Marbot

16.02.2023

Sir Andrew Marbot (1801-1830) byl anglický šlechtic, především však zřejmě první skutečný kritik výtvarného umění, který sám sice nebyl tvůrcem, ale malířství rozuměl jako senzitivní člověk. Dovedl se zamýšlet nad vztahem umělce a jeho díla a patrně jako první si položil otázku, která vlastně dodnes nebyla zodpovězena: „Umělec hraje na naši duši, kdo však hraje na duši umělcovu?“ Dva roky po jeho záhadné smrti byl vydán výbor z jeho celoživotních Zápisků, v nichž nesystematicky soustředil své názory na malířství a umění vůbec. Během svého života a cest do Paříže, Německa a zejména Itálie se setkal s celou řadou slavných současníků: s Goethem, Byronem, Berliozem, Blakem, Corotem, Delacroixem či Turnerem, na něž pohlížel obdivně i tvrdě kriticky, což se nebál vyslovit nahlas. Byl také milencem Goethovy snachy a Byronovy milenky.

Prvním Marbotovým životopiscem byl roku 1888 Frederic Hadley-Chase. V roce 1981 se pak objevil životopis z pera známého německého spisovatele a výtvarníka Wolfganga Hildesheimera (1916-1991) nazvaný prostě Marbot. Autor zde napravil některé nepřesnosti první monografie a především se nevyhýbal temným stránkám Marbotova krátkého a tragického života. Mohl zde uplatnit své široké intelektuální zájmy a znalosti právě z dějin malířství a zároveň napsal velice čtivou knihu. U nás je známý řadou povídek či her a je též autorem pozoruhodné biografie Mozarta (1977; vyšla slovensky roku 1989).

Kniha o Marbotovi je však dokonalou nakladatelskou fikcí, skoro literárním podvrhem. Marbot je smyšlená postava a Hildesheimer na ní mohl mj. dokumentovat svůj přístup k historickým monografiím, kde požadoval nevynechávat také zákulisí života, to, co není běžně vidět nebo co se dokonce skrývá. V Marbotově případě jde o incestní milostný vztah s vlastní matkou, který naplno propukl po otcově smrti a před nímž oba milenci marně prchali celý zbytek života. Tyto pokusy o únik je dovedly k tragickým koncům: Marbot si stanovil datum sebevraždy a v Itálii beze stopy zmizel, matka zemřela předčasně dva roky po něm. Předtím ještě zničila řadu důkazů ve vzájemné korespondenci, která se k ní vrátila ze synovy pozůstalosti, a svěřila vše svému zpovědníkovi, který byl zároveň Marbotovým mentorem. Tento velmi shovívavý jezuita probouzel od dětství ve svém svěřenci zvídavost a zájem o literaturu a umění i kritického ducha. Marbot vyrostl v tichého podivína, který stále něco skrýval. Považoval se za ztroskotance také proto, že se nestal sám malířem, a raději se rozhodl se životem skoncovat.

Hildesheimer čtenáře mate dokonale: O fiktivním hrdinovi píše vědeckou biografii plnou smyšlených a apokryfních citátů, doplněnou dokonce i rejstříkem osob a dokumentární přílohou. Marbot se setkává se slavnými současníky, kteří o něm píší v dopisech nebo ve svých pamětech. Autor cituje především z Marbotových Zápisků a dopisů, čímž jasně odkazuje na román v dopisech či deníkových záznamech. Sleduje hrdinu pokud možno krok za krokem a domýšlí i nejasné a temné okamžiky jeho životní cesty. Zároveň zde pochopitelně vyjadřuje Marbotovými ústy své názory na umění a své pochybnosti o tvorbě, které ho provázely celý život. Kniha je současně i jakýmsi ironickým románem výchovným a přehlídkou duchovního ovzduší první třetiny devatenáctého století. Vhodně vybraní skuteční umělci jsou velmi různorodí, což umožňuje ukázat tuto dobu v širokém záběru. V pasážích intimních přitom autor nesklouzává k lacinosti a zůstává spíše u náznaků. Dává přednost reakcím obou ústředních postav na jejich poklesek, který však oni sami vnímali jako téměř přirozené vyvrcholení láskyplného vztahu a netrpěli příliš výčitkami svědomí, ale spíše bezvýchodností situace. Hildesheimer tu vychází z Freuda, jehož ostatně Marbot jakoby v lecčems předstihl, ale zůstal bohužel zapomenut.

Hildesheimer je ve své fikci naprosto důsledný a nikdy neopustí styl nadšeného životopisce, který nedokáže svého hrdinu neobdivovat, i když ho nijak neomlouvá. Polemizuje také s neexistujícím Hadley-Chasem. Jeho životopis však není suchopárnou četbou, ale barvitou freskou. Plátnem, na němž na pozadí počátku moderního věku defilují postavy – skutečné i fiktivní – jako živé, skvěle vykreslené osobnosti.

Výborný český překlad doplnila překladatelka vyčerpávajícím doslovem.

20.01.2023

"Marbot" je pozoruhodný postmoderní konceptuální text, který si hraje s významy, s čtenářovým očekáváním a to způsobem, který v žádném případě nemusí být každému po chuti (a také může upřímně nudit, když na to přijde).

Jedná se životopis Andrew Marbota, předčasně zemřelého anglického estetika (a estéta), ze starého anglického rodu... Kniha je doprovozena fotografickou přílohou a všemi náležitostmi, až mnohý méně podezřívavý čtenář prostě tuto "odbornou studii" přijme za fakt, ač je od začátku do konce smyšlena. Leč autor svůj ironický text pojal s veškerou vážností. V životopise Marbota je vše, co má v seriosní monografii být: zdůvodnění badatelského záměru, výsledky bádání, citace z knih i osobních listů (včetně citací v anglickém originále), zasazení do kontextu doby, ba i psychoanalytické zamyšlení. Hildesheimer to vše činí činí s velkou znalostí tématu a doby. Marbot samozřejmě nechává mezi řádky četná echa na jiné dobové postavy - zejména na Byrona i Shelleyho - ale v zásadě v textu nám vyrůstá zcela samostatná postava. Se svým charakterem, jazykem, životem, skandálem, i smrtí...

Hildesheimer do svého Marbota" neobyčejně obratně obratně vložil i autentických dobové dokumentů (jako jsou vzpomínky a listy Goetha, či Delacroixe), jen je vložil do jiného kontextu.

"Marbot" je příkladem, jak si lze hrát s jazykem a významy; kdy autor ukazuje, jak je možné vytvořit dějinný fakt (respektive jeho simulakrum) takřka neodlišitelný od skutečnosti.
Dodejme, že ověřit některá fakta bylo před čtyřiceti lety mnohem komplikovanější než nyní. Na druhé straně "stavebního materiálu" pro tvoření fikcí (simulaker) podobných románu "Marbot" je naopak nepředstavitelně více.

Přesně takto pracují různé programy typu ChatGPT, které zcela volně směšují jakoukoli informaci dohromady, protože nemají referenci k vnějšímu světu a tudíž je pro ně projem "pravdivovsti" irelevantní. Cokoli je v jazyce, je pravdivé... Loquor, ergo sum...