Maria se vrací do Ria

02.02.2020

Na začátku člověka překvapí vousatá žena, ale nakonec je to o něčem docela jiném než jen o lidech od cirkusu.
Pro mne tahle knížka byla nečekaným objevem. Je už vlastně stará - padesát let! Ale jak to už s takovými příběhy bývá, umí nás oslovit v každé době.
Pro mne byla nejvíc o tom, jak se dítě (ale i dospělý) může postupně vyrovnat se smrtí svých nejbližších.
Pro mne to ovšem bylo také o učení. Velmi poučná je v tomto směru kapitola s názvem Soukromá hodina - hlavně pro rodiče dětí školou povinných, také samozřejmě pro všechny učitele i učitelky, vlastně však pro všechny lidi, neboť každý někdy někoho něco učí.
Trochu mě tu zaráží, že se desetileté děti v Itálii už učí dělitelnost a sčítání i odčítání zlomků se stejným a nestejným jmenovatelem. Používají matikáři u nás zkratku NSN a NSD? A co útvar otevřeného a zavřeného kruhu? Nevzpomínám si, že bych to někdy u nás ve čtvrté či páté třídě slyšela.
Jediný klad na paní Eunice, která Mariu vyučovala, byl ten, že Mariu mnohokrát napomínala, ať sedí rovně, jinak že bude křivá, a pak to, že uměla s pomocí šroubováku vyprostit přezku Mariiny botky z výpletu židle. Ostatní dění by nám mělo být hlavně odstrašujícím příkladem.

Obdivovala jsem autorčinu schopnost nás provádět jednak dějem vnějším a dějem, který probíhá v hlavě Marii.
Především je však tato kapitola krásným vysvětlením, proč někdy žáci nemohou, nikoli nechtějí, ale opravdu NEMOHOU dávat pozor!