Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/269420/mid_marketa-lazarova-269420.jpg
4
1146
1146
Baladický příběh velkého milostného citu, zasazený do dávné minulosti středověkých výprav loupeživých rytířů, kdy láska, krutost i nenávist, vášně i vznešené ideály, mužná rozhodnost a odhodlanost byly na prvním místě. Mnozí kritici vytýkali Vančurovi, že dílo postrádá jakoukoli ideologii, nic neřeší, neopírá se o dějinné události a neoslavuje českou historii. Možná proto je ale nadčasové. Kouzlo tohoto svérázného díla, je především ve Vančurově úchvatném básnickém stylu a kultivovaném jazyce. (převzato ze zadní části knihy)... celý text
Přidat komentář
Příběh knihy se mi hrozně líbil ale nelíbilo se mi to jak děj věčně přeskakoval rychle se v tom ztrácelo
Mně se kniha nelíbila. Vančuru mám ráda, Markétu Lazarovou ne. Absolutně jsem se nechytala, nevyznala jsem se ani v postavách ani v prostředí či ději a to jen proto, že jsem se nemohla soustředit. Po pár větách má mysl bloudila úplně jinde a příběh jsem nedokázala plně vnímat. Přitom tu plnou pozornost kniha přímo vyžaduje. Nebavilo mě to, ani nevím proč. Klasiku mám ráda, Vančuru též, ale toto vůbec nebyl můj šálek kávy.
Měl jsem z knihy obavy ,že bude obtížná na četbu jak je zde často psáno ,avšak musím říci ,že pouze ze začátku jsem si musel zvyknouti ,ale pak už jsem letěl jak vítr.
Musím poznamenat že příběh se mi moc líbil svojí syrovostí ,zasazením do doby i vykreslením postav.
Člověk si připadá ,že tohle se muselo stát !
Nedám plný počet asi jen kvůli autorovým vstupům ,ale těším se na film ,který mě teprve čeká a od Vančury si určitě ještě něco přelouskám.
Mohl Mozart skládat hudbu jinak? Mohl vlastně Vančura psát jinak? Ne! Proto se teď můžeme přít a skládat na hromady důkazy dokonalosti díla, nebo naopak o hrůzách povinné četby.
Kdo Vančuru cítí nebude potřebovat Slovník. A naopak!
A já osobně?
Je to jako magnet? Nerozumím, ale potřebuji všemu rozumět?
Snad stačí cítit...
Nejprve jsem si knížku vzala do rukou jen kvůli povinné četbě. Po přečtení Rozmarného léta, které mě až neuvěřitelně nudilo a vcelku mi přišlo dost prázdné, jsem nečekala nic ohromujícího. A prvních pár stránek můj předpoklad potvrdilo. Ale já zásadně knížky vždycky dočítám, a tak jsem tomu po pár týdnech zase dala šanci. A jak stránky plynuly, bavilo mě to víc a víc. Líbí se mi poselství lásky a naděje vložena v ženy a jejich lůna. Líbí se mi Vančurův nenápadný humor, který prodával prostřednictvím vypravěče, jenž nenásilně vstupoval do děje a posouval ho tam, kam autor potřeboval. Navíc jsem byla velmi ohromená, jak Vančura, ten který žil ve třicátých letech dvacátého století, dokázal prosadit knihu, jež tak otevřeně odmítá existenci Boha a navíc ještě zesměšňuje řeholnice. Uznávám, že jsem některé pasáže musela číst dvakrát protože moje hlava to nevstřebávala. Není to jen obyčejná próza, kterou přečtěte během dvou večerů, ale stojí za to.
Četla jsem to nucena profesorkou, jejíž vášeň pro literatura se omezovala pouze na paoír s povinnou četbou. To se ví, že jsem se na to vykašlala a nechala si to převyprávět.
A teď jsem to četla znovu, sama od sebe a po Rozmarném létu, tudíž jsem neměla až takovou averzi k jazyku, který je vskutku "vančurovský". Akorát se neřadím mezi skalní fanoušky příběhu ze středovku - příliš pannen, rytířů, hejtmanů a Boha.
Vladislav Vančura je pro mě spíše básníkem než autorem románů, jeho avantgardní tvorba, neobvyklá už na jeho dobu, je stále aktuální a stává se tím aktuálnější, jak krásná stará čeština mizí, a lidé ji nedokážou přečíst. Doufám, že společně s touto češtinou nezmizí i Vančura.
Tady jsem zjistila, že jsem opravdu hodně rozmlsaná moderní češtinou!
Do knihy jsem se nemohla začíst, opravdu těžko se mi orientovalo v ději. Když jsem se do ní položila a dočetla během hodinové jízdy autobusem, zírala jsem na to, jak mě nakonec kniha pohltila.
Toto čtivo opravdu není pro každého, ale já jsem ráda, že jsem to zvládla a mám ji mezi přečtenými.
Zkuste se přelouskat přes první stránky, najděte si klidné odpoledne a uvidíte, třeba vás taky dostane.
Toto se nedá číst jako próza. Je to spíš poezie,taková báseň v próze.
A ta čeština! Nádhera!
Lituji,že nemám audio verzi s panem Lukavským..ale třeba jednou..kdo ví.. :)
Zvládla jsem to dočíst s vypětím všech sil a byla jsem z toho spíš unavená než nadšená. Asi jsem na tento styl literatury moc omezena :D
Musím říct, že Vančurův styl mě naprosto okouzlil, miluji jeho vyjadřování a volbu slov, je vidět, že je to něco, na čem si dal skutečně záležet a co ho, slovo bavilo mi tu přijde až nemístné. Přesto mám z knihy značně rozporuplné pocity. Moje rozčarovanost se týká výhradně děje, který byl z mého pohledu značně nepravděpodobný. Vedla jsem na toto téma sáhodlouhou debatu se svým učitelem literatury, na jejímž konci jsme se shodli, že se neshodneme. Jak píše i AllyKumari pode mnou, zkrátka nevěřím tomu, že opakované znásilňování v někom může probudit lásku (zde mi bylo oponováno historickou dobou a pozdější ochranou...). Zkrátka je vidět, že dílo psal muž, kdyby ho psala žena, Markéta Lazarová by skončila docela jinak.
Nesmírně drsné a syrové. Intenzita citů je neskutečná, přesto ve člověku zůstává úzkost a nikoho z hrdinů nemůže mít rád (to, že je Markéta několikrát znásilněna je možná "pochopitelné" v rámci toho, že jde o středověké loupežníky, ale i tak to pro mně není stravitelné jako něco, co zažehne nehynoucí lásku)) Vančurův styl je jedinečný, chvíli trvá, než si na něj člověk zvykne, ale potom je snadné uznat jeho genialitu.
Asi nejobtížnější kniha na četbu, kterou jsem přečetl - a nejen že nelituji, ale smekám. Asi je to první kniha, kterou nečetl můj mozek, ale po nějaké době musela kormidlo převzít "duše". Běžně by můj mozek totiž pitval každé slovo, každé sestavení věty - ale zde to není možno! Leckdy jsem některým slovům nerozuměl (tak podivně byla šroubovaná), jindy mi vadily obraty ("sedl na kůň)... pak se ale cosi zlomilo a já začal vnímat jakousi poetiku slova. Jako bych četl cosi v neznámém, ale povědomém jazyce. Oč více jsem tápal v chápání slov, o to více jsem vnímal prožitek. Nádhera - ale do školních osnov bych ji nedával, k té knize člověk musí dozrát.
Cekala jsem, ze kdyz je tato kniha soucasti povinne cetby, ze se bude cist tezce a nebude to nic zabavneho. Knihu zhltla jako malinu. Cetlo se to lehce, pribeh se mi libil. Kniha me opravdu mile prekvapila.
No jo, povinná knížka, ale nebylo to zas tak špatné. Divná stará čeština, samý přechodníky, prý humanistická, říkal náš češtinář, takže to chvilku trvalo, než se člověk začetl. Taky mě dost štval sám autor, jak lezl do děje a neustále dával najevo, že jen čteme knížku, ať to zas tak neprožíváme. No, film byl lepší.
Ze začátku jsem čtení odkládala a naprosto mě odrazoval styl psaní. Po několika stranách jsem ale zjistila, že to co je na knize nejhezčí je právě jazyk, což mě postricilo k dalšímu čtení. Bohužel se u mě střídaly pasáže nudy a nadšení a občas jsem text moc nevnimala. Hlavní hrdinové knihy mi ale nepřišli zrovna zajímaví, teprve až na konci knihy jsem si je oblíbila. V součtu moje hodnocení ovlivnil jazyk než celkový děj.
Přečteno za dva večery, po četbě jiné knihy s nepříliš povedeným překladem mi tato staročeština nepřišla ani moc složitá. Děj správně členitý a úplně vidím, jak se autor snaží napnout "posluchače" do poslední chvíle, vtáhnout je do děje, nutí je přemýšlet nad chováním jednotlivých postav, ať si každý sám v sobě rozhoduje, čí chování je ospravedlnitelné a co už je přes čáru. Čtenáři, jak by ses zachoval ty, kdybys byl na místě těchto hrdinů...
Štítky knihy
láska zfilmováno středověk 13. století česká literatura loupežníci balady český středověk klatba
Autorovy další knížky
| 2015 |  Rozmarné léto |
| 1980 | Markéta Lazarová |
| 1989 |  Kubula a Kuba Kubikula |
| 2006 | Konec starých časů |
| 2013 | Obrazy z dějin národa českého |
Vančuru až tak úplně nechápu. Ani mi nevadí "zastaralý" jazyk, ten k příběhu ze středověku patří, ale sem tam jsem prostě přečetla odstavec a vlastně jsem nevěděla, jak zapadá do příběhu - byly to jakoby filosofické myšlenky autora, ale ty mi do toho středověku neseděly. Např. v jeden okamžik naprosto "nechápal" své vlastní hrdiny, kteří se modlili k Bohu - to je ve středověku snad normální... syrovost a tragičnost příběhu ale dokážou zaujmout.