, inspirovanou skutečnými událostmi či osobnostmi, musím říct, že působí autenticky.
"Teror má dlouhou ozvěnu; nazývá se strach. Ozvěna zloby je ještě delší a té se říká pomsta."
"Třikrát třeba ti léto nepřivolá."
Nemám nic proti románu vloženým do reálií holocaustu.
Jenže ten konec je prostě dada :/
Co říci k této knize - trochu mi vadil fakt, že i když se jedná o smyšlený příběh, tak nebyly dodrženy reálie dané doby. Troufám si říct, že o té době mám nastudováno mnoho a některé věci mi přišly neuvěřitelné. Každopádně kniha je čtivá, postavy dobře napsané, ale obrázek o dané době zkreslený.
Další kniha o holocaustu, ale tentokrát fakt dobře napsaná. Ne, že yb to mělo na skutečné příběhy, ale má to trochu jiný a zajímavý děj. Konec je trochu přepísklý, ale čte se to dobře.
Těžké čtení. Je dobré si čas od času přečíst jeden z mnoha příběhů z této doby a zamyslet se. Příběh je trochu jiný než by se dalo čekat. l Hlavně jeho začátek a to se mi moc líbilo.
Na to že jde o fiktivní příběh, má kniha spád, děj příjemně odbíhá. Vše je rozepsáno uvěřitelně, ale jak zmiňují mnozí přede mnou , je to jen pohádka pro dospělé na téma hrůz druhé světové války .
Tak na to, že je kniha a příběh vymyšlen a to dokonce i název koncentračního tábora Sobanek, který také vůbec neexistuje. Se mi kniha moc líbila, bavila mě a moc dobře se četla. Já jsme sice přes autentické svědectví, ale tato kniha mi vůbec nevadila.
Knihu jsem dočetla, ale dost to bolelo. Nemohla jsem se vůbec začíst. Děj mě nenutil knihu vzít a číst. Při čtení této jsem přečetla dvě jiné a to se stane málokdy. To mě daná kniha opravdu nebaví...nevím čím to..první polovina ještě ušla. Od útěku už to šlo z kopce a pobyt v lagru byla úplná slabota. Rádoby druhý Mengele, to mi přišlo až trapné...neříkám že Mengele byl jediný sadictický a šílený lékař té doby, to jistě ne. Ale autorce jsem to prostě nevěřila.
Z knih obdobného žánru průměr :( začátek mě ještě bavil, ale ke konci kniha spíše nudila. Konec byl hodně naivní a rychlý.
Autorka chtěla napsat příběh z války jako paralelu pohádky O perníkové chaloupce, ale podle mě napsala pohádku, do které si vypůjčila nějaké ty válečné kulisy, což mě ve výsledku neskutečně štvalo. Myslím, že pokud už je příběh situován do nějaké doby, bylo by fajn její reálie více respektovat - opravdu existovalo tak málo pracovních táborů, že bylo třeba vymýšlet další? A navíc plno věcí naprosto postrádá logiku.
Začalo to už zmínkou, jak čtyřčlenná rodina žije v ghettu "v malém pětipokojovém bytě," pak je tu "hlava popraveného rozstřílená mnoha kulkami" (pokud vím, byly popravy buď 1 kulkou do hlavy zblízka, nebo více, ale pak se mířilo na tělo). Dobře, dalo by se říci, že jsem hnidopich. Nicméně pak partyzánská skupina doprovází pár dětí několik měsíců (věřím, že partyzáni při záchraně dětí pomáhali, ale viděla bych to na krátká převádění z místa na místo) do bezpečí v Sovětském svazu (kde zrovna zuří Velká vlastenecká válka a Židé se tam ve velkém střílí a upalují), přičemž se ani na tento podnik nevybaví trvanlivými potravinami (o konzervách asi neslyšeli), takže si v lese vyrábějí saláty. Když jsou v lese chycené židovské děti, neodvedou je na nejbližší gestapo, aby je poslali dál - ne, ti, kdo je chytili, s nimi jdou pěšky až do pracovního tábora. V táboře to pak najednou vypadá, že další židovské děti nejsou k dispozici, takže pokud vypukne epidemie tyfu, přijede významný lékař, aby vězně léčil, vězni dostávají dočasně dobrou stravu a velká část dělníků je z výroby zbraní přesunuta na ošetřování nemocných... A když jedna postava zešílí a vydává nesmyslné příkazy, všichni si vystačí se slovy, že jde o "příkaz z Berlína", aniž by chtěli nějaké pověření nebo si to telefonicky ověřili.... A to už vůbec nemluvím o absurdní závěrečné scéně.
Básně jsou pěkné, ale nějak mi nesedne, že je údajně napsal dvanáctiletý kluk - za války děti dospívaly rychleji, ale nevím, jestli to mělo i takový vliv na bohatost jazyka a obraznosti... Ale budiž. Jak jsem se dočetla v autorčině životopise, napsala přes tři sta knih - trochu se obávám, že v tomto množství se člověk zkrátka reáliemi moc zabývat nestihne... Tento přístup jsem schopná tolerovat u detektivek a podobných žánrů, ale ne při pokusu zachytit jednu z velkých dějinných tragédií.
Knih tohoto žánru jsem už přečetla mnoho, řekla bych, že poslední dobou je podobných knih až nadbytek, takže na začátku jsem se musela s trochou skepse srovnat s tím, že příběh vypráví náctiletá dvojčata a proto se v knize setkáváme i s moderním jazykem, který je určen hlavně pro mladé publikum. Oslovování mamka a taťka mě chvílemi velice rozčilovalo. Nevadilo mi, že jde o fiktivní příběh, těch skutečných jsem přečetla mnoho a asi by se od nich moc nelišil. Paralelu s Jeníčkem a Mařenkou jsem úplně nevnímala, ale po přečtení závěrečných slov autorky, musím uznat, že by se to tak dalo chápat a náznaky v příběhu celou doby byly. Myšlenka to vlastně byla zajímavá a neobvyklá. Líbilo se mi vzájemné doplňování a těsné pouto dvojčat, nadchla mě Chaimova poezie a bylo zajímavé sledovat nevyslovené myšlenky v jeho hlavě. Těšily mě reflexe Gittel z pohledu dospělé ženy. Nevadil mi ani Bruno, vyvolával i trochu soucitu. V poslední části už mě ale unavovala její rozvláčnost a těšila jsem se na konec.
Knihu jsem si vybrala do čtenářské výzvy s pruhovanou obálkou. Chápu, že za války to bylo hrůzné, jaká násilí se dála a to i na dětech. Ale vymýšlet si další a další příběhy na popis toho zvěrstva mi přijde až sadomasochistické.
To, že postavy neexistovaly, mi bylo jasné. To, že si autorka vymyslela i tábor by mi nevadilo, celou dobu to byl realistický příběh. Škoda uspěchaného a nereálného konce s doktorem, jinak by to byla jasná pětihvězda.
Abych řekla pravdu, četla jsem už hodně knih s touto tématikou, ale tohle mi přišlo takové "slabé". I když dá se říct o knížce tohoto typu, že je slabá? Já nevím možná špatné přirovnání, ale prostě asi jsem čekala víc a toho se mi nedostalo...
Moc knížek o holocaustu jsem sice zatím nečetla ale tahle mě úplně nezaujala. Děj mi přišel hrozně pomalý a občas se i nic nedělo. A zase v části s doktorem kde jsem čekala hrozivou scénu ze které mi bude úzko tak se všechno seběhlo až moc rychle a to me taky celkem zklamalo. Taky mě úplně nesedl styl psaní a po celou knížku jsem si na něj nezvykla. Příběh byl vlastně vyprávěn z Chaimova pohledu ale v ER formě což mi přišlo hrozně zvláštní. Postavy se v knížce nijak zvlášť nevyvijeli ale to mi ani nevadilo. Ke konci už mi to přišlo i pritazene za vlasy nebo jsem odtušila co se stane. 3/5*
Začátek knihy byl skvělý, pak jsem se trošku protrápila ke konci. A ten byl velmi nepravděpodobný.